Vlčí smečka

Peter Kovarčík chce vrátka k poslancům otevřít jen vyvoleným

Je úterý 9. dubna odpoledne a začíná schůze Poslanecké sněmovny. O přestávce se ve foyeru v hloučcích tísní desítky lidí. Pouze část z nich jsou poslanci, ostatní nejrůznější asistenti, poradci, novináři a hosté. Neformálně oblečen v džínech přichází bývalý místopředseda ČSSD a šéf zemědělského výboru Karel Machovec. Tiskne si ruce se svými někdejšími kolegy. O kus dál šéf hornických odborů Cyril Zapletal nervózně přešlapuje a hledá další duše, které by přemluvil, aby přehlasovaly prezidentské veto k zákonu, který má odcházející armádě horníků zaručit vyplácení zvláštních sociálních dávek. „Tvrdík je také poslanec?“ přemítá nahlas, koho by ještě mohl oslovit. Nakonec byl úspěšný, veto je opět převálcováno. Sněmovna by se měla začít bavit o nákupu stíhaček Gripen. Přichází armádní generalita a zdraví se s bývalým náměstkem ministra obrany, dnes poslancem Miroslavem Kalouskem… Je přirozené, že v parlamentní demokracii se permanentně střetávají parciální zájmy. Těch, kteří mají talent namlouvat druhým, že opatření prospěšná jednotlivcům a profesním skupinám nejsou v rozporu s potřebami celé společnosti, není mnoho. Do sněmovny chodí jen druhá a třetí lobbistická liga. Pěšáci. Mistři tohoto oboru to nemají zapotřebí.

Jako ve Švýcarsku.

S revolučním návrhem, jak zpřehlednit poměry na českém lobbistickém trhu, přichází Peter Kovarčík, osobní přítel Václava Klause, jeden z těch, kteří umí svých kontaktů obratně využít (zejména pro svůj vlastní byznys). Kovarčíka zaujalo, že ve švýcarském parlamentu disponuje každý poslanec dvěma „permanentkami“ pro vstup do budovy zákonodárců, a ty může přidělit, komu chce. Praxe je taková, že zhruba polovinu dostanou rodinní příslušníci, zbytek různí lobbisté. Dnes jsou jejich jména známá neoficiálně (zveřejnil je v čísle 49/2001 švýcarský časopis Facts), ale od roku 2003 budou majitelé průkazek veřejně registrováni. Existence oficiálního seznamu lobbistů by Kovarčík rád dosáhl i v Česku. „Přehledný a organizovaný systém by přispěl k čistotě tohoto povolání. Poslanci a strany by měli přiznat, kdo má na ně vliv. Aby se nestávalo, že nejrůznější lobbisté se skrývají i za funkcemi poradců, kteří mají na vizitkách státní znak České republiky. Dosavadní systém smrdí až někam na maďarské hranice,“ prohlásil Kovarčík pro týdeník EURO. Statutárních lobbistů by prý nemuselo být tolik jako ve Švýcarsku, stačilo by, kdyby každý poslanecký klub mohl vydat deset až dvacet legitimací.
Námitku, že by tak vznikla kasta s privilegovaným přístupem k zákonodárcům, Kovarčík odráží po svém. „Poslancem u nás také nemůže být každý. I to je takový uzavřený klub, a už dnes se kolem poslanců točí po čtyři roky stále stejní lidé,“ míní.

Kastování je nepřípustné.

Kovarčík se chlubí, že jako jediný lobbista v Česku „švýcarskou“ průkazku pro volný vstup již vlastní (získal ji na základě toho, že jeho firma Teleaxis se finančně podílí na vydávání měsíčníku Parlamentní zpravodaj). „Přináší mi to tu výhodu, že třeba s Cyrilem Svobodou se mohu kdykoliv sejít přímo v jeho parlamentní kanceláři. Ani jemu, ani mně to nepřipadá divné, a to mi přináší dobrý pocit.“ Kovarčík si myslí, že by nový systém přispěl k větší transparentnosti lobbingu.
Nikoho ze špičkových českých „ovlivňovačů“ jeho nápad příliš nenadchl. „Lobbing přece není o permanentce do parlamentu,“ říká s úsměvem Michal Kuzmiak. „Pokud ale někdo touží mít takovou permanentku, ať ji má,“ dodává. „Pokud chci s nějakým poslancem mluvit, zavolám mu do sněmovny a on si mě vyzvedne na vrátnici. Nedovedu si představit, že by lobbista měl mít nějaké výsady oproti ostatním občanům, aby tu byla nějaká elita se zvláštními právy,“ myslí si Tomáš Svoboda z agentury Knight & Svoboda. Je sice také stoupencem větší transparentnosti, ale soudí, že by jí bylo možno dosáhnout například tak, že by na lobbing bylo nutné mít živnostenský list. „Byla by to volná živnost. Každý, kdo by lobboval a neměl k tomu patřičné oprávnění, by byl postižitelný,“ navrhuje.

I bez úplatků to jde.

Pavel Bratinka z Eurooffice Praha-Brusel postrádá atmosféru, v níž slovo lobbista není hanlivým výrazem. Navrhuje, aby lobbistické firmy podepsaly chartu lobbingu, v níž se zavážou k etické práci. „Mám zkušenost, že se etický přístup vyplácí. Větší firmy nežijí jen z jednoho klienta, mají jich desítky. Mohou sice vyhrát jednu kauzu podivným nátlakem, ale ztratí reputaci.“ Osobně prý také již několik měsíců dodržuje zásadu, že před každým jednáním protistraně otevřeně deklaruje, jaké zájmy hájí. Lobbista, který myslí na svou budoucnost, by měl být schopen nestandardní zakázky odmítnout. „Pokud od klienta dostaneme předem nesplnitelné zadání, či na nás naléhá, abychom věc řešili úplatky, jdeme od toho pryč. Není rozhodně pravda, že v českém prostředí to bez korupce nejde,“ prohlašuje Jan Chudomel, kdysi pracovník tiskového oddělení Občanského fóra, dnes spolumajitel agentury Christian VIP. Za klíč k úspěchu považuje informace. „V zásadě jde o to doručit důležitou informaci ve správný čas na správné místo,“ míní. Hovořit o klientech mu obchodní smlouvy striktně zakazují. Ví se však, že jeho agentura pracovala například pro Tykačův Motoinvest, pro skupinu PPF nebo pro Agrofert Andreje Babiše.

Vojenské manévry.

Představovat si lobbisty jako partu, která se schází u piva, je naivní. „Naše vzájemné vztahy lze označit za dosti rezervované. Myslím, že nějaká asociace lobbistů tu určitě nehrozí. Osobně bych například nikdy nešel na nějakou konferenci o lobbingu. Nevyhledávám takové akce, snažím se dělat jen svůj byznys,“ prohlašuje Andrej Surňak, někdejší novinář a ministerský mluvčí, dnes majitel agentury Crane Consulting, která svoji činnost označuje jako informační lobbing. Ekonomický efekt je pro něj hlavním rozhodovacím kritériem. I proto se nechtěl věnovat možná pohodlnější, ale finančně také méně atraktivní oblasti public relations či legislativnímu lobbingu. „Klientům, kteří chtějí lobbovat zákony, říkáme, ať si na to najmou někoho levnějšího. To by bylo jako jít s dělem na mouchu,“ nešetří Surňak sebevědomím.
„Vztahy mezi lobbisty jsou často na ostří nože. V branži existují lidé, kterých se doslova bojím, neumějí jednat čestně. S jinými však bez problému spolupracuji,“ líčí poměry Jan Chudomel. Michal Kuzmiak tvrdí, že schůzku dvou lidí z elity lobbistů lze bez přehánění přirovnat k malým vojenským manévrům. Už to, že někdo vidí dva „generály“ sedět u jednoho stolu v restauraci, navíc třeba v předvečer vládního privatizačního rozhodnutí, může způsobit paniku na trhu. Kuzmiak při rozhovoru s týdeníkem EURO, který proběhl 8. dubna, nechtěně prozradil, že následující den bude mít schůzku s dalším známým lobbistou Janem Dobrovským. Bylo to právě den před rozhodováním vlády o privatizaci Českého Telecomu. Řada zdrojů hovoří o tom, že Kuzmiak pracuje pro konsorcium vedené Deutsche Bank. Trh tak mohl znervóznět, zda právě tato schůzka nesouvisela s přípravou prodeje telekomunikační firmy. Kdo vlastně je, a kdo už není lobbista? V širším pojetí jsou lobbisty všichni, kteří ovlivňují kohokoli z představitelů státní moci, zákonodárné i výkonné – tedy i odboráři, právníci, investiční bankéři, šéfové profesních sdružení. Jakýkoli žebříček se vytváří obtížně, protože skutečně dobří lobbisté o svých klientech (a tudíž i o míře úspěšnosti) zásadně nehovoří. Přesto o sobě všichni navzájem hodně vědí a z jejich úsudků lze sestavit jakýsi zhruba deseti až dvacetičlenný Olymp.

Klaus je mazel.

Vesměs s uznáním se v lobbistické komunitě mluví o Janu Dobrovském, konzultantu z kanceláře Becker & Poliakoff. Právě on nedávno s Peterem Kovarčíkem zařídil schůzku šéfa ČSOB Pavla Kavánka s Václavem Klausem. „Jsem lobbista jenom někdy,“ říká o sobě muž, který na začátku devadesátých let býval zástupcem šéfa zpravodajství veřejnoprávní televize. V branži se otrkal, když v polovině devadesátých let úspěšně lobboval zákon o lesích pro svého přítele Karla Schwarzenberga. Později se po jeho boku podílel i na privatizaci Becherovky. Etabloval také na českém trhu firmu Tele Danmark, stál u založení Contactelu, neúspěšně pro něj lobboval za svobodnou volbu operátora v telekomunikačním zákoně. Již několik let pracuje jako strategický poradce pro vedení ČSOB. Dělal rovněž například pro Mosteckou uhelnou, netají se tím, že asistoval i při sestavování Tošovského vlády. Dobrovský si zakládá na tom, že má kontakty napříč politickým spektrem, ač je spojován hlavně s koalicí (kamarádí s Vladimírem Mlynářem z US-DEU). Odmítá fámy, že sám řídil toto politické uskupení, vytvářel politiku Hradu nebo spolu s finančníkem Zdeňkem Bakalou platil hnutí Děkujeme, odejděte. „Miloš Zeman je o tom ale stále do morku kostí přesvědčen,“ domnívá se. S Václavem Klausem se Dobrovský občas vídá: „On je vlastně mazel, docela šmajchlíř. Nezapomíná sice na naše vzájemné konflikty, ale zároveň respektuje, když člověk trvá na svém,“ neotřele charakterizuje šéfa ODS. Dobrovský soudí, že v Parlamentu je průhlednější lobbing, než v jednobarevné vládě. „To je úplně jiná kategorie - kolem kabinetu se točí nečitelné skupiny poradců, je to všechno daleko temnější. Sněmovna je autonomnější, poslanců více, jasně vyprofilovaných,“ uvádí rozdíly.

Pošťáci a stratégové.

Za lobbistu, který má velmi dobré kontakty do vládního kabinetu, je považován Martin Ulčák. Bývalý předseda ÚV SSM, dnes význačný podnikatel, který se angažuje především v oblasti energetiky a hutnictví. „Pokud lobbuji, tak především pro svůj vlastní byznys. Jsem hlavně finančník. Čím se ale dostáváte výše, tím více se kolem vás akumulují nejrůznější zájmy. Dostáváte se tak daleko, že prostě musíte začít lobbovat,“ uvedl Ulčák v rozhovoru pro týdeník EURO. Lobbisty dělí na pošťáky, kteří nechápou obecné souvislosti své práce, a stratégy. Sám se řadí ke druhé skupině.
Nijak nepopírá, že má přátelské vztahy se šéfem premiérových poradců Miroslavem Šloufem, jak ale dodává, s předsedou kabinetu Milošem Zemanem se nestýká, stejně jako s nikým z šéfů jednotlivých resortů. „Samozřejmě osobně znám řadu lidí z nejbližšího okolí některých ministrů,“ nepopírá. V jakém směru třeba lobboval při nedávném pokusu o prodej společnosti ČEZ? „Samozřejmě že mi ta věc nebyla ukradená. Informace, které jsme směrovali k vládě, měly za cíl podpořit názor, že cena požadovaná za celou elektroenergetiku ve výši 200 miliard korun není vůbec přemrštěná. Stále si myslím, že francouzská EdF udělala velkou chybu, když ji nebyla ochotna zaplatit,“ říká Ulčák. Za velmi vlivného muže v pozadí sociálnědemokratického vládního kabinetu je v lobbistických kruzích označován také Vladimír Johanes, ředitel agentury Grey Praha, zabývající se reklamou a celou oblastí komunikačních služeb. Týdeník EURO měl možnost s ním několikrát jednat v minulých dnech, kdy se Johanes angažoval jako zprostředkovatel při výměně názorů s předsedou hospodářského výboru Josefem Hojdarem ve věci jeho poradce Igora Šafranka (EURO 14, 15/2002). „Občas mu mediálně pomáhám, děláme také nějaké věci kolem hutnictví,“ vysvětluje Johanes svůj zájem o kauzu. Jinak říká, že jeho politické kontakty se rozhodně neomezují na jednu partaj a agentura nyní pracuje zhruba pro čtyřicet klientů.

Nechoď Míšo s pány na led!

Příkladem lobbisty, který dělá přímo pro politiky, je Andrej Surňak. Neoficiálně se ví, že se podílí na organizaci volební kampaně ČSSD. Surňak se k tomu nechce vyjadřovat. Obecně ale bere politickou stranu jako jakéhokoli jiného klienta, není prý v tom žádná ideologie. Tvrdí, že pracovat pro vládní partaj považuje každý lobbista za poctu. „Prestižnější věc v podstatě neexistuje,“ myslí si. Loni se v tisku veřejně postavil na stranu ředitele Národního bezpečnostního úřadu Tomáše Kadlece v jeho chronickém sporu s nejvyšším mužem civilní kontrarozvědky Jiřím Růžkem. Naopak velmi vlažný vztah ke sféře politiky deklaruje Michal Kuzmiak, někdejší šéf české pobočky Hill & Knowlton, který byl v minulosti spojován s prací pro Klausovu vládní ODS. Lobbistovo jméno přišlo na přetřes koncem roku 1997, když v médiích vystoupil v neprospěch svého klienta. Uvedl tehdy, že vedení ODS již od roku 1996 vědělo o tom, že straničtí sponzoři Bács a Sinha jsou falešná jména a skutečným dárcem peněz je Milan Šrejber. „Nechci se k té věci už vracet, byl jsem z toho všeho hodně znechucen. Stále si myslím, že politik nemusí říkat celou pravdu, ale nesmí vyloženě lhát. Do budoucna se ale už vždy budu držet hesla nechoď Vašku s pány na led,“ dává si předsevzetí.

Nejsem takový grázl.

Kauza ODS a velmi úzká provázanost na krachující Investiční a Poštovní banku byly asi hlavními důvody, proč se Kuzmiak zhruba před dvěma roky z branže stáhl do ústranní. „Vzal jsem si oddechový čas. Bylo těžké vysvětlit vlastním dětem, že nejsem takový grázl, jak se píše v novinách. Potřeboval jsem si vše znovu srovnat v hlavě.“ Dnes prý pracuje znovu naplno, tvrdí ale, že už výhradně pro ekonomické subjekty. Uvádí, že má rozdělány tři důležité projekty. Proč to vlastně všechno dělá? Kuzmiak říká, že lobbisté mnohdy nepracují pro peníze - těch mají dost - spíše je to vášeň. Skutečné špičky tohoto oboru by prý už do smrti nemusely hnout prstem a mohly by kdekoli na světě žít jako rentiéři. Jmění, které k pohodlnému životu stačí, odhaduje na dva miliony USD, aby přinášelo měsíční úrok kolem deseti tisíc USD. Za mistry v oboru označuje Jana Dobrovského a Milana Velka. Své kvality hodnotit nechce.

Po Václaváku za nohy.

Někdejší dlouholetý pracovník Centrotexu Milan Velek v branži působí asi pět let. Je řazen k lobbistické suitě kolem předsedy ODS Václava Klause (spolu s Peterem Kovarčíkem a Vladimírem Motlíkem z EPIC Holdingu, EURO 37/2001 ). „Byl jsem s ním na večeři asi před týdnem,“ odpovídá Velek na otázku, kdy se naposledy viděl s Klausem. Názory na Velka jsou velmi rozporuplné. Kuzmiak jej vyzdvihuje a Martin Ulčák s ním udržuje téměř každodenní kontakt. Mezi jeho přátele rozhodně nepatří Kovarčík a Dobrovský. Vztah s Kovarčíkem lze označit téměř za nenávist, vzájemná averze s Dobrovským tak nepřekonatelná asi není. „Velek je zvláštní člověk. Je z jiné cenové skupiny než já a pohybuje se v jiné společnosti. Myslí si o mně, že ho hluboce nenávidím. Nedávno o mně měl někde vyprávět, že bych prý rád viděl, jak ho tahá náklaďák za nohy po Václaváku. Tak to určitě není. Vím o něm vlastně málo, ten chlap má ale příšernou pověst,“ komentuje vztahy Dobrovský. Ovšem i Velek si myslí, že předsudek vůči němu je spíše ze strany Dobrovského, on sám vůči protistraně prý vyloženě negativně naladěn není. Martin Ulčák soudí, že přestože se Velek s Dobrovským nestýkají, když to okolnosti vyžadují, mluvit spolu dokáží. Velek je typ lobbisty-byznysmena, a ani to nepopírá. „Mé vztahy jsou více na osobní bázi a jsou dlouhodobé, takové průběžky. Lobbing je u mě vždy nějak spojen s mými vlastními obchody,“ říká. Asi právě tato skutečnost jej spojuje s Martinem Ulčákem. „Martin je často démonizován. Já osobně jej považuji za jednoho z nejbystřejších mozků s velkou kombinační a projektovou schopností. Mohu se na něj spolehnout i v tom, že vždy drží slovo.“ Velek o svém byznysu říká, že dříve se zaměřoval hlavně na bankovnictví a finance (přátelí se s bývalým ředitelem Komerční banky Radovanem Vávrou), nyní se prý věnuje i dalším oblastem - telekomunikacím, energetice, hutnictví, petrochemii. Udržuje velmi dobré kontakty například s Andrejem Babišem z Agrofertu.

Výroba argumentů.

Je velký rozdíl mezi tím, kdo je za lobbistu považován a kdo se k této práci v Česku otevřeně hlásí. „Vím pouze o třech firmách, které se označují za specializované na lobbing - CEC Government Relations, GJW Government Relations a Knight & Svoboda,“ uvedl loni v listopadu pro časopis Marketing & Media James de Candole, ředitel společnosti CEC Government, která se přibližně před dvěma lety neúspěšně pokoušela v Česku založit lobbistickou asociaci. GJW Government Relations je vedena Vladimírem Feldmanem a patří do světové sítě Weber Shandwick Worldwide. Aktivity těchto profesionálních firem ale zatím nemají širší publicitu. Agentura Knight & Svoboda public affairs, jejímž majitelem je hudebník a někdejší poslanec KDS Tomáš Svoboda, se skutečně jeví jako průhledná instituce, která poskytuje klientům lobbing coby službu na klasické komerční bázi. Ve Svobodově kanceláři na pražském Újezdě visí po stěnách zarámované novinové výstřižky ke kauzám, na nichž se jako lobbista podílel. Věnuje se především legislativnímu lobbingu. „Legislativní práci mám raději, u tendrů protivník často korumpuje,“ říká.
Jakým způsobem se v Česku zvenčí ovlivňují zákony? Svoboda uvádí, že v padesáti procentech případů jde o napravování legislativních chyb. Klient – například zástupce podnikatelského svazu - přijde, musí vědět, co chce, a lobbista vyrobí argumenty. Vymyslí, koho je třeba oslovit, a navrhne rozpočet zakázky. Platí se většinou formou jednorázového poplatku nebo měsíčního paušálu a cílové odměny. Za svůj majstrštyk Svoboda považuje práci na zákoně o exekutorech pro skupinu českých bank. I jeho přičiněním prý výsledná podoba zákona zvýšila hodnotu bankami spravovaných pohledávek řádově o miliardy korun.

Byznys na trase Praha-Brusel.

Když někdejší disident Pavel Bratinka opustil v létě 1998 křeslo ministra bez portfeje, nějakou dobu uvažoval o místě velvyslance, ale nakonec založil s Liborem Kudláčkem lobbistickou firmu Eurooffice Praha-Brusel. „Zpočátku jsme měli potíže. Klienti si říkali: to je bývalá ODA, to dnes nefrčí a kdoví, co umějí,“ vzpomíná Bratinka. Jedna z prvních zakázek prý byla pro Asociaci družstevních záložen, a to srovnání v Česku přijímaného zákona s platnými evropskými pravidly, týkajícími se úvěrových institucí. „Téměř se stydím říct, jak málo za to bylo peněz, a přitom jsem po večerech seděl a psal, až jsem z toho měl dřevěný zadek,“ říká. Firmě nepochybně ekonomicky pomohlo, když do ní kapitálově vstoupil Martin Ulčák. Pomohl k některým zakázkám, hlavně v oblasti hutnictví (agentura Eurooffice se podílela na přípravě projektu restrukturalizace českého ocelářského průmyslu, kterou vypracovala firma Eurostrategy). Eurooffice dnes prý slušně vydělává. Má smlouvu s panevropskou lobbistickou společností European Public Policy Advisors, jež pro Eurooffice lobbuje v evropských zemích (taxa 300 euro na hodinu) a ona zase pro ní v Česku. „Mít kancelář v Bruselu je naprosto neuživitelná věc,“ soudí Bratinka. Přesto do evropských orgánů jezdí a s tamními politiky se stýká. Dostat se třeba k evropským poslancům prý není těžké, je jen třeba mít pro ně zajímavé informace. Zatímco Jan Dobrovský považuje spojenectví bývalého předáka SSM Ulčáka s exdisidentem Bratinkou za vypočítavost („Bratinka mu dělá frontmana“), Milan Velek jejich společné podnikání hodnotí velmi kladně. „Jen houšť takové spolupráce. V těch odsudcích vidím jednu velkou přetvářku. Když jde o byznys, tak si většina lidí považuje za čest mít Ulčáka za partnera.“

Banky, lobby, vteřiny.

I sport má v Česku své lobbisty – specialisty. Za jednoho z nich je mnohými považován Peter Kovarčík a jeho marketingová agentura Teleaxis. Finanční propojení české hokejové reprezentace s Eurotelem je hlavně jeho práce. Objevily se i informace, že pozadím Kovarčíkova angažmá při schůzce Kavánek-Klaus byla snaha získat pro hokej ČSOB. „Mám zájem nějaký projekt s ČSOB dělat a uvidíme, jak to dopadne. O hokej je obrovský zájem a já nemohu po letech úspěšné spolupráce Eurotel hodit přes palubu,“ komentuje tyto zprávy Kovarčík. Stějně jako nechce být Kovarčík spojován jen s Klausem (říká, že rozvíjí kontakty i s Pavlem Rychetským, Vladimírem Špidlou a dalšími), nepatří do portfolia Kovarčíkových aktivit pouze sport, ale také automobilový a farmaceutický průmysl, energetika nebo těžba uhlí.
Dalším lobbistou, který se dost angažuje ve sportu, je Juraj Groch s firmou APC. V Česku od počátku devadesátých let pokládal základy olympijského marketingu. Dnes už se tomuto projektu nevěnuje, dělá ale nadále marketing paralympijskému hnutí. Spolu se současnou slovenskou velvyslankyní v Polsku Magdou Vášáryovou nejdříve domluvili mediální podporu, oslovili známé osobnosti, aby paralympismu propůjčily tváře, a pak získali pro sponzoring firmy, jež péčí o slabé mohly ukázat svou sílu. „Podniky se už pak hlásily samy,“ říká Groch. Jeho firma se ale také nevěnuje pouze sportu. Pracovala například pro Středočeskou energetickou a při privatizaci Transgasu pro Gaz de France.
Groch je asi jediným člověkem z branže, který bydlí v Brně, ačkoli firma sídlí v Praze. „Nechci se cpát mezi ostatní, centralizace je hrozná věc.“ Soudí, že výborným lobbistou za české zájmy by jednou mohl být Václav Havel, obává se však, že republika nebude umět jeho vlivu využít.

Akademická nuda.

Je pondělí 15. dubna odpoledne a v jednacím sále Senátu začíná konference o lobbování v podnikání, pořádaná Business Leaders Forum. Řečníci odsuzují korupci, podnikatelé horují pro etiku. „Lobbismus, který by zakládal trestný čin úplatkářství, jsme zatím nezaznamenali,“ ujišťuje přítomné policejní vyšetřovatel Martin Hádek. Nikdo z první ligy lobbistů však jeho optimistická slova neslyší. Pro samé ovlivňování nemají ostří hoši na nějaké akademické teoretizování čas.

Olymp českých lobbistů: (abecední pořadí)
Pavel Bratinka
James de Candole
Jan Dobrovský
Vladimír Feldman
Juraj Groch
Jan Chudomel
Vladimír Johanes
Peter Kovarčík
Michal Kuzmiak
Vladimír Motlík
Tomáš Svoboda
Andrej Surňak
Martin Ulčák
Milan Velek

Chcete si koupit ČT 2? Lobbista Milan Velek na žádost týdeníku EURO, aby představil svou práci v libovolné konkrétní kauze, sestavil fiktivní scénář prodeje televizního kanálu ČT2:
„Chcete tedy koupit ČT2 a jdete za Velkem? Zeptám se vás na úvod: A což to takhle koupit spolu?,“ modeluje Velek svou první otázku. Pak by prý zájemce předem varoval, že to bude pracné a drahé. Nechal by si vypracovat legislativní analýzu, které zákony by bylo třeba změnit a jak. Ekonomická analýza by rozebrala hospodaření ČT2 a stanovila aplikace, jak přesvědčit exekutivu o nutnosti prodeje. Zároveň se začnou vymýšlet modely a argumenty, proč by prodej kanálu byl výhodný. „V kupní smlouvě by měla být navržena garance kvalitního programu - klidně se zavážeme, že tam bude padesát procent vzdělávacích pořadů. Musíme tam samozřejmě dát také nějaké tvrdé penále za nedodržení slibu, třeba propad majetku nebo pokutu. Pak by to mohlo být přijatelné,“ nastiňuje další strategii Velek. „Následně rozdělím úkoly svým lidem, najdeme advokátní kancelář s pověstí nositele pravdy, třeba Kříže a Bělinu. Teprve poté začneme lobbovat: na ministerstvu kultury, ve vládě, v Parlamentu, hledat lidi, kteří se pro prodej ČT2 nadchnou a sami jej začnou prosazovat.“

Nefotit, prosím! Fotografování se do novin nepatří k oblíbené kratochvíli lobbistů. Martina Ulčáka (38) zná veřejnost jako věčně mladého, kudrnatého, černobílého budovatele, tak jak byl před třinácti lety zvolen do čela SSM. Média si již po léta vybírají ze dvou fotek, dostupných v ČTK (uvedená je z 29. ledna 1990, kdy hovořil na mimořádném sjezdu svazáků). „Nestojím o popularitu a fotografie. Už dávno jsem vyfasoval roli zlého černokněžníka, démona, a necítím potřebu na tom něco měnit,“ poděkoval Ulčák za nabídku aktualizovat svou podobenku. Ostatně své vzezření nijak výrazně nezměnil, snad kromě nějakých kil navíc a malinko řidší kštice. Vladimír Motlík z firmy EPIC přes svou sekretářku opakovaně vzkázal, že o žádné rozhovory nestojí, a tudíž i v jeho případě si veřejnost stále může klást otázku, zda tento muž skutečně existuje, nebo jde o smyšlenou postavu typu Járy Cimrmana. S poukazem na ochranu soukromí odmítli zveřejnit svou tvář i lobbisté Jan Chudomel a Andrej Surňak, ačkoliv rozhovor poskytli vcelku ochotně.