Kdybyste potřebovali obzvlášť dobrého finančního ředitele, který zvládá těžkou váhu i jemné tóny, a jemuž můžete za všech okolností věřit, člověka, který nemá jenom odbornost, ale i velký lidský přesah, pak máte smůlu, neboť Vladimír Cima již mezi námi není.
Nekrology nejsou moje parádní disciplína. Tohle je můj čtvrtý. První jsem věnoval Václavu Havlovi, znáte jej všichni, já jsem měl to privilegium pro něj pracovat, a byl jsem o pár řádek požádán redakcí Eura. Jinak bych si netroufl.
Druhý, na paměť Michala Větrovského, mého spolužáka a známého finančníka, jsem napsal, protože jsem mu bohužel nemohl přijít na pohřeb. Třetí, když zemřel můj otec, ten jsem napsal pro všechny z nás, co jsme přišli do Strašnic, ale musel jej přečíst obřadník.
A čtvrtý v pořadí věnuji vzpomínce na Vladimíra Cimu. Pro mne je rozhodující, že zemřel blízký přítel. Těmito řádky získávám pocit, že jsme ve spojení. V paměti uchovávám dva obrázky z mnoha.
Mladí a krásní – po maturitě
Sliboval jsem gymnaziální partě něco jako The Beach, jenom dvacet let před Leo DiCapriem, rajské místo u moře bez lidí, kde je voda průzračná a obloha modrá. Vynechal jsem méně atraktivní detaily, jako že pro pitnou vodu a pro chleba je to hodina cesty, ale v opačném směru. A hlavně, že Rusalku na sever od Balčiku jsem poznal pár let předtím jako místo, kde ten, kdo hledá, najde za hodinu dvacet růžkatých zmijí.
Život v jeskyni nad mořem byl přesně takový, jak jsem sliboval. Po hadech není stopy, pokud je nechcete najít, a například to, že se tam kdysi vyskytl antrax, jsem se dozvěděl až mnoho let poté.
Nějaké chybky v ráji se už tehdy našly. Například to, že jsme se museli skrývat před dělostřelectvem Bulharské lidové armády, která chtěla nacvičovat střelby ze stanovišť přesně nad naší „jeskyňkou“. Také při pobytu v ilegalitě došlo kuřivo, ovšem náš Vladimír nejdříve řešil akutní nedostatek tím, že metodicky balil cigárka z předtím vykouřených vajglů a spravedlivě je rozděloval. Když bylo nejhůř, tak objevil, že kouřit se dá i mořem vyplavený rákos. Bylo to hnusné, ale jak jsme byli, my kuřáci, vděční!
Old white wrestlers
O jednatřicet let později jsme si s Vláďou udělali The Beach II. a pronajali si s rodinami a pár přáteli domek na jižním pobřeží Šrí Lanky u Indického oceánu. Pod kokosovými palmami, u laguny, opět vzdáleni od civilizace.
Příroda byla tradičně „natěsno“. Budíček od papoušků v sedm. Palmové veverky snídaly dřív než my a z našeho. Varani byli dvoumetroví, opice jako vždy drzé. Gekoni všude.
Na nákupy to bylo daleko, ale byli jsme oba šťastní jako blechy, že můžeme jít spolu na trh něco objevovat. Nám, metrákovým bílým chlapům bylo cestou horko, a tak jsme šli v šortkách bez triček. Ve vesnici k nám přišel takový starší sinhálský pán a zdvořile pravil: “You are wrestlers, aren’t you?“. Strašně jsme se zastyděli, okamžitě se oblékli a pokračovali na cestě. Chybíš mi už teď, a teprve budeš chybět- na té trase, co mi zbývá, zápasníku.
Poslední společná dovolená: Vláďa loupe krevety, koupené přímo od rybářů v laguně za domkem u Tangalle na pobřeží Indického oceánu.
