Vládě se nedostává na sociální dávky. Do příštího roku jí chybí téměř čtyři a půl miliardy korun na výplaty přídavků na děti, příspěvků na bydlení a podobně. Jak je to možné? Vše začalo letos na jaře. Vládní koalice přišla s jednorázovými příspěvky pro vybrané skupiny občanů, především pro důchodce a pro rodiny s dětmi.
Přestože oficiálně svůj krok zdůvodňovala nárůstem životních nákladů po květnovém zvýšení DPH, důvodem byla spíše snaha zvrátit nepříznivý vývoj volebních preferencí před volbami do Evropského parlamentu. Jednorázový příspěvek pro tyto skupiny občanů nakonec vládu přišel na 6,6 miliardy korun. Problém byl ovšem v tom, že vláda s předvolebním dárkem nepočítala v rámci návrhu státního rozpočtu na letošní rok, přestože parametry zvýšení spotřebitelských nákladů spojených srůstem spotřebních daní a DPH se daly spočítat již v době schvalování rozpočtu na letošní rok. Takže celá částka nad jeho rámec neměla zajištěno financování. Což ovšem není ojedinělý případ - také předchozí vlády (kolikrát i jednotliví poslanci) často navrhovaly v průběhu fiskálního roku nové výdaje, na něž nebylo patřičné rozpočtové krytí. To byl nakonec i jeden z důvodů, proč v posledních letech docházelo prakticky rok co rok k vyššímu skutečnému deficitu, než jaký byl schválen v zákoně o státním rozpočtu. Ve snaze zabránit zmíněným návrhům přijala Špidlova vláda (a následně sněmovna) novelu zákona. Každý navrhovatel zvýšených výdajů podle ní musí sdělit, kde na svůj nápad vezme peníze, respektive kde uspoří. Přestože se jednalo o vládní návrh, vláda byla prvním, kdo zákon porušil. ČSSD se ho snažila obejít tím, že chtěla na předvolební výdaje vydat dluhopisy. Tento fígl ovšem neprošel přes obě menší vládní strany. N ení divu - nakonec by se částka za jejich úhradu objevila v celkové výši deficitu. Ani řešení, které nakonec minulý týden schválila Grossova vláda, však rozhodně není košer. Část úspor sice ponese na svých bedrech rezort ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, což je logické. O další část úspor se však podělí další rezorty, včetně ministerstva průmyslu a obchodu. Přitom není jasné, proč by měli na vládní furiantství doplácet také podnikatelé, když dávky nebyly primárně určeny jim. Zcela nehorázný je pak požadavek, aby si stát zhruba dvě miliardy půjčil od České pošty. Byť je pošta státním podnikem, nechat se úvěrovat od firmy, jejíž hospodaření je samostatné, je skandální. Nezávisle na tom, zda si pošta bude muset vzít úvěr, či zda je schopna vládu úvěrovat z vlastních zdrojů. Nakonec to odnese daňový poplatník, protože stát bude muset zaplatit sankční úroky z prodlení. Ošizeni tedy budou i ti lidé, kterým vláda letos na jaře „pomohla“ svým předvolebním dárkem. N avíc šance, že Česká pošta dostane své peníze zpět, není stoprocentní. Jak jinak si vysvětlit Škromachovu odpověď na otázku, zda bude mít stát příští rok více peněz, tak aby mohl letošní dluh uhradit: „Doufáme, že se budou lépe vybírat příjmy z pojistného. Mělo by to vyjít.“ Stojí za to si připomenout, jakým způsobem jedná stát s podnikatelem, který si vezme úvěr, o němž netuší, jak ho bude splácet. Za šest miliard - pokud by mu vůbec někdo půjčil - by šel kvůli úvěrovému podvodu na dvanáct let do kriminálu. Co však s ministry, kteří udělali přesně totéž?!
