Ministr Martínek žádá po Evropské komisi respekt k české legislativě
Co je to nejlepší mezinárodní praxe? Virtuální pojem, který nikdo nikdy řádně nedefinoval, jehož údajné nenaplňování z české strany se nicméně stalo vážnou překážkou ve schvalování dotací z evropského fondu soudržnosti. Generální ředitel regionální politiky Evropské komise Graham Meadows si zjevně neví rady s českými vodohospodářskými projekty, které stojí na takzvaném PPP, tedy partnerství veřejného a soukromého sektoru, a zpěčuje se schválit evropskou pomoc Česku za rok 2006. Před dlouhými měsíci vybrané návrhy čtyř významných regionálních vodohospodářských akcí se proto povalují po bruselských šuplících a Česku hrozí, že navždy propadne 1,5 miliardy korun (EURO 22/2006), protože fond není převoditelný do další etapy, začínající lednem 2007. Ztráta by byla o to absurdnější, že v této chvíli už v převisu čeká dalších 21 připravených projektů, z toho deset na principu PPP pro příští rok.
Martínkovo psaní
Česká ministerstva, která spravují dotace, se ocitla v nezáviděníhodné pozici. Na jedné straně je zamčený evropský trezor, na druhé straně města a obce, jež však mají uzavřené dlouholeté smlouvy s privátními dodavateli vodárenských a čistírenských služeb. A ty se ale Bruselu nelíbí, jenže bez vůle smluvních partnerů je nelze měnit.
Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný se přesto rozhodl hledat vstřícnou cestu vytvořením modelové smlouvy, která by mohla být schůdná jak pro bruselské úředníky, tak pro soukromé společnosti, spravující vodovody a kanalizace. Pevně věří, že se mu do konce července podaří všechny překážky prolomit a zamknuté dotace uvolnit.
Do této atmosféry přizpůsobování se bruselským podmínkám však náhle vchází ministr pro místní rozvoj Radko Martínek s rezolutním dopisem Grahamu Meadowsovi. Hlavní příčina nedorozumění podle něj tkví v tom, že Brusel nepochopil českou legislativu. Martínkova analýza bod po bodu velice věcnými argumenty a citacemi z českých zákonů vyvrací Meadowsovy výtky, zpochybňující plnoprávnost předložených českých projektů.
Martínek viditelně není příznivcem pokorného přikyvování Bruselu v podobě Novotného modelové smlouvy. Píše o tom i Meadowsovi: „Byl jsem informován, že… jako jedno z řešení této situace byla zmíněna příprava takzvané vzorové smlouvy mezi provozovateli vodohospodářské infrastruktury a samosprávou. Jsem toho názoru, že s ohledem na informace shromážděné v mé odpovědi by mohlo vzniknout riziko duplicitních řešení v souvislosti s již existujícími povinnostmi založenými v zákonech a snižování přehlednosti pro zúčastněné subjekty.“
Tedy jednoznačné odmítnutí podmínek nejlepší mezinárodní praxe a žádná snaha spolupracovat? Nikoli, ale pro další etapu Martínek doporučuje: „S ohledem na příští programovací období bych jako prospěšné spíše spatřoval formulování minimálních standardů pro služby a povinnosti.“
Nečekaná Martínkova reakce vůči všemocnému úřadu však přichází až době, kdy odpověď na dopis už nemusí ministra zastihnout na jeho místě. A kdo ví, zda mezitím nezmizí i ministerstvo. Nelze tedy očekávat, že se v době končícího mandátu této vlády někdo pokusí stanoviska Novotného a Martínka sbližovat. Na druhou stranu čekání na kroky nové vlády by mohlo mít neblahý dopad. Kdo ví, kde pak bude jedné a půl miliardě z dotací konec.
A tak je vlastně dobře, že přípravy modelové smlouvy nepolevují a že je Česká republika připravena vyjít vstříc názorům Evropské komise do budoucna.
K projektům, které už v Bruselu leží, tlumočil ministr Martínek suverénní a sebevědomou českou pozici: „Považuji za žádoucí, aby příslušné útvary Evropské komise pokračovaly v hodnocení návrhů projektů předložených českou stranou v roce 2005 s cílem plně využít zbývající prostředky alokované ve fondu soudržnosti pro sektor životního prostředí v roce 2006 pro tyto projekty.“
Smlouva smluv.
Málo se ví o tom, že už koncem dubna se ve stejné věci jako kolega Martínek obrátil ministr životního prostředí Libor Ambrozek přímo na komisařku pro regionální koncepci Danutu Hübnerovou a ohrazoval se proti tomu, že jsou zpochybňovány smlouvy, které byly v zájmu „nejlepší mezinárodní praxe“ na základě analýzy expertů Evropské komise už jednou měněny. Celý proces provázelo složité vyjednávání s vlastníky a provozovateli a dodatky k nim byly v průběhu roku 2005 zaslány do Bruselu. Bruselští experti si s jejich hodnocením dávali na čas a poslali je až po několikerém slibu.
Dopis Hübnerové nepřinesl kýžené uvolnění, stále visí ve vzduchu tlak na retroaktivitu smluv. K tomu panuje u všech zainteresovaných nechuť a především racionální argument: pro změnu smluv musí být vůle obou stran. A ta už byla vyčerpána prvními změnami smluv pod unijním tlakem.
„Evropská komise nedisponuje aktuálními informacemi o právním prostředí ČR, vznáší nové a nové dotazy a požadavky, které u subjektů, jež se o dotace ucházejí, vyvolávají nejistotu,“ popisuje situaci předseda Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) Ota Melcher.
Právě SOVAK z pověření náměstka Novotného připravuje návrh základních principů modelové provozní smlouvy. Vychází přitom z komplexní znalosti potřeb vlastníků (většinou měst a obcí) i provozovatelů (většinou soukromých subjektů), sleduje měnící se legislativu českou i evropskou a poprvé v rozsáhlé diskusi definuje, co je nejlepší mezinárodní praxe. „Materiál může posloužit jak Evropské komisi při posuzování smluvních vztahů, tak může být návodem k uzavírání smluv nových,“ zdůvodňuje smysluplnost svého počínání Melcher.
Co je na celé věci podle Melchera nejcitlivější? „Zástupci Evropské komise se domnívají, že nově vybudovaná vodohospodářská infrastruktura, která vznikne s podporou evropských peněz, přinese provozovatelům nové zisky v podobě nových zákazníků. Realita je však taková, že evropské dotace směřují v drtivé většině případů do rekonstrukcí sítí, na intenzifikaci čistíren odpadních vod a do lokalit s minimálním zapojením nových odběratelů. Veškerá nově budovaná infrastruktura proto bude zatížena vyššími měrnými náklady než současný majetek,“ tvrdí Melcher.
Respekt k zákonu.
Jak na rozpor s unií nahlížejí sami provozovatelé? „ Úředníci Evropské unie prosazují PPP spolupráci. Ale ten náš model jim asi neumíme přesně vysvětlit. Dokázat jim, že je optimální a přináší obcím maximum, aniž by zvyšoval zisk soukromého provozovatele,“ říká obchodní ředitel společnosti Veolia Voda Tomáš Paclík. „Stále dokola vysvětlujeme, že proporcionalita zisku neodpovídá investicím, ale oni to stále nechtějí pochopit.“ Ve změnu v komunikaci se zástupci Evropské komise věří Paclík po Martínkově dopise. Co nevidět by se měla projevit.
Za nepřijatelné považuje Paclík zkracování doby platnosti smluv a vysvětluje: „Je dohodnutá na základě obchodních podmínek a na naší investiční angažovanosti a dost těžko by se mohla měnit, aniž by se změnily parametry,“ vysvětluje Paclík.
Téhož mínění je i jednatel konkurenční společnosti Energie AG Pavel Linzer: „Podmínky dlouhodobých smluv nelze měnit během jejich platnosti. Smlouvy vznikly z vůle obou smluvních stran a nikdo třetí je nemůže zpochybňovat. Současné požadavky se nemohou vztahovat do minula,“ je přesvědčen Linzer.
A Paclík připomíná: „Každý by měl respektovat českou vodárenskou legislativu, na niž je ten náš model napasovaný. Když bude mít respekt, tak to tady bude všechno fungovat.“
Čističek přibývá
Kvůli své poloze na rozvodí tří moří, které z Česka dělá střechu Evropy, je celá republika zařazena v pásmu citlivého nakládání s vodami. A zatímco za komunistických vlád neměla čistírny odpadních vod ani některá velká města, například Hradec Králové nebo Ústí nad Labem, požadavek citlivého nakládání si vyžádal až extrémní podmínku – do roku 2010 zajistit čištění odpadních vod i v obcích nad 2000 obyvatel. Taková čistírna však může občanům život v malých obcích velice prodražit. Mimo jiné proto směřuje většina žádostí o evropské dotace do oblasti nakládání s vodami, většinou jako sdružené vodohospodářské projekty pro celý region. Na začátku byla celá pětistovka takových obcí, 330 z nich je už zapojeno do nějakého projektu, který dostal nebo žádá evropskou dotaci. Zbývá ještě zabezpečit čištění ve 170 obcích. Ale čím je projekt menší, tím dráž na jednoho obslouženého obyvatele vychází. A tím víc potřebuje nevratnou pomoc. Jenže právě v malých obcích schopnost vytvářet vhodné projekty nejvíc vázne.
