Právě před sto lety zřídil vojenský správce Škodovky podnikové vězení. Tam zavíral dělníky, kteří podrývali válečnou výrobu
Josef Landergot z Vejprnic u Plzně byl horník. Nejdřív kopal uhlí v sulkovské pomocné šachtě, pak ho v květnu 1915 poslal jeho zaměstnavatel – Západočeský horní a hutní spolek – do Dolu Austria ve Zbůchu. Tak daleko se horníkovi chodit nechtělo, na obecním úřadě si proto vyřídil náhradní pracovní knížku a pár dní nato už pracoval u stavitele Alexandra v Plzni.
V normálních časech by o nic nešlo. Jenže za světové války povolal císař řadu nejdůležitějších továren a dolů „k válečným úkonům“, dosadil do nich vojenské správce a jejich zaměstnance postavil na roveň vojákům v poli. Případ hornického zběha dostal na starost plzeňský zeměbranecký divizní soud. Landergot vinu přiznal, jen si dle referátu Českého deníku postěžoval, že do Austrie to pěšky „měl pět čtvrtí hodiny“, kdežto do Sulkova slabou půlhodinku. Nebylo mu to nic platné a v červnu 1916 mu soud za svémocné vzdálení z práce uložil šest neděl prostého vězení zostřeného dvěma tvrdými lůžky.
Zdaleka nešlo o ojedinělý případ. Dvouměsíční trest si musel odpykat například slévač Karel Svoboda, který se v březnu 1915 v holoubkovské továrně Max Hopfengärtner pohádal s mistrem o zvýšení platu a na druhý den nepřišel do práce. Deset neděl za dvoudenní absenci dostal pro změnu čeledín Georg Herbert Kurz přidělený k domobraneckému dělnickému oddělení v Chebu.
Na vzpurné dělníky ale čekaly i tvrdší tresty – tělesné. Tím nejhorším z nich bylo tzv.
uvázání, při kterém byli provinilci věšeni za ruce svázané za zády tak, aby se země dotýkali jen špičkami nohou. Trest trval standardně dvě hodiny, ale i to bylo na člověka příliš.
„Nad výkonem trestu se bdělo přísně (…) Když stráž zpozorovala, že člověk takto uvázaný a pověšený omdlévá, byla na něj vylita konev studené vody, aby se vzpamatoval a aby se v mučení nešťastníka mohlo pokračovati do úplného vytrpění trestu,“ vzpomínal později na válečné poměry v plzeňské Škodovce sociálnědemokratický předák (a pozdější první československý ministr školství) Gustav Habrman.
STÁTNÍ SOCIALISMUS Vypuknutí války provázel prakticky v celé Evropě okamžitý odklon od ekonomického liberalismu. Platilo to i pro habsburskou monarchii a válečné hospodářství v její západní části se dokonce někdy popisuje jako „předlitavský státní socialismus“. Zásahy z centra byly všudypřítomné. Stát kontroloval distribuci potravin, snažil se o centrální plánování hospodářství a podílel se na řízení strategických podniků.
Stejně radikálně vstoupil i do života jednotlivých dělníků, a to přesně v duchu předválečných pokusů o racionalizaci průmyslové práce. „Dělnická těla byla v mnoha ohledech chápána jako specifické tovární příslušenství, jímž je možno volně disponovat obdobně jako dalšími nástroji či stroji,“ vystihl ducha doby v knize Život na příděl historik Rudolf Kučera.
Možnost proměnit dělníky a horníky přes noc ve „vojáky továren a dolů“ přinesl v prosinci 1912 – tedy v době balkánských válek – zákon o válečných úkonech. Po vypuknutí první světové války proto nebylo na co čekat. Již 5. září 1914 se pod přímý vojenský dohled dostala největší zbrojovka v monarchii – plzeňská Škodovka – a do konce roku ji následovala řada dalších podniků (méně důležité továrny se dostaly jen pod tzv. státní ochranu).
Továrny pracující na válečných zakázkách dostaly vojenské správce, statisíce civilistů přišly o základní občanská práva, začaly podléhat vojenské kázni a vojenskému trestnímu zákoníku. Dělníci obvykle skládali vojenskou přísahu, nesměli se spolčovat, stávkovat či si – podobně jako Landergot – najít nového zaměstnavatele.
Vyznění zákona nebylo zpočátku úplně jasné, ovšem soudy faktické „znevolnění“ dělníků brzy posvětily. Jedním z precendentů se v tomto ohledu stal případ kováře Oldřicha Pasovského ze Škodovky. Pasovský dal výpověď, kterou podle západočeského sociálnědemokratického deníku Nová doba zdůvodnil „tím, že si našel lehčí práci blíže svého domova, dále tím, že jeho zdraví nedovoluje mu, aby v dosavadním zaměstnání setrval“. Škodovka ho nicméně odmítla pustit a živnostenský soud v Plzni jí dal v lednu 1915 na základě zákona o válečných úkonech za pravdu.
VEŘEJNÉ PONÍŽENÍ Citelné tresty ale dělníkům hrozily i za běžné prohřešky či za obyčejnou neposlušnost – za pozdní příchod, vzpurnost, či „úplné nebo částečné odpírání nebo zanedbávání plnění povinností“. Vojenský správce rozhodoval rovněž o výši mzdy a dělník ho musel při odjezdu z města žádat o dovolenku. Nové zákony platily primárně pro muže od 18 do 50 let, ovšem o mnoho lépe na tom nebyli ani ostatní, a to včetně žen, které byly za války v továrnách hojně zaměstnávány.
Menší tresty udíleli sami vojenští správci.
Počítalo se mezi ně vězení – případně tuhé vězení – do 15 dní, již zmíněné uvázání a „špangle“ (z německého výrazu pro pouta – Spangen), při kterých se provinilci za zády těsnými pouty „přicvaklo“ pravé zápěstí k levému kotníku. Trest, který obvykle trval šest či 12 hodin, charakterizovaly Národní listy slovy „středověký“ a „velice únavný“. Udílení a přijímání tělesných trestů – často veřejné – bylo v dělnickém prostředí dosud naprosto nepředstavitelné (byť zprávy o pohoršlivém jevu, fackování učedníků, přinášel tisk poměrně často) a jen dokládalo hloubku propadu společenského statusu dělnictva. Pokud byl prohřešek vážnější, rozhodovaly o něm vojenské soudy. Většina trestů netrvala déle než několik týdnů či měsíců, ovšem za stávky a protesty se dávaly tresty několikaleté a za vzpouru nebylo vyloučeno ani uložení trestu smrti.
K nejhoršímu se schylovalo například ve štýrském Fohnsdorfu. Tamní horníci – jak později na stranickém sjezdu vyprávěl vídeňský sociálnědemokratický předák Franz Domes – zastavili v roce 1916 kvůli nízkým platům práci, vojsko však doly obsadilo a zavedlo stanné právo: „Sedmnáct dělníků bylo postaveno před stanný soud, byly postaveny šibenice, zatlučeny kůly do země (…), když se toto vše takto provedlo, byli dělníci opětovně tázáni, zda chtějí pracovati.“ A chtěli. Šibenice pak byly rozebrány a dělničtí předáci dostali „pouze“ mnohaměsíční tresty vězení.
ŠKODOVY ZÁVODY Vojenský správce prakticky monopolního výrobce děl v podunajské monarchii, Škodových závodů, podplukovník Otto Kühn, začal zostra. Každý týden pořádal tzv. raporty, během kterých neposlušní dělníci dostávali tresty. Rozkazy čtené na těchto raportech poté visely celý týden na nástěnkách. Trestů bylo tolik, že už na začátku roku 1915 nechal Kühn v areálu továrny zřídit podnikové vězení. Podobně se zařídili i někteří další správci velkých podniků – například správce kladenské Poldovky František Hložek.
Nejúplnější statistiku o ukládaných trestech lze najít v pamětech Gustava Habrmana, kterému poválečné vedení podniku poskytlo výkaz trestů vězení, které Kühn uložil v roce 1916 (viz tabulka č. 1). Šlo o celkem 11 651 člověkodní (neboli skoro 32 let) vězení, přičemž Škodovka tehdy měla přes 26 tisíc zaměstnanců. Trestalo se prakticky za vše – za přetáhnutí dovolené, absenci, nepřístojné (blíže nedefinované) chování, neposlušnost, ale také za rvačku, lenost, opilství či spaní v práci.
Tresty dostávali nejen obyčejní dělníci, ale i úředníci. Potkalo to například Artura Hahnela ze mzdové účtárny malé montovny za „opětovnou nedbalost ve službě a neomluvené nedostavení se do práce“, který v květnu 1916 dostal deset dní domácího vězení, a musel proto zajistit, aby „mohl být kdykoli ve dne i v noci vizitován“.
Tělesné tresty v této statistice chybějí, ovšem Habrman přímo prostudoval 15 raportů z přelomu let 1915 a 1916, ve kterých zaznamenal celkem 31 nařízených hodin uvázání, tedy v průměru zhruba jedno dvouhodinové uvázání týdně. Dvě hodiny uvázání (kromě deseti dní tuhého vězení) si v srpnu 1916 za nepřístojné chování vykoledoval například Emanuel Jarolím z kalírny a stejně dopadl za „vzepření se“ zámečník Arnold Engelman. Antonín Egermaier z koulárny dostal zase třídenní tuhé vězení zostřené každého dne šestihodinovými „španglemi“.
Bití vojáků – klasicky rákoskou vleže na lavici – bylo v rakouské armádě zrušeno již v roce 1867. Pokud se objevilo za první války, šlo o excesy. Přesto se takové nejspíš děly i v dělnickém prostředí. Ve Škodovce musel například dělník Adolf Grund zmrskat svého syna – rovněž škodováka – jakýmisi řemínky, které Grund mladší v továrně ukradl a odnášel si je domů, aby si z nich vyrobil pantofle.
Otce prý k této exekuci donutil jeden z civilních nadřízených, a to nabídkou, která se neodmítá – syn se tak měl vyhnout vojenskému soudu a hrozbě, že bude odvelen na frontu.
Již zmíněný sociálnědemokratický předák Domes zase tvrdil, že „v ostravském revíru dělníci, kteří se zdráhali dát souhlas se snížením svých mezd, byli schytáni vojáky a dovedeni na strážnici; zde byli položeni na lavici a každému vysázeno po pětadvaceti ranách“.
PODVODY A PODVŮDKY Přes všechno věznění, uvazování a špangle bylo daleko lepší sloužit na Kladně či v Plzni než někde v zákopech u Přemyšlu či na Piavě.
Trest okamžitého převelení do pole se proto vznášel nad každým mladším mužem uvolněným pro válečný průmysl a dopadal poměrně často – hlavně na dělnické předáky či obzvlášť obtížné výtržníky. Přeložením k pluku a okamžitým nástupem vojenské služby skončila například eskapáda pětadvacetiletého zámečníka J. M. ze Škodovky, který se v červenci 1915 opil v kantýně a udeřil do obličeje svého nadřízeného inženýra Mahlkeho.
Možnost zůstat v zázemí, případně podržet si v továrně schopného dělníka, se na druhé straně stala živnou půdou pro celou řadu podvodů a podvůdků. Před soud se kvůli tomu dostal například ředitel chodovské firmy Karel Gasch (později Chodos Chodov), kterému ministerstvo zeměbrany povolilo ponechat si v továrně kvůli výrobě dělostřeleckých šrapnelů kvalifikované děl první níky. Následná kontrola ovšem ukázala, že část vyreklamovaných dělníků šrapnely nikdy nevyráběla. Místo toho podle Českého deníku „pracovali v truhlárně na výrobě školních lavic, druzí byli výpomocnými dělníky a jiní opět byli montéry osvětlovacích těles“. Ač to zní neuvěřitelně, soud tentokrát netrestal, když konstatoval, že se řediteli Karlu Gaschovi mladšímu nepodařilo prokázat úmysl.
Podobně skončil případ dvou společníků jisté brněnské strojírny, kteří ministerstvo žádali, aby zprostilo vojenské služby jejich klíčového dělníka Františka Klímu, a když jim přišla zamítavá odpověď, reagovali odesláním dalšího telegramu a dotyčného nechali dál pracovat. Soud je nakonec zprostil obvinění ze zločinu svádění k neuposlechnutí povolávacího rozkazu, příběh přesto skončil smutně. „Proti domobranci Františku Klímovi bylo vyšetřování zastaveno, jelikož zatím již padl,“ konstatovaly Lidové noviny.
STÁVKY A DEMONSTRACE Zákon o válečných úkonech byl pochopitelně ideálním prostředkem pro potírání stávek.
V prvních třech letech války proto dělnické protesty v českých továrnách prakticky vymizely (viz tabulka č. 2), pokud tedy mezi ně nepočítáme incidenty podobné zkratu osmnáctiletého škodováckého soustružníka Rudolfa Zemana, který po hádce s mistrem o mzdu vytáhl revolver – mistra jen zranil, sebe však vzápětí zastřelil.
Proč tomu tak bylo, názorně ukazuje osud prvního (skoro) vážného pokusu o stávku ve Škodovce, ke kterému došlo v březnu 1916.
Dělníci z koulárny tenkrát – kvůli nedostatku chleba podávaného k přesnídávce – zastavili práci. Ministávku vojsko okamžitě potlačilo a tři její vůdce postavilo kvůli vzpouře a pobuřování před soud. Nejhůře tehdy dopadl dělník Julius Müller, který od soudu odešel s tříletým trestem.
Hodně se toho změnilo v průběhu roku 1917, kdy začala rakouská ekonomika kolabovat a v českých městech se stávky kvůli všeobecnému hladu a bídě neobyčejně rozmohly. Podle pamětníků tenkrát poněkud povolila tuhá vojenská kázeň v některých podnicích a stát zřídil stížnostní komise, kterým dělníci mohli přednášet své stesky.
Přesto i poté dokázaly úřady většinu protestů potlačit. Dobře je to vidět na osudu stávkové vlny, která na jaře a v létě toho roku zachvátila Prahu a její předměstí. Velká stávka na území Prahy proběhla 30. května 1917, tedy v den, kdy císař svolal dosud rozpuštěnou Říšskou radu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a hned 8. června úřady „zmilitarizovaly“ smíchovskou Ringhofferovu vagonku (jen za války vyrobila 20 tisíc vagonů). Všichni dělníci museli přísahat a stali se „vojáky“.
Když pak na začátku srpna vypukla na území pozdější velké Prahy další stávka, měly to úřady snazší. V hromadném procesu postavily 36 dělnických předáků z Ringhofferky před pražský divizní soud, který na konci října rozdal většině z nich tresty od čtyř do 18 měsíců.
Ignoroval přitom stížnosti jejich advokátů, že dělníci nebyli vojáky, protože byli přísahou „uvedeni v omyl“, popřípadě nedostali žádný „odznak vojenství“ – vojenské čepice jim vedení továrny údajně rozdalo až po inkriminované stávce a ty navíc „byly malé a nositi se nedaly“.
V jiných oddělených procesech padaly další tresty. Nejhůře dopadli dělníci Josef Plavec a Augustin Beneš, kteří patřili mezi zhruba 300 kovářů, které nechal správce Ringhofferovy továrny (později Tatra Smíchov), podplukovník Gustav Schmidt, v době, kdy již stávka končila, předvést vojenskou asistencí zpět do podniku. I poté však oba odmítli pracovat, což Plavec podle odborářského týdeníku Kovodělník zdůvodnil tak, „že má hlad, že je slabý, že pracovati nemůže“. Na tom samém trval i před soudem, když tvrdil, že „den předtím měl jen trochu polévky k obědu, večer pouze kousíček chleba, ráno pak nejedl ničeho a k desáté hodině pak z hladu vypil litr piva na lačný žaludek“. Nic to nepomohlo a kovář dostal za vzpouru tři roky těžkého žaláře (nejvyšší zeměbranecký soudní dvůr ve Vídni mu trest později snížil na osm měsíců).
Ovšem v roce 1917 se objevily i případy, kdy dělníci dokázali nad vojenskými správa mi továren zvítězit. Veleúspěšná byla především rozsáhlá stávka v Plzni z přelomu června a července. Protestů se zúčastnilo přes 30 tisíc dělníků a správce Škodovky Kühn musel svolit ke kompromisu. Všem stávkujícím slíbil podle Kučerovy knihy Život na příděl beztrestnost a nařídil zvýšení mezd a zavedení kontrol kvality podávaného jídla.
SOTVA BY UNIKL OPRÁTCE Když přišel 28. říjen 1918, nastala v továrnách chvíle odplaty. „Někteří zvlášť bezohlední a hrubě si počínající představení byli první dny po převratu, v době všeobecného vzrušení, spoutáni řetězy a vyváženi v kolečkách za vrata. Za vyváznutí životy měli co děkovati rozvážnějším dělníkům,“ vzpomínal později Habrman na události ve Škodovce. Sám Kühn měl podle něj štěstí, že v Plzni již v době
nebyl: „Sotva by unikl oprátce.“ l
Když stráž zpozorovala, že uvázaný a pověšený člověk omdlévá, byla na něj vylita konev studené vody, aby se vzpamatoval a aby se v mučení nešťastníka mohlo pokračovati do úplného vytrpění trestu. Sedmnáct dělníků bylo postaveno před stanný soud, byly postaveny šibenice, zatlučeny kůly do země, když se toto vše takto provedlo, byli dělníci opětovně tázáni, zda chtějí pracovati.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
