Vladimír Dlouhý už pět let stojí v čele Hospodářské komory a zastupuje zájmy českých podnikatelů. Za největší ekonomické riziko současnosti považuje „zelenou“ politiku Evropské unie.
„Musíme se hlásit k environmentálním cílům, ale současně musíme říkat, že v této zemi máme uhlí a budeme ho ještě nějakou dobu využívat, i kdyby se v Bruselu na hlavu postavili. Pokud se rozhodneme dále stavět jaderné bloky, tak je prostě postavíme. Když byly země západní Evropy před stovkou let za průmyslové revoluce v nižší fázi vývoje, také si nebraly servítky,“ říká prezident Komory v rozhovoru pro týdeník Euro.
Pozice prezidenta Hospodářské komory je čestná. Vaším hlavním zaměstnáním je konzultační činnost pro banku Goldman Sachs. Co pro ni děláte?
Pracuji pro ni již dvaadvacátý rok, ale nejsou to moji jediní klienti. Od mého odchodu z politiky v roce 1997 jsem na trhu střední Evropy k dispozici jako poradce. Jako první mě oslovila švýcarsko-švédská strojírenská skupina ABB, která mě zaměstnávala jako poradce pro střední a východní Evropu od roku 1997 do zhruba roku 2010.
Současně jsem byl osloven Goldman Sachs, kteří měli už od osmdesátých let v Evropě poradenskou skupinu, již pak rozšířili na celý svět. Zvou do ní lidi, kteří mají zkušenosti z politického, manažerského a bankovního života. Jejím členem jsem dosud. Mezitím jsem měl celou řadu menších klientů, například indickou skupinu KSK, která je kótovaná na burze v Londýně a v Indii a staví uhelné elektrárny.
Český byznys žije: tuzemské firmy skupují domácí magnáti i velcí zahraniční hráči
Jste pro ně spojka pro středoevropský trh?
V době, kdy jsem začínal, neměla například banka Goldman Sachs ve střední Evropě nikoho. Ano, jsem tedy určitá spojka pro místní trh. Nebyl jsem nikdy v exekutivní pozici, nejsem člověk, který jedná o konkrétních obchodních případech a nerozhoduje, jestli s potenciálním klientem budeme pracovat, či nikoli.
Často dávám stanoviska týkající se rizik, například v poslední době se velký důraz klade na reputační riziko klienta. Vždy jsem byl u Goldman Sachs hodně v kontaktu s makroekonomickými analytiky, kteří píší zprávy o makroekonomickém vývoji ve střední Evropě, což mě navíc baví.
Jak hodnotíte jako prezident Komory hospodářskou politiku vlády premiéra Babiše vůči podnikatelům?
Rozporuplně. Na jedné straně se vláda snaží měnit dlouho opomíjené věci, dám dva příklady. Už od Klausovy vlády jsem podporoval PPP projekty (investiční spolupráce veřejného a soukromého sektoru — pozn. red.). Všichni ministři financí a premiéři – dokonce i Andrej Babiš na začátku – byli proti. Tato vláda byla první, která prosadila pilotní PPP projekt: část D4 mezi Příbramí a dálnicí, která začíná nad Pískem.
Když se to povede, rád bych to viděl třeba i na D35 mezi Hradcem Králové a Mohelnicí, což už je velký kus. Druhým příkladem je stavební legislativa, která je v zoufalém stavu. Můžeme Babiše kritizovat zleva zprava, ale podpořil rychlou přípravu úplně nového stavebního zákona, vláda již schválila věcný návrh a pracuje se na paragrafovaném znění.
Na druhou stranu, vláda nepřijatelně ustupuje malému koaličnímu partnerovi, který prosazuje celý balík opatření, které znesnadňují podnikatelům život. A není to jen o tom, že se zvyšuje minimální mzda nebo ruší karenční doba. Je to celý balík opatření, který jde proti zájmům podnikatelů v uplynulých osmnácti měsících. A to je odpovědnost vlády.
Považujete za správné zvyšování mandatorních výdajů, hlavně platů státních zaměstnanců a důchodů? Je rozpočtová politika vlády udržitelná?
Vždycky jsem byl mezi středopravými ekonomy trochu černou ovcí, protože jsem nikdy nepřísahal na vyrovnaný státní rozpočet. Ani jsem nepřísahal na standardní mantru, že když máme pozitivní růst, máme mít přebytky, abychom si vytvořili rezervu na dobu, až nás hospodářský cyklus přivede do recese. Domnívám se, že pořád jsme ještě ve fázi „dohánění“ západní Evropy, v konvergenční fázi.
Samozřejmě odbory by chtěly, abychom mzdy dotáhli k Německu. Chtít to příliš rychle je nesmysl, protože Německo je jednou z nejvyspělejších zemí na světě. Musíme však mít ambici sbližovat naši produktivitu, mzdy a HDP na obyvatele především se severní částí Evropy, tj. od severní Itálie, přes severní Francii, Německo, Benelux až po Skandinávii. V takovém konvergenčním období vůbec nevadí, když má země mírné rozpočtové deficity. Nicméně rok 2019 byl trochu zlomový. Skokovým navýšením důchodů i platů ve veřejné sféře, při pokračujících nárocích všech ostatních oblastí našeho veřejného života a při již dnes vysokém podílu mandatorních výdajů rozpočtu jsme asi překročili rozumnou hranici a příští rozpočty se dostanou do hlubších problémů.
Mimo jiné také proto, že nejde jen o jednorázové zvýšení, ale o vytvoření očekávání, že to bude dále pokračovat. Nedávná historie pak učí, že země může propadnout z rozpočtově stabilní pozice do zadluženosti během dvou let. Španělsko roku 2008 je jedním z příkladů.
Měla by podle vás Česká republika zlepšit udržitelnost důchodového systému?
Dotkli jsme se rozpočtových rizik pro tuzemskou ekonomiku. Jak vnímáte třeba prosazování zelené politiky v Evropě, která se jistě dotkne českého průmyslu?
Vnímám to jako velké riziko. Po evropských volbách vidím v Německu, ve Francii či ve Skandinávii, že hlavně od mladé generace je poptávka po řešení ekologických, genderových a dalších společenských otázek. Případně se řeší nárůst vlivu různých extremistických sil. To nutí vlády, aby jejich prioritou nebyla podpora byznysu. Navíc pro mladou generaci těchto zemí není hlavní hospodářský růst, ale spíše příjmová nerovnost. To se nás týká méně, Česko patří k nejrovnostářštějším zemím. My naopak potřebujeme růst, právě kvůli té konvergenci.
Západní společnosti se cítí bohaté, možná proto na růst nekladou takový důraz…
Myslím, že to hraje svou roli. Česko je surovinově nějak předurčeno. Musíme se hlásit k environmentálním cílům, ale současně musíme říkat, že v této zemi máme uhlí a budeme ho ještě nějakou dobu využívat, i kdyby se v Bruselu na hlavu postavili. Pokud se rozhodneme dále stavět jaderné bloky, tak je prostě postavíme, i když se to řadě zemí kolem nás nelíbí. Když byly země západní Evropy před stovkou let za průmyslové revoluce v nižší fázi vývoje, také si nebraly servítky.
Netvrdím samozřejmě, že by nás Evropská unie omezovala natolik, že bychom měli vystoupit. Nesmysl. K členství v EU není alternativa. Musíme však silněji prosazovat své zájmy, být v Bruselu aktivnější, umět najít partnery, hledat kompromisy, například takový, který nám zachová přijatelný energetický mix.
Potom tlak na zelené technologie můžeme přijmout, dokonce i musíme, je to vůle voličů ve velké části Evropy. A zkusme to i využít, protože pořád máme potenciál na víc než jen montovat auta. Zelené technologie budou moderní a vyspělé, budou podporované, a tedy představují vlak, do kterého bychom měli naskočit.
Strany jako SPD si přejí czexit, a kdyby se rozpadla vláda — k čemuž moc nescházelo — a sociální demokraty nahradila právě SPD, postoj Česka k odchodu z EU by se mohl výrazně změnit…
Z politické situace jsem nervózní. Musím přiznat, že pro Hospodářskou komoru je politika ČSSD tak obtížná, že by nám její odchod z vlády příliš nevadil. Pokud bychom však měli vládu, která by začala pootevírat dveře odchodu země z Evropské unie, pak by to bylo naprosto nepřijatelné. To by asi komora přestala být výrazně apolitická.
Vladimír Dlouhý (65) |
---|
• Český ekonom a politik, bývalý místopředseda ODA a ministr průmyslu a obchodu v letech 1992 až 1997 ve vládě Václava Klause. |
• Do roku 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. |
• Před rokem 1989 byl členem Komunistické strany Československa. |
• Od roku 2014 je prezidentem Hospodářské komory ČR. |
Jste poradcem prezidenta Zemana, který se velmi zasazuje za rozvoj obchodu s Čínou a čínské investice v Česku. Zatím se však jeho plány moc nedaří. Proč tomu tak je?
Členové naší komory určitě nesdílejí všechny názory prezidenta Zemana. Prezident se však snaží podporovat exportéry opravdu poctivě. Čína je ale trochu problém. V obecné rovině bylo dobře, že pan prezident odblokoval politické vztahy, což umožnilo více rozvíjet ekonomické vztahy. Vytvořila se však kolem toho bublina velkých očekávání, ale zatím se nenaplnila.
Co se týče vývozu do Číny a vstupu na čínský trh, to se povedlo pár velkým, což je dobře. Netrpím předsudky, že byla podpořena skupina PPF, která podniká ve spotřebitelském financování. Totéž platí o Škodovce a některých dalších velkých firmách. Nevidíme ale pokrok u menších a středních firem, což je důsledek čínské hospodářské politiky. Když jste západoevropská rodinná firma, která je například špičkou ve strojírenství, Číňané vás na trh pustí. Když jste ale česká firma, průměrně dobrá, mají Číňané spíš tendenci podporovat domácí výrobce.
Nová vlna českého byznysu: Expanduj, dokud můžeš
V roce 2013 jste neúspěšně kandidoval do prezidentského úřadu. Budete to chtít v roce 2023 zopakovat?
Sleduji to, ale považuji za předčasné se k tomu vyjadřovat.
Poslední věc. Kdy se podle vás Česko přiblíží na úroveň západoevropských zemí?
Konvergence v HDP na obyvatele k vyspělejší části Evropy už je solidní, ale konvergence mezd je daleko pomalejší. Avšak dovolím si tvrdit, že určitá mzdová zdrženlivost – i když konkrétního člověka, který má tři děti a taktak vyžije, to nezajímá – je zdrojem dvou věcí: zaprvé, že jsme jen velmi málo zadlužení, a zadruhé, že máme v následujících deseti letech úžasný prostor pro zvýšení produktivity a následné zvýšení mezd.
Jde jen o to, jestli tu šanci uchopíme za pačesy a jestli otevřeme daleko větší prostor pro investice a růst produktivity. Pak opravdu věřím, že konvergence nás během generace může dostat na průměrnou úroveň severní části dnešní Evropské unie. Je trochu symbolické, že je to právě třicet let od revoluce, kdy jsme na určitém rozcestí.
Politicky se to velmi vaří, ale podle mě stojíme i na ekonomickém rozcestí. Měli bychom pořádně zainvestovat a chytit se té bohatší části Evropy. Jsou vlastně dvě možnosti, z nichž žádná není tragická: buď se budeme mít „celkem dobře“, ale budeme pořád mlsně koukat na bohatší západní Evropu, nebo během generace budeme mít stejně vysoké mzdy jako oni.
Dále čtěte: