Prevenci povodní mají v rukou především zemědělci Správný přístup k vodnímu režimu může vrátit vodu do studní a studánek. Většina lidí se domnívá, že povodně na straně jedné a sucha na straně druhé jsou především důsledkem stále častějších klimatických anomálií. Skutečnost je však poněkud jiná.
Prevenci povodní mají v rukou především zemědělci
Správný přístup k vodnímu režimu může vrátit vodu do studní a studánek.
Většina lidí se domnívá, že povodně na straně jedné a sucha na straně druhé jsou především důsledkem stále častějších klimatických anomálií. Skutečnost je však poněkud jiná. Klimatické extrémy, kterých mimochodem bude podle všech současných prognóz spíše přibývat, jsou pouze spouštěcím mechanizmem záplav. Skutečnou příčinou je neschopnost krajiny zadržovat vodu. Tuto vlastnost přitom zásadně ovlivňuje vrstva humusu v půdě.
Kdysi krajina zadržela dvojnásobek vody
Z posledních vědeckých studií, které v současné době analyzuje a zadání dalších připravuje Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky (VÚZE), vyplývá, že úbytek jednoho centimetru humusu z půd na území ČR představuje zároveň ztrátu nasávací schopnosti krajiny. Tato ztráta je přitom vyšší, než je stávající kapacita povrchových a podzemních vod naší země dohromady. Z dalších statistik vyplývá, že zatímco kdysi činila průměrná vrstva humusu v půdě v ČR čtyři centimetry, dnes jsou to centimetry dva a méně. Retenční schopnost české a moravské krajiny (schopnost zadržovat vodu) se tak snížila na polovinu.
Humusem proti povodním
Podle Tomáše Zídka, který ve VÚZE pracuje na projektu stabilizace vodního režimu v ČR, je tedy obsah humusu v půdě základní protipovodňovou prevencí. „Za současného stavu se srážky neuvolňují do podzemních vod, ale zůstávají na povrchu,“ popisuje situaci Zídek. Příčinou zásadního úbytku humusu v půdě je podle jeho slov především dosavadní způsob intenzivního zemědělského hospodaření, který ke své produkci organický materiál z půdy (humus) v podstatě nepotřebuje, neboť pěstované rostliny získávají potřebné živiny z hnojiv. S úbytkem humusu ubývá z půdy i voda a výrazně se snižuje zmíněná nasávací schopnost. Každý, kdo má doma květiny a zalévá je, to ostatně zná: necháme-li zem v květináči zcela vyschnout, voda se při dalším zalévání hůř vsakuje než za situace, kdy je půda v květináči ještě trochu vlhká.
Zemědělství se musí změnit
Podle Zídka lze humus do půdy vrátit především změnou způsobu zemědělského hospodaření. „Je třeba omezit využití techniky, která pěchuje půdu, aplikovat zásady šetrného obhospodařování obecně, kompostovat, recyklovat - prostě hospodařit způsobem, který udrží vodu v půdě,“ zdůrazňuje Zídek. Se svým názorem zdaleka není osamocen. „Stejné poznatky mají kolegové z Německa a dalších států. Kolem kvality půd je ale u nás i v Evropě dosud velmi málo dat. Řada zemí je přitom ochotna a schopna spolupracovat na projektech, které by dosavadní poznání prohloubily - je to prostě celoevropské téma,“ říká Zídek. V í určitě, o čem mluví - za minulého ministra zemědělství Jana Fencla byl hlavním rezortním vyjednavačem podmínek vstupu ČR do EU a má tedy bohaté zahraniční zkušenosti. VÚZE navíc podle Zídka počítá s tím, že nejpozději od roku 2007 by měla být do praxe uvedena koncepce, jejíž cílem je zvýšit podíl humusu v půdě. „Budou to ale pomalé procesy, které budou trvat deset, dvacet a někde i třicet let,“ odhaduje Zídek. Jinými slovy - stavět obydlí či podnikat v místech, která zasáhly v posledních letech povodně, bude ještě hodně dlouho velmi rizikové.
Koncepce existuje, ale nikdo o ní neví
Generální stabilizace vodního režimu v ČR je přitom v hlavních zásadách zpracovávána na VÚZE zhruba pět let, dosud nikdo z odpovědných státních orgánů ale nedal ani pokyn k jejímu rozpracování. Předchozí ministr zemědělství Jan Fencl její ideu naprosto odmítal, neboť se nehodila do jeho vize intenzivního zemědělství. Současný ministr Jaroslav Palas dosud řešil spíše priority spojené s podmínkami vstupu ČR do EU. Zarážející je, že i přes občasné mediální apely alespoň na diskuzi o této koncepci, o ní nikdo neví ani na ministerstvu životního prostředí. Právě ono by však mohlo a mělo být v takovém projektu účastné. To se týká jak samotného ministra Libora Ambrozka, tak ale především šéfů příslušných odborů - ředitele odboru ochrany vod MŽP Jaroslava Kinkora nebo odboru vodohospodářské politiky MŽP vedeného Pavlem Punčochářem.
Mohli bychom pomoci EU
Mimochodem - podle Punčocháře není v současné době faktor povodní blíže specifikován ani v EU, nicméně s ohledem na přeshraniční dopad povodní by měla existovat „jakási základní povodňová legislativa“. „Buď prostřednictvím novelizace současné rámcové směrnice EU pro vodní politiku, nebo novou normou, která by usměrňovala kooperaci a způsob integrované obrany před povodněmi,“ domnívá se Punčochář. Na diskuzi o podobě této normy by se již podle něj měla podílet i ČR, která navíc může nabídnout s likvidací povodní velmi dobré zkušenosti. „Na rozdíl od jiných evropských zemí nedošlo loňských povodních v ČR k vážnému poškození žádné z 53 přehrad, již týden po povodních byly všechny tyto objekty prověřeny a bylo konstatováno, že jejich provozuschopnost nebyla nijak narušena,“ zdůraznil před časem Punčochář. To vše je ovšem pohled spíše technologický a nahlížený prostřednictvím vodohospodářských staveb. Podstata prevence je ale jinde.
Rizikové oblasti
Systémové impulzy tak přicházejí ze zahraničí. Po vstupu do EU totiž bude muset ČR do praxe aplikovat takzvanou nitrátovou směrnici. Jejím cílem je především ochrana vod před znečišťováním způsobeným dusičnany ze zemědělských zdrojů. To ve skutečnosti znamená direktivní zákaz intenzivního hospodaření ve vytyčených, takzvaných zranitelných oblastech, ve kterých bude možné hospodařit pouze na základě zásad správné zemědělské praxe v rámci akčních programů. Návrh na stanovení zranitelných oblastí přitom uplynulý týden přijala česká vláda, přičemž z důvodové zprávy vyplývá, že podíl těchto oblastí na rozloze ČR činí 36 procent a na zemědělské půdě 42,5 procenta. V EU je přitom situace obdobná, zranitelné oblasti tvoří zhruba 37 procent rozlohy členských zemí Unie a předpokládá se, že se tento podíl zvýší až na 46 procent.
Konec nitrátů nebude levný
Aplikace nitrátové směrnice do podnikatelské praxe v ČR si přitom vyžádá nemalé náklady. Dokument odsouhlasený vládou počítá s odhadem investičních nákladů v letech 2002 až 2006 ve výši zhruba šest miliard korun. To ale zdaleka není o generální stabilizaci vodního režimu v ČR - jde „jen“ o náklady na výstavbu skladů pro statková hnojiva a úpravy stájí z hlediska ochrany vod před zmíněným znečištěním dusičnany. V zásadě tedy jde jen o segment, navíc pouze na části území ČR, který vůbec nepočítá s fenoménem humusu.
Návrat vody do studánek je možný
Je nepochybné, že obhospodařování krajiny tak, aby byla minimalizována rizika eroze, úbytku humusu a zvýšena její nasávací schopnost, bude na většině území ČR i EU postupně dominantní. Že to jde, konstatuje i Zídek. „Viděl jsem půdy, kde se hospodaří na svazích 45 stupňů a žádná eroze tam neexistuje,“ popisuje své poznatky například ze Švýcarska. Takzvané šetrné hospodaření je přitom v zájmu doslova celé společnosti. Jedním z průvodních jevů stabilizace především podzemních vod by byl i návrat vody do lesních studánek a zahrádkářských studní. „Všichni praktici, a to i například na jižní Moravě, se shodují, že voda se stále ztrácí, jde níž a níž,“ říká Zídek. Tento stav je samozřejmě žádoucí změnit.
Nejdůležitější je boj proti povodním
Základním veřejným zájmem ale zůstává prevence povodňových katastrof - odhad loňských škod stále není definitivní, pohybuje se však v řádu 100 miliard korun, povodně v roce 1997 stály ČR 80 miliard. Kdyby se přitom část zmíněných prostředků vložila do stabilizace vodního režimu, všichni občané ČR by na tom vydělali. A zemědělci by měli rámec zadání veřejně prospěšné a zaplacené zakázky.
Peníze pro zemědělce jsou i na MŽP
Ačkoli většina dotací směřujících k podnikatelům na venkově má v oblasti zemědělství spíše dosud produkční charakter a v oblasti životního prostředí je zase zaměřená spíše na ochranu rostlin a živočichů, existují již dnes projekty, v nichž stát na změnu způsobu chování ke krajině přispívá. V rezortu zemědělství je to především podpora uvádění půdy do klidu, kde jen záloha na tyto účely vyplácená Státním zemědělským intervenčním fondem letos činí 982 miliony korun. Zemědělci ovšem většinou neví, že podporu pro typ chování se v krajině vyplácí i ministerstvo životního prostředí. Podle ředitelky odboru ekologie krajiny Dagmar Novotné je možné přispět až do 70 procent nákladů pro fyzické a právnické osoby na krajinotvorné programy MŽP, například na nápravu hydrologických problémů nebo na obnovu protierozních opatření. „Programy nejsou určeny pro hospodářskou činnost,“ zdůrazňuje ale Novotná. Zájemci o podporu přitom musí kontaktovat regionální Agentury ochrany přírody, pro letošní rok již ale mezní konečný termín podání žádostí uplynul. MŽP však na tyto účely velkými zdroji nedisponuje. „Roční rozpočet je asi 250 milionů korun,“ podotýká Novotná.
Evropa nám na prevenci povodní přispěje
Omezené finanční možnosti ČR nicméně ukazují na to, že skutečně systémová realizace projektu generální revitalizace vodního režimu v ČR bude možná až za pomoci zdrojů z EU. Takzvaná „Vize voda“, jak se pracovně v úvodu vzpomínaný projekt VÚZE nazývá, je přitom podle ředitele VÚZE Tomáše Douchy pro Unii zajímavý a Brusel již několikrát v minulosti deklaroval připravenost na jeho naplnění přispět. Podle posledních informací to navíc vypadá, že by mohlo jít o kooperaci několika zemí EU, neboť téma prevence povodní je téma pro celou Evropu. Čím komplexnější projekt přitom ČR bude mít, tím vyšší bude předpoklad potřebných peněz. V zájmu zemědělců i veškeré veřejnosti.
Protipovodňové pytle ještě rozhodně nepatří do starého železa.
FOTO: ARCHIV
Zemědělská krajina, z níž ubývá humusu, se stává velkým povodňovým nebezpečím.
FOTO: ARCHIV
