Zásadní kapitolu o diskontování recenzenti zcela ignorovali
Knihu prezidenta Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta, která vyšla loni, odsoudila bez řádného přečtení nejen řada zelených aktivistů, ale i naprostá většina jejích recenzentů. Čestnou výjimkou mezi nimi tvořil snad jen fyzik Jaroslav Šesták, který o Klausově kritice hnutí proti globálnímu oteplování napsal do Ekolistu.
Z recenzí, včetně té v týdeníku EURO (21/2007), vyplývá, že jde o celkem prostoduché dílko, jakýsi konglomerát citátů od nevědeckých autorů, kteří nesouhlasí s pravdou o globálním oteplování, útoků na environmentalisty a Klausovy neoliberální ideologie.
Pokud se čtenář navzdory všem varováním recenzentů ke knize odhodlá, bude příjemně překvapen. A to zejména její čtvrtou kapitolou Diskontování a časové preference, která tvoří skutečné jádro knihy a Klausových kritik všech mesiášských hnutí. Je příznačné, že právě otázku diskontování, která nabízí zajímavý a v mediích téměř se nevyskytující pohled nejen na politiku omezování emisí oxidu uhličitého, všichni recenzenti zcela opomenuli.
Klesající atraktivita budoucích odměn
V kapitole o diskontování totiž nejde o to, zda globální oteplování nastává, či nenastává, má-li, či nemá-li na ně vliv člověk, nebo jestli je akcelerují emise oxidu uhličitého, či nikoli. Autor se zde zabývá zásadnější otázkou. A sice tou, jak je možné tyto (či jiné) budoucí změny dnes hodnotit. „Jak hodnotit milion korun dnes a zítra? Jak hodnotit jeden stupeň Celsia dnes a za sto let? Jak hodnotit zvýšení mořské hladiny za 50 let?“ (s. 68). Ekonomie nabízí, co se týká úvah na téma, o kolik preferujeme dnešek před zítřkem, právě koncept diskontování.
Je zjevné, že tisícikorunovou prémii dostane každý raději dnes než za rok či za deset let. Otázka pak zní: Jakou hodnotu pro nás dnes má tisícikoruna, kterou dostaneme za deset let? Nebo otázka nového auta. Dnes si můžeme koupit Škodu Fabii, ale pokud si ji nekoupíme a budeme šetřit, za deset let si budeme moci koupit Mercedes. Jenže co když se toho okamžiku nedožijeme? Nebo co když za pět let vyhrajeme ve Sportce nebo zdědíme zlatý důl a Mercedes si budeme moci koupit bez ohledu na to, zda jsme si předtím koupili Fabii, nebo chodili pěšky?
Zelené plány boje proti budoucím klimatickým změnám se však tváří, jako by tisícikoruna dnes pro nás byla stejně lákavá jako v roce 2050 - jako by se diskontní míra limitně blížila nule. „Nulová (nebo skoro nulová) společenská diskontní míra vede k tomu, že budoucnost vypadá stejně jako dnešek. Troufám si říci, že všechno závisí na tom, zda nesmyslnost tohoto výroku pochopíme, nebo nepochopíme“ (s. 81).
Je totiž hloupé předpokládat, že případné zvýšení hladiny moří či vyčerpání zdrojů ropy bude lidem za 50 let vadit stejně, jako by vadilo dnes nám. Je vlastně vůbec otázkou, do jaké vzdálenosti jsme schopní rozumně považovat kontext, ve kterém nějaký jev hodnotíme, za přibližně stejný, či alespoň srovnatelný s naším dnešním.
Budoucí generace parazitují
Společně s ekonomem Dušanem Třískou, svým bývalým náměstkem na ministerstvu financí, napsal Václav Klaus o diskontování zásadní článek do časopisu Politická ekonomie. Článek Ke kritice používání konceptu solidarity a diskriminace v intertemporální analýze takzvaných globální problémů zveřejnil i na svých internetových stránkách (www.klaus.cz), a proto je každému snadno dostupný. Na rozdíl od knihy Modrá, nikoli zelená planeta nejde o snadný text. Rozhodně to však je materiál, který může výrazně rozšířit obzor uvažování o mezigenerační solidaritě. Závěrečná poznámka článku pak nabízí diametrálně odlišný pohled na svět našich dětí, než kterým zamořují prostor zelení alarmisté. Potěšte se: „Každá další generace přebírá od generací předchozích celou jejich poznatkovou základnu včetně výsledků tvrdě zaplacených omylů a slepých uliček. Poněkud cynicky řečeno, každá generace je vždy free-rider, vždy ,parazituje‘ na generacích předchozích, tedy, vždy si užívá pozitivních externalit z činnosti svých předchůdců a má prospěch z aktivit, na jejichž nákladech se nijak nepodílela“ (s. 747).
