Voda opadává

Úsek vymáhání státních pohledávek na ministerstvu financí je v troskách

Ladislava Zelinku přivedl na ministerstvo financí Pavel Mertlík. Ještě v klidných dobách to exnáměstek líčil takto: „Když Pavel uvažoval o vstupu do politiky, slíbil jsem mu, že pokud se tam dostane, vždycky budu připravený mu pomoci. Pak se stal ministrem financí, vyslal signál, že pomoc potřebuje, tak jsem slibu dostál. Pavel svolal náměstky a řekl: Toto je inženýr Zelinka, specialista na krizové situace. Každý ze svého úseku vybere agendy, které jsou průserové, a z toho vytvoříme jeho úsek. Bylo mi tedy od samého počátku slíbeno, že budu dělat agendy průserové mediálně i kriminálně, takže si nemůžu na nic stěžovat.“
Poté, co Pavel Mertlík z ministerstva odešel, zůstal Ladislav Zelinka v úřadu jako náměstek nejprve Jiřího Rusnoka, pak Bohuslava Sobotky. Měl na starosti mezinárodní finanční a majetkové vztahy. Podstatnou částí této činnosti byla deblokace českých státních pohledávek vůči zahraničí. Průšvih dostihl úspěšného deblokátora v okamžiku, kdy se na ministerstvu přišlo na to, že údajná nebonitní pohledávka vůči Republice Peru v nominální hodnotě 1,532 milionu dolarů, kterou údajně v roce 2002 vymohl prostřednictvím firmy Anper Anton Murárik společně se svým bratrem žijícím v Latinské Americe, ve skutečnosti žádnou pohledávkou nebyla. A že tedy Anton Murárik nic nevymohl, ale pouze inkasoval provizi ve výši 95 procent nominálu. Ladislav Zelinka kvůli tomu 15. června rezignoval.

Rezervička.

Uvedená částka ležela minimálně od roku 1996, kdy byl peruánský dluh vypořádán, jako takzvaná neumístěná položka na účtu u ČSOB. V roce 2002 byly tyto peníze na základě pokynu z ministerstva financí převedeny do HypoVereinsbank (HVB), která vedla takzvaný svěřenecký účet pro deblokaci firmy Anper. HVB pak v souladu s pokyny, které měla, převedla pět procent celkové částky do ČNB a 95 procent ve prospěch firmy Anper.

Vývar snů.

Tento nepoměr Ladislav Zelinka vysvětluje tím, že žádná pevná odměna pro vymahače stanovena nebyla. „Uvědomte si, že šlo o nebonitní, prokazatelně nedobytnou pohledávku, kterou jsme léta evidovali, ale kterou Peruánci kategoricky odmítali. Proto jsem, i když pan Murárik ustoupil od původně slíbené třicetiprocentní výtěžnosti, na to kývl. Lepší pět procent než nic. V životě by mě nenapadlo, že Anperu, nebo bůhví komu ještě jinému, zůstane pětadevadesát procent. Obvyklá marže pro zprostředkovatele činí v takových případech jedno, dvě, ať nežeru tři procenta.“

Parking.

Antona Murárika se týdeníku EURO nepodařilo zastihnout. Jeho manželka uvedla, že u něho ve firmě probíhá daňová kontrola a do jejího ukončení nebude pan Murárik s médii mluvit. MF Dnes Anton Murárik potvrdil, že věděl, že peníze z Peru jsou v ČSOB, nicméně nadále vystupoval jako deblokátor. O penězích údajně řekl svému známému, tehdy řediteli odboru mezinárodně finančních vztahů ministerstva financí Karlu Ponocnému, který dal bance pokyn k převodu peněz do HVB.
Případ vyšetřuje policie a v současné fázi neposkytuje informace. Jedna z hypotéz, se kterými bude určitě pracovat, zní, že uvedených 1,5 milionu dolarů si uloupl a pravděpodobně už někdy v letech 1994 až 1996 „zaparkoval“ v ČSOB někdo, kdo byl podrobně obeznámen s průběhem vypořádání peruánského dluhu vůči České republice. To proběhlo v letech 1994 až 1996 za náměstka ministra financí Vladimíra Rudlovčáka, a to prostřednictvím společnosti J.P. Morgan Guaranty Trust.
Karel Ponocný, vzápětí po Zelinkově rezignaci odvolaný z funkce, tehdy ještě na ministerstvu nepůsobil. Pracoval však v ČSOB, v útvaru vedeném Antonínem Peterským, který se zabývá právě zúčtováním státních aktiv, a tudíž měl o vypořádání zahraničních pohledávek přehled. Stejně jako Jiří Větrovský a Julius Fröhlich, kteří spolupracovali při řešení peruánského dluhu a v odboru mezinárodně finančních vztahů ministerstva financí působí dodnes. Jiří Větrovský, v minulosti ředitel tohoto odboru, jako poradce a Julius Fröhlich jako vedoucí oddělení správy a likvidace zahraničních pohledávek.

Zasvěcený anonym.

Všichni jmenovaní by mohli významně přispět k vysvětlení případu a nepochybně poskytnou kompetentním orgánům cenné informace. Týdeníku EURO se je minulý týden nepodařilo zastihnout. Jediný, kdo do okamžiku, než se vystěhoval ze své kanceláře, komunikoval s médii, byl Ladislav Zelinka. Ten sice přišel na ministerstvo až v roce 2000, ale nepopírá, že když se seznamoval s resty, rozhodl se pokusit i o deblokaci zbytku peruánského dluhu, ačkoliv ho jeho podřízení označovali za naprosto nedobytný. A najal si na to Antona Murárika, kterého znal z minulosti jako odborníka na andskou oblast (EURO 25/2005).
Zelinka říká, že o tom, že peníze v té době už ležely na účtu u ČSOB, se dozvěděl teprve tehdy, když na to ministerskou inspekci upozornil dobře informovaný anonym. Spekulace, které nikdo na ministerstvu nechce komentovat, uvádějí, že to byl patrně někdo z řad jeho pracovníků. Objevila se i úvaha, že si možná vyřizují účty dvě skupiny lidí. Jedna, která si peníze ulila, a druhá, které jí je vyluxovala. A ta první se to rozhodla „prásknout“.

V igelitu balené.

Situace evokuje slova, která Ladislav Zelinka pronesl po nástupu do funkce: „Mám ambici, že pomalu začnu odbourávat nedobytné pohledávky. Od těch nejjednodušších k nejsložitějším. Ale s určitostí předpokládám, že na cokoli narazím, bude průšvih a může se to setkat s hrubou nelibostí. Jakákoli taková kauza v sobě nese prvek trestnosti. Vypouštíte vodu a všechno to vylézá. Mrtvoly zabalené v igelitu, převázané šňůrou od záclon.“ Možná že to tehdy nemyslel úplně vážně. Ale už je to tady.

Ohrožená Libye.

Mluví-li Zelinka pravdu, je jeho nynější situace o to absurdnější, že za pět let jeho působení na ministerstvu údajně klesly nedobyté státní pohledávky v zahraničí z tří set na šedesát miliard korun. Největší operací bylo vyřešení ruského dluhu v hodnotě přes tři miliardy dolarů. Další velkou operací je syrský dluh, jehož vypořádání se nyní dokončuje. Jde vesměs o neuhrazené vojenské dodávky. Z celkové dlužné částky vůči bývalému Československu ve výši jedné miliardy dolarů připadly Česku dvě třetiny. Výtěžnost operace uskutečněné systémem vláda – vláda by se měla pohybovat kolem patnácti procent.
Dlouholetá jednání o pohledávce vůči Libyi (osm miliard korun), opět převážně vojenského rázu, měla vyvrcholit minulý víkend, kdy měl Ladislav Zelinka dle původního plánu jednat v Tripolisu. K tomu už nedošlo, což jednání o libyjském dluhu minimálně zpomalí, ne-li vrátí do bodu nula. Odchodem Zelinky a Ponocného je nepočetný úsek vypořádání zahraničních pohledávek na ministerstvu financí prakticky v troskách a bude ho třeba vybudovat znovu. Přitom najít zkušeného a schopného člověka na tuto specifickou práci je velmi těžké. Tím spíše rok před volbami.
Největšími českými dlužníky jsou spolu se Sýrií a Libyí také Irák a Kuba. V případě Iráku se vše kloní k odpisu pohledávky nebo její podstatné části. Vztahy s Kubou jsou politicky zamrzlé, takže nepřipadá v úvahu ani vyřešení dluhu.

Až na dno.

Při průměrné třicetiprocentní výtěžnosti lze spočítat, že za minulých pět let dobylo Česko ze zahraničí kolem 70 miliard korun. „Zakopnout“ při takovém množství o „blbých“ 1,5 milionu dolarů je možné, nicméně divné. Stojí ale za pozornost, že Bohuslav Sobotka, který původně nařídil prověřit jen deblokační operace z let 2000 až 2005, tedy z doby Zelinkova působení, se dle informací týdeníku EURO nakonec připojil k exnáměstkovu návrhu prověřit všechno od roku 1993. Není-li to jen snaha zamést problém před dotěrnými médii, máme se na co těšit. Vzniká ale otázka, je-li tento úkol splnitelný do voleb. Odpověď zní: Ne.

Když už, tak už.

Bohuslavu Sobotkovi evidentně pomohlo, když se Ladislav Zelinka postavil ke skandálu čelem a upoutal na sebe pozornost. A to až do té míry, že Český rozhlas přidal k peruánské kauze kazašskou a obvinil Zelinku, že při jednáních o kazašském dluhu používal zfalšovaný dopis kazašského ministra financí Armana Dunajeva, a případ teď vyšetřejí české i kazašské tajné služby.
To ale bylo jinak. Loni v srpnu fondu New Investment Horizont (NIH) vypršel mandát, který mu dalo ministerstvo financí pro vymáhání kazašského dluhu, a NIH usiloval o jeho prodloužení. Argumentoval mimo jiné údajným Dunajevovým dopisem, v němž byla práce NIH pozitivně hodnocena. Bylo to krátce před návštěvou Václava Klause v Kazachstánu. Během ní jednala delegace českého ministerstva financí s Armanem Dunajevem a předložila mu dopis k ověření. Dunajev autorství popřel a předal případ kazašským tajným službám. Ladislav Zelinka po návratu do Prahy předal záležitost BIS. S NIH poté ministerstvo financí ukončilo spolupráci. Letos v květnu však Bohuslav Sobotka překvapivě rozhodl, že NIH dostane ještě měsíční mandát na letošní červen. Týdeník EURO získal informaci, že se tak mělo stát poté, co NIH nabídl, že by byl schopen dodat politické kompromitující materiály. Měly se týkat události z devadesátých let, kdy - jak tvrdí kazašská verze - byly peníze na úhradu dluhu ukradeny z kazašského státního rozpočtu neznámými pachateli, kteří spolupracovali s českými komplici.
Představitel NIH v Česku Jiří Vaško to ale označil za nesmysl. Bližší informace o jednání o kazašském dluhu slíbil poskytnout po 30. červnu. Bohuslav Sobotka tvrdí, že nový mandát byl NIH udělen proto, že fond přinesl informace, že má možnost dluh získat. A ministerstvo financí prý nechce být obviněno z toho, že zanedbalo možnost deblokovat dlouholetou pohledávku..

Peruánský dluh Nebýt případu s ulitým půldruhým milionem dolarů, bylo by vyřešení peruánského dluhu patrně zapomenuto. Nepsalo se o tom ani v letech 1994 až 1996, kdy byl v řadě splátek uhrazen z výtěžku bondů prostřednictvím společnosti J. P. Morgan Guaranty Trust. Peruánský dluh přitom patřil k těm větším. Vznikl z neuhrazených dodávek českých státních podniků do Peru a činil údajně přes čtyřicet milionů dolarů. Přesná výtěžnost, jaké společnost J. P. Morgan Guaranty Trust dosáhla, není známa. Při konečném zúčtování patrně zřejmě někdo vyvedl 1,5 milionu dolarů z uhrazené sumy mezi takzvané neumístěné položky na účtech v ČSOB. Ta od roku 1993 zúčtovává pro ministerstvo finance zahraniční pohledávky. Do té doby byla společně s ČNB, která měla na starosti vojenskou část, přímo jejich správcem. Ministerstvo vedlo těchto 1,5 milionu dolarů jako pohledávku vůči Peru, kterou ale protistrana nikdy neuznala.
V roce 2002 byla částka na pokyn z ministerstva financí převedena na takzvaný svěřenecký účet u HypoVereinsbank. Spekuluje se, že pokyn vydal Karel Ponocný, v té době ředitel odboru mezinárodních finančních vztahů. Stalo se tak zřejmě s vědomím představitelů společnosti Ansper, která byla pověřena vymožením údajného zbytku peruánského dluhu. Z HVB pak byly peníze v souladu s dohodnutými pravidly poslány do ČNB (pět procent, což byla dohodnutá výtěžnost) a do Anperu (95 procent). Na nesrovnalosti kolem peruánského dluhu upozornil před několika měsíci ministerstvo financí anonym a postupně dovedl ministerskou inspekci až na stopu ulitých peněz.

Kazašský dluh Dluh v Kazachstánu vznikl v důsledku neuhrazených dodávek tehdy ještě státního podniku Transgas pro plynárenský komplex v Karačaganaku na počátku devadesátých let. Nominální hodnota činí zhruba tři sta milionů dolarů. V Kazachstánu má záležitost kriminální povahu. Tamní vláda tvrdí, že v devadesátých letech byla úhrada dluhu vůči Česku „vytažena“ ze státního rozpočtu a ukradena. Údajně ve spolupráci s někým z České republiky.
V důsledku toho byla věc dlouho mrtvá a ožila až po roce 2000. Tehdy byla v soutěži na odkup pohledávka vybrána Deutsche Bank, avšak neuspěla. Loni v lednu dalo ministerstvo financí mandát k vymáhání pohledávky fondu New Investment Horizont patřícímu do skupiny Neue Privat Bank Curych. Ten slíbil padesátiprocentní výtěžnost, ale ani on neuspěl. V srpnu 2004 jeho mandát skončil, ale na letošní červen mu ministr financí Bohuslav Sobotka nečekaně udělil ještě jednoměsíční mandát. O deblokaci kazašského dluhu se pokouší i společnost Falkon Capital, která odkoupila ruský dluh, nebo Martin Ulčák se svými firmami.