Experti OECD přišli na skutečnost, že česká produktivita práce je na pozoruhodně nízké úrovni a Česko si žije nad poměry. Patří dokonce mezi nejhorší státy Evropy. Zatímco Čech vydělá za hodinu svému zaměstnavateli pouze 340 korun, tak například Maďar 504. Je to šokující objev, který ale není nutné brát až tak vážně. Věřit, že Maďar má o polovinu vyšší produktivitu práce než Čech, je dost obtížné. Naopak více se dá věřit tvrzení, že se Slovenskem a Maltou nejvíce zanedbáváme investice do vzdělávání, vědy a inovací. V poslední verzi daňových úlev vláda na dříve slíbenou podporu zase trochu pozapomněla.
Každopádně ne vždy a ne ve všem dokážou podobné studie zachytit všechny nuance a detaily ekonomiky jednotlivých zemí a výsledkem mohou být velmi nepřesná data a zavádějící závěry. Nicméně práce expertů OECD může vést k zamyšlení a k některým důležitým doporučením pro hospodářskou politiku.
Především je však třeba posoudit, nakolik jsou data o české produktivitě objektivní, když země byla a stále je dost atraktivní pro zahraniční investory. Jenom investičními pobídkami to asi nebude. Proč tedy světovým firmám stačí tři stovky, když o pár kilometrů na jihovýchod mohou mít pět? Nejspíše to s tou produktivitou bude trochu jinak.
Studie má jistě pravdu v tom, že česká ekonomika má nevyhovující strukturu s poměrně vysokým podílem méně kvalifikované práce. Máme málo vysokoškoláků. Méně než jiné země. Jenže také máme vzhledem k zájmu zmíněných světových investorů neobvykle velký podíl firem držených zahraničním vlastníkem a ten zpravidla zkušeně optimalizuje svou daňovou povinnost tím, že zisky vytváří jiná jeho společnost na daňově přijatelnějším území. Reálně může docházet k tomu, že vnitropodnikové ceny naprosto zásadním způsobem zkreslují produktivitu práce v českých závodech. Mimochodem české finanční úřady nejsou schopné potírat účinně tento druh daňových úniků, a tak raději pronásledují prakticky bezvýznamné stánkaře. Možná ani v Maďarsku takové daňové optimalizace nedokážou spolehlivě podchytit. Zato mají zřetelně nižší daně než my, a než mělo donedávna Slovensko, kterému experti přisoudili podobně ostudnou pozici. A tak zahraniční distribuční firma možná nakupuje od své výrobní sestřičky u Dunaje za lepší cenu než od povltavského bratříčka, a to se samozřejmě promítá do produktivity práce. Nyní, když podstatně poklesly daně na Slovensku, mohou podobné praktiky dále přibývat a luxovat českou státní pokladnu. Naopak ve vyspělých zemích jsou podobné akce důsledně potírány, a přes vysokou daňovou zátěž tak zisky zůstávají doma.
A tak není třeba lomit rukama nad tím, jak se v Česku pracuje, nebo spíše nepracuje. Naopak se dá se říci, že produktivita práce dosud rostla slušným tempem, i když to je zrovna ukazatel, jehož tempo růstu nikdy není dostatečné. Podstatná je však skutečnost, že růst mezd v podnikatelském sektoru zatím nebyl odtržen od produktivity a nevyvolával inflační tlaky na straně nabídky. Přesto lze poslední údaje brát trochu jako varování. Meziroční srovnání prvních čtvrtletí ukazuje, že podniky přidávaly opravdu hodně. Reálný růst mezd o 6,2 procenta jsme zde neměli od roku 1999. Dokonce se zdá, že zcela nepřiměřený několikaletý růst mezd ve veřejném sektoru se začíná přelívat i do výrobní sféry. Loni si státní zaměstnanci polepšili o více než devět procent. Pokud by statistická čísla z minulého týdne byla skutečně projevem mzdové nákazy, může to být velmi nebezpečné. Další obrovský nárůst mezd ve veřejném sektoru, který je plánován na příští rok, toto riziko ještě podstatně zvyšuje. Vývoj mezd v nejbližších měsících tak může mít negativní vliv nejen na vývoj veřejných financí, ale také na makroekonomickou rovnováhu a růst inflace.
Po pravdě řečeno, za případné problémy s růstem cen nebude moci rozhazovačná vláda ani nezodpovědní zaměstnavatelé. Jak pravil klasik, inflace je peněžní jev, a tudíž odpovědnost ponese příliš benevolentní Česká národní banka, která stále ještě udržuje velmi expanzivní měnovou politiku. Část trhu v současnosti očekává, že ČNB zvedne sazby už na konci června, ale jen o pouhého čtvrt procentního bodu. To je ale nejspíš málo na to, aby se změnily trendy, přibrzdil růst mezd a vláda se začala chovat alespoň o kapičku zodpovědněji. Navíc, jak napovídají dosavadní zkušenosti, zpoždění mezi zásahem ČNB a jeho zapůsobením činí dvanáct měsíců. Každopádně údaje o mzdách by měly dodat členům bankovní rady více odvahy k činům.
