S blížícím se výročím konce války se ke slovu opět dostávají i podivné kreatury.
„Události nejstrašnější války v dějinách lidstva je třeba si připomínat stále, ale bez historických či politických manipulací,“ burcuje Jaroslav Vodička, ústecký krajský zastupitel v měsíčníku tamějšího hejtmanství. A jak je jeho zvykem, obouvá se do veřejnoprávních médií, protože prý málo zdůrazňují fakt, že „za naši svobodu obětovalo svoje životy na 360 tisíc vojáků, co nám přinesli svobodu z Východu.“
Jen pro připomenutí – Vodička je předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu s vyznamenáním od Miloše Zemana. Jenže Vodička je také člověk, za jehož éry začali do veteránské organizace vstupovat aktivní politici a třeba i prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Vodička navíc nezabránil odchodu opravdových válečných hrdinů ze svazu.
Loni na jaře třeba Český svaz bojovníků za svobodu opustil legendární Pavel Vranský, který si za války prošel i pouštním peklem u Tobruku. Vedení svazu se snažilo tvrdit, že pětadevadesátiletý veterán se tak rozhodl kvůli věku. Jenže Vodička a jeho kolegové lhali. Ohradil se sám Vranský – odešel, protože ztratil důvěru v lidi, kteří svaz vedou.
Šéf Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička a prezident Miloš Zeman.
Takže těžko říct, jakou váhu mají Vodičkova slova z ústeckého měsíčníku o manipulaci, když sám veřejně lhal. Jak už loni v Euru napsal kolega Honza Novotný, Vodička i přes nesouhlas ústředního výboru prodal část sídla svazu v pražské Legerově ulici. Za 800 tisíc korun, které utržil, si koupil limuzínu Škoda Superb pro služební i soukromé účely. Jen taková perlička na okraj – vůz musel mít i držák vlajky na předním blatníku za 40 tisíc.
„Je ale i na spolcích a organizacích (…), aby byly více aktivní, aby měly dost prostoru chodit do škol a s mládeží o čase války diskutovat,“ přeje si Vodička. V případě Českého svazu bojovníků za svobodu zastřešeným současným vedením je ale možná na místě jim přístup mezi školáky zakázat.
Organizace, která se zbavuje nepohodlných členů, ruší kritické buňky, a ničí tak pověst válečných veteránů, by nejdřív měla projít radikální očistou. Anebo raději mlčet a v případě Jaroslava Vodičky se vrátit k opravám terénních vozů UAZ pro českou armádu. To mu šlo líp.
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka:
