Myslí-li si sedmnáct senátorů z ODS, že by bylo nejlepší z EU vycouvat, měli by to přiznat
Ústavní soud sice projedná stížnost na Lisabonskou smlouvu (LS) přednostně, ale poněvadž je to soud, a ne kabaret, bohužel nikoli natolik rychle, aby sedmnácti senátorům, převážně z ODS, hodil jejich výbušnou hračku do kanálu dříve, než natropí škodu. A darebná hračka to je, i když se i Fischerova vláda z taktických důvodů tváří, že jejich stížnost je „krok, který umožní odstranit poslední pochybnosti ohledně souladu smlouvy s ústavním pořádkem a zastaví – jak vláda doufá – domácí i zahraniční spekulace ohledně možného zdržování ratifikace“. Přesto už stačila dát senátorská sedmnáctka společně s prezidentem Václavem Klausem pověsti České republiky na frak, jakkoli to senátor a předkladatel stížnosti Jan Oberfalzer (ODS) vyvrací. Ostudou si prý vyhrožujeme „sami mezi sebou“ a „jediné ohrožení, které existuje, je, že zbrkle a bezhlavě odevzdáváme svrchovanost a vstoupíme do Evropské unie nové podoby“, v níž se zcela jistě setkáme „dříve či později se situací, že budeme muset dělat něco, co nechceme“.
V posledním punktu lze se senátorem souhlasit. Budeme-li se u společného evropského stolu, k němuž jsme se přihláškou podanou tehdy premiérem Klausem pozvali, chovat jako tvrdohlavý fracek, budeme se asi opravdu muset přizpůsobit většině spolustolovníků, a nikoli naopak. V tom ostatním je však senátor Oberfalzer „vedle“, pokud nás rovnou nevodí za nos. EU se neodevzdáváme „zbrkle a bezhlavě“ z několika důvodů. Za prvé, po schválení LS v irském referendu a po podpisu smlouvy polským prezidentem by ČR byla poslední členskou zemí EU, jež by ratifikaci smlouvy blokovala. Za druhé, Ústavní soud už loni v listopadu rozhodl na základě podání „horní komory“ Parlamentu ČR, iniciovaného senátory ODS, že LS je ve všech hlavních aspektech v souladu s ústavním pořádkem republiky. Za třetí, Parlament na základě rozhodnutí Ústavního soudu schválil letos na jaře takzvaný vázaný mandát vlády. Na jeho základě smí česká vláda s každým dalším přenesením pravomocí do Bruselu souhlasit až poté, co jí to schválí Parlament. Oberfalzerova sedmnáctka senátorů přesto „vázaný mandát“ napadla u Ústavního soudu, nesouhlasíc s tím, že má o něm Parlament rozhodovat prostou, namísto ústavní většinou. Podání sedmnáctky z 29. září je tedy už třetím pokusem, jak u Ústavního soudu LS potopit anebo opět oddálit její ratifikaci.
Konečně za čtvrté je v lepším případě Oberfalzerovo přání otcem myšlenky, pokud tvrdí, že ostudou si vyhrožujeme „sami mezi sebou“. Nikoli! V Bruselu začínají být z českého kverulování nervózní. Zabrání-li ČR tomu, aby LS mohla po Novém roce začít platit, téměř jistě přijdeme o českého zástupce v Evropské komisi (EK). Na základě smlouvy z Nice, jež by se pak stala regulativem EU, by se počet komisařů snížil o jednoho, totiž o českého zástupce. Buď by nebyl do zeštíhlené EK vůbec nominován, anebo by jej nepotvrdil Evropský parlament. Pražský primátor Pavel Bém (ODS) ani ztrátu tohoto takzvaně českého eurokomisaře nepovažuje „za nic dramatického“. Leč většinový názor lidí, kteří se v mezinárodních vztazích vyznají, varuje před blamáží a další ztrátou naší prestiže. Bémův „úhlavní přítel“ v ODS, její předseda a expremiér Mirek Topolánek, minulou středu v Bruselu zašel po rozhovoru s předsedou EK Barrosem natolik daleko, že pohrozil odchodem z politiky, pokud LS neratifikujeme, a ČR proto přijde o eurokomisaře.
Topolánek, jenž jako premiér LS podepsal, se marně snažil Oberfalzerovi rozmluvit podání ústavní stížnosti. Poté ho veřejně označil za spojence Vlastimila Tlustého, čili za rozbíječe ODS. Topolánkova pohrůžka odchodem z politiky, pokud ji myslí vážně a jako nůž na krk ji přiloží listopadovému kongresu ODS, může ve straně vyvolat nové měření sil a dle Béma, což ledacos napovídá, i štěpení.
Topolánka jeho premiérská zkušenost naučila, že zajištěná budoucnost ČR neexistuje mimo EU a že torpédování její integrace, jež Klausovi oddaná část ODS léta praktikovala, má své meze. Pokud si však notoričtí stěžovatelé myslí opak, totiž že z EU je nejlépe vycouvat, měli by to chlapsky přiznat, a neschovávat se za nekončící stížnosti k Ústavnímu soudu, kterých jim schopný advokát za patřičný honorář nasype pytel. Totéž samozřejmě platí pro prezidenta Klause. S ním stěžovatelé jednají v dojemném souznění, umožňujíce mu opakovanými ústavními stížnosti ratifikaci LS odsouvat a nenést za to osobní zodpovědnost. Pokud však prezident Klaus usiluje o naše vymanévrování z EU, měl bynabídnout alternativu takového fatálního kroku a hned pak odstoupit. Proč? Inu proto, že Parlament, jenž ho do funkce zvolil, LS výraznou ústavní většinou schválil. Ještěže je Václav Klaus pragmatik. Proto lze předpokládat, že například před žalobou pro nečinnost u Nejvyššího správního soudu, jež by mohla skončit jeho odvoláním, dá „za minutu dvanáct“, aby jeho vzdor náležitě vynikl, přednost setrvání na Hradě.
