Jevgenij Džugašvili vycestoval do zahraničí jen jednou v životě – aby se setkal s vnuky Churchilla a Roosevelta
Logika Jevgenije Džugašviliho byla prostá.
Stalin za Katyň nemohl, i když historické dokumenty prokazují, že rozkaz k hromadné popravě polských důstojníků vydal právě on, a nikoli Hitler. „Nechápu, proč Poláci věří této falešné verzi,“ říkal. Jeho velký děd, kterého nikdy nepotkal, nemohl prý ani za gulagy: „Tábory vznikly na příkaz Trockého a Sverdlova. Stalin je ještě nějakou dobu provozoval, ale cílem bylo propustit nevinné.“ S postsovětskou realitou se Jevgenij Džugašvili (10. ledna 1936 – 22. prosince 2016) nikdy nesmířil. Ve své knize Můj děd Stalin byl svatý vyportrétoval Putina jako zloděje a machistického exhibicionistu, kdežto Josif Vissarionovič Stalin mu ze vzájemného srovnání vyšel jako úplný Ježíš Kristus.
Jevgenij se narodil Stalinovu synovi Jakovovi pět let před začátkem Velké vlastenecké války a jeho dětství sotva mohlo být šťastné. Krátce po začátku války upadl otec Jakov do německého zajetí, a byť ho chtěl Hitler později vyměnit za polního maršála Pauluse, Stalin svého nemilovaného nejstaršího syna zachránit odmítl. Údajně s průpovídkou, že „maršála za poručíka“ nevymění.
Okolnosti Jakovovy smrti nejsou jasné, podle oficiální německé verze se v dubnu 1943 rozběhl v Sachsenhausenu proti elektrickému plotu.
Z jeho syna Jevgenije se stal vojenský inženýr. Podílel se na vesmírném programu včetně letu Jurije Gagarina, později byl příslušníkem letectva a do důchodu odešel jako plukovník. Na konci 90. let založil politickou stranu Stalinistický blok – jediným programovým bodem bylo obnovení Sovětského svazu – ale do gruzínského parlamentu se nedostal. Celé další čtvrtstoletí strávil oprašováním odkazu svého děda.
Za hranice – do Nizozemska – poprvé vycestoval až před jedenácti lety, aby se v den 60. výročí Jaltské konference sešel s publicistou a politikem Winstonem S. Churchillem a právníkem Jamesem Rooseveltem. Tři potomci vedli údajně ostražitě přátelskou diskusi, která však obsahem připomněla ideové bariéry studené války.
O pár let později Džugašvili zažaloval list Novaja Gazeta o deset milionů rublů za to, že Stalina označil za katyňského vraha. Neuspěl v Rusku ani u Evropského soudu pro lidská práva. „Polsko je nepřítel a Británie také,“ řekl po rozsudku listu Daily Mail. „Kdyby Stalin žil o pět let déle, všichni tihle nepřátelé včetně Chruščova, Gorbačova a Putina by neuspěli. Dnes už vládnou jen zloději, kteří ukradli plyn a ropu a terorizují naše ukrajinské bratry,“ pustil se do minulých i současných kremelských vládců.
„Bylo mi ho líto, i když jeho děd by mnou za takovou lítost bezpochyby pohrdal,“ shrnul autor Steven Knipp své setkání s mužem, jehož naprostá většina současníků považovala za blázna. Džugašvili dožil v paneláku na kraji Tbilisi jako občan samostatné Gruzie, přestože se až do konce života tvrdošíjně odmítal naučit gruzínsky.
Jeho byt byl čímsi jako Stalinovou svatyní. Na žádost náhodných návštěvníků byl kdykoli ochoten spustit tirády jako vytržené z oficiální sovětské propagandy 50. let. Smysl života viděl ve vehementním, byť marném protestu proti všem prohlášením, která Stalina líčila jako masového vraha. Soudil se dokonce kvůli učebnicím dějepisu.
Na konci prosince byl nalezen mrtev před svým domem.
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
