Česká armáda v afghánské provincii Lógar staví školy a hráze vodních nádrží. V sousedním kraji Ghazní zase Poláci rekonstruují vodovody. Oba týmy využívají letiště v Bagramu. A kdyby čeští vojáci kvůli závadám nemuseli načas vyměnit poruchové stroje Casa C-295 za vojenské airbusy, létali by Češi a Poláci dokonce stejnými letadly. Na palubě se ale nikdy nesešli, natož aby společně řešili třeba transport materiálu na mise. I když by se společnou logistikou ušetřili miliony, s Poláky – byť v rámci NATO – nesdílí ani náboj do útočné pušky.
Ekonomické argumenty do armády zkrátka nepatří. Vojáci jsou stále považováni za národní stříbro, jehož export do zahraničí musí pokaždé schvalovat parlament. O spolupráci armád je možné mluvit nanejvýš v rámci společného cvičení. Že by si třeba čeští piloti, kteří do deseti let pravděpodobně přijdou o vlastní bojové vrtulníky, pronajímali letové hodiny na polských základnách, je prozatím hudba budoucnosti. Stejně nereálná je i vize, že Slováci, kteří se zase zbavují tanků, budou trénovat na těch českých.
Kdyby armáda fungovala jako soukromá firma, musela by dávno zkrachovat. V době krize totiž nepropouští, investuje bez rozvahy, provozuje rozsáhlá cvičiště a služby, které by pořídila kdekoli levněji, raději za drahé peníze vydržuje ze svého. Outsourcing nebo leasing jsou pro vojáky neznámá slova, přestože by měla v armádě patřit spíše mezi vyjmenovaná. Oblastí, kde monopol armády existuje jen z úcty k tradici, je celá řada. Vzdělávání, školení, výcvik, který neprobíhá se zbraní v ruce, ale třeba i zásobování nebo logistika – to vše jsou služby, které by si armáda bez problému mohla najímat od soukromníků. „Vojáci ve funkcích, které nejsou využitelné pro bojové operace či jejich přímou podporu, jsou příliš drahá pracovní síla,“ napsal na blogu On War/On Peace František Šulc. Poněkud ironicky poradce ministra obrany, který se podílel také na Bílé knize, jež určuje strategii armády v následujících deseti letech.
Na hranici možností
Jenže zatímco Bílá kniha nabízí politikům některá odvážná řešení, například zbavit se letky vrtulníků, velení armády stále vytváří dojem, že dále už utahovat opasky nelze. „Pomalu už jsme na hranici možností, kdy lze stále hovořit o funkční profesionální armádě,“ říká k redukci početních stavů v armádě náměstek ministra obrany Jiří Šedivý. Situace ovšem zdaleka není tak černá. Armáda posledních pět let sice propouští, ovšem výhradně občanské zaměstnance. Tedy ty, kteří jsou vystaveni stejnému zeštíhlování stavů jako jiní ministerští úředníci. Počty profesionálů zůstávají stejné jako v době našeho vstupu do NATO v roce 1999 a pohybují se kolem 23 tisíc osob. Na platy jde podle statistik ministerstva obrany zhruba o třetinu vyšší částka než před deseti lety.
Armáda nepřestala být ani v době krize zaměstnavatelem s výhodným bonusovým programem. Ministerstvo obrany sice argumentuje tím, že loni škrtlo vojákům deset procent z platu a letos pak profesionálové v uniformě přišli o svůj pečlivě hájený relikt v podobě nezdaněného desetitisícového příplatku na bydlení, ve skutečnosti se ale žádná tragédie nekoná. Daně a pojištění, které vojáci odvedou navíc do státní kasy, dostanou částečně zpět v podobě motivačního příplatku. K platu jim tak jejich štědrý zaměstnavatel letos každý měsíc přihodí 2500 až 3200 korun.
Ani samotný vojenský rozpočet, tedy výdaje očištěné o mzdové a administrativní náklady, na tom není zle. Klesl sice na 1,1 procenta HDP, což je ovšem ještě pořád více než před naším vstupem do NATO, kdy armáda vydržovala posádky plné zastaralých zbraní a třicet tisíc „záklaďáků“, kteří byli pro bojové situace zcela nepoužitelní. Podtrženo a sečteno – profesionální armáda není o nic levnější než ta, kde se počítalo s pravidelným přísunem a výcvikem branců.
Je pravda, že > na rozdíl například od sousedního Slovenska, je česká armáda dobře vyzbrojena a do svých zbraní, letadel, obrněnců a aut nainvestovala desítky miliard korun. Ministerstvo obrany se přitom ale chovalo jako špatný hospodář. Zakázky často proběhly bez výběrového řízení a vždy přes prostředníky, takže se stamiliony utopily v provizích. Vzhledem k tomu, že se další miliardové investice plánují, je načase dohlédnout na to, aby armáda začala skutečně šetřit.
Prozření po sedmi letech
Nakupovat totiž neumí. Když loni resort obrany ušetřil při nákupu munice pro ruční a lafetové zbraně třetinu, protože zakázku v hodnotě 207 milionů korun poptal přes spojeneckou agenturu NATO Maintenance and Supply Agency (NAMSA), pochvaloval si v médiích, jak je to výhodné. NAMSA shromažďuje požadavky ze všech členských zemí Severoatlantické aliance a pak je po balíčcích poptává, takže oproti jednotlivým nákupům ušetří.
Šlo při tom o pověstné objevování Ameriky. Členy agentury jsme od roku 1999 a po celou dobu do ní platíme členské příspěvky, aniž bychom služeb centralizovaného nákupu kdy využili. Oficiálně se ministerstvo obrany odvolávalo na zákon z roku 1994, podle něhož vše muselo jít přes české prostředníky. Jenže munici loni v červenci armáda nakoupila přes NAMSA tři týdny před tím, než prezident Václav Klaus novelu zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podepsal. Stačilo k tomu krátké usnesení vlády. Proč podobné usnesení nevydala vláda už dříve v případě jiných nákupů? „Přes NAMSA se nedá nic ukrást, tam se pošle poptávka a vypadne nějaká cena. Zatímco přes obchodníka se dá vždy nějaký ten milion navrch přihodit,“ svěřil se týdeníku EURO vysoký úředník z ministerstva obrany.
Ještě letos chce ministerstvo agenturu NAMSA znovu zapojit a poptat další várku belgických kulometů Minimi. Není to ovšem bohulibá iniciativa resortu obrany, jak ušetřit, ale spíše žehlení starých hříchů. Loni v květnu ministerstvo samo na poslední chvíli stoplo předraženou dodávku týchž kulometů pro vojenskou policii od prostředníka – firmy CB Servis.
Federální nákupy
Ještě víc by se ušetřilo, kdyby třeba česká armáda sedla za stůl se Slováky a poptávku na Minimi by do lucemburského Capellenu, kde NAMSA sídlí, odeslala společně. Zatímco Praha vyčkává, jak dopadnou na Slovensku předčasné volby, Bratislava by takový česko-slovenský nákupní seznam brala všemi deseti. Na slovenskou armádu totiž krize tvrdě dopadla. Za tři roky opustilo armádu našich sousedů bezmála 30 tisíc lidí. I když všechny struktury velení zůstaly zachovány, mají dnes Slováci místo vojska fakticky jen jedinou divizi. „Musíme hledat co nejvíce společných projektů, protože to řeší finanční zdroje a zefektivňuje obranu tak blízko sebe ležících zemí,“ řekla loni v létě premiérka Iveta Radičová. Ta mimochodem sama v demisi vykonává i roli ministryně obrany. A přidávají se i experti. „Za situace, kdy zlepšení ekonomické krize nehrozí, je posílení spolupráce jediný model, jak ušetřit,“ vysvětluje Tomáš Valášek, ředitel pro zahraniční politiku a obranu v Centru pro evropskou reformu.
Spořiví Seveřané
Úspěšné příklady ze zahraničí existují. Třeba Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko a Island více než dva roky spolupracují v rámci Nordické obrany (NORDEFCO). Klíčem ke skandinávské vojenské jednotě je sdílení některých služeb a aktivit. Letos se třeba zástupci všech pěti armád zúčastní společných školení pro civilní zaměstnance, zásobovače nebo vojenské policisty. Jazykové problémy odpadají – vše beztak probíhá v angličtině. Společně se řeší také aktivity v Afghánistánu, zejména předávání území do správy místních jednotek a postupné stahování.
Finančně nejzajímavější je ale sdílený nákup bojové techniky. Tedy přesně ten, o němž česká armáda mluví jen v náznacích. Aliance NORDAC, předchůdkyně dnešní Nordické obrany, ušetřila za patnáct let přes 100 milionů eur. Seveřané společně nakoupili například protitankové střely TOW, pásová vozidla BV 206 nebo systémy pro dělostřelecké pozorování. „Norsko si nemůže dovolit financovat takovou armádu. Jediným řešením je spolupráce se sousedy,“ pochvaluje si Sverre Jervell z norského ministerstva zahraničí.
I když Seveřané sdílejí školení, která ve středoevropském prostoru fungovat zřejmě jen tak nebudou (třeba kurzy pro velící důstojníky na téma genderová otázka v armádě), Slováci skandinávskou pospolitost v praxi vidí jako velký vzor. „Je to úžasné a nestojí to ani korunu či euro navíc,“ rozplýval se Jozef Bátora, slovenský bezpečnostní expert z Komenského univerzity poté, co se začátkem ledna vrátil ze Skandinávie. Tam se s českými, polskými a maďarskými kolegy byl podívat, jak to na severu funguje.
Ještě o něco dále než Skandinávci jsou Belgičané a Nizozemci, kteří společně střeží vzdušný prostor nad oběma zeměmi. Ale nejen to. Radikální škrty přivedly belgického ministra obrany Pietera de Crema na odvážnou myšlenku. „Mohli bychom vytvořit společné vojenské námořnictvo, anebo námořní armádu přenechat Nizozemí,“ řekl loni v květnu po setkání se svým holandským protějškem.
Visegrád zatím jen plánuje
O něčem takovém si v rámci Visegrádské čtyřky můžeme nechat jen zdát. Na papíře sice existuje společné bojové uskupení zemí střední Evropy, to by ale mělo být nasazeno až v roce 2016. Ministerstvo obrany se sice právem chlubí tím, že Praha dostala před dvěma lety v rámci rozmísťování úřadů NATO do vínku Mnohonárodní centrum pro koordinaci logistiky, jeho činnost se však zatím podobá spíše výzkumnému ústavu. Česko nabídlo svůj dopravní prapor, který by měl hrát hlavní roli v zásobování misí NATO. Nejdříve ovšem za pět let.
Na omluvu armády je nutné dodat, že skepse vůči spolupráci se sousedy panuje i v politice. A tak stejně jako v EU se ani ve vojenské oblasti Česko na nikoho neohlíží a raději si vše plánuje samo. „Nemáme žádný pocit sounáležitosti za celý region střední Evropy. Hodně se mluví o tom, co nás třeba se Slováky pojí, ale ve skutečnosti se u nás i zcela banální věci vydávají za nedotknutelnou oblast národních zájmů,“ myslí si bezpečnostní analytik Vilém Kolín, podle něhož v Česku chybí především vůle. „Pokud by se vojáci i politici shodli na tom, že chceme něco takového, jako mají Skandinávci, tak máme vyhráno. Zbytek už takový problém není,“ dodává.
Náš nepřítel sníh
Místo plánování, že za pět let snad konečně ušetříme tím, že budeme v rámci Visegrádu dopravovat materiál společně, se nabízí ještě jedno radikální řešení, jak v armádě ušetřit – přetvořit ji na specializované vojsko, které se úplně vzdá některých složek. V 21. století je riziko pozemního útoku na Česko mizivé, a tak je velkým luxusem vydržovat si třeba celý tankový prapor nebo dělostřeleckou brigádu. Kdyby vojáci při nedávné sněhové kalamitě nenastartovali vyprošťovací tank, sotva kdo by zaznamenal, že vůbec nějaké tankisty máme.
Otazník visí také nad službami, které s bojovými nebo obrannými operacemi souvisejí jen velmi okrajově. Armáda provozuje útvar suplující roli neziskovky a koučingového centra (středisko Cimic-Psyops v Lipníku nad Bečvou), má hned tři vojenské nemocnice, a dokonce vlastní střední i vyšší odbornou školu a celou univerzitu. Jen vojenské vysoké školství přitom spolyká ročně miliardu korun.
Ořezání armády by nakonec prospělo i těm, kteří si roli profesionálů chtějí vyzkoušet naplno. Pokud se vojáci chtějí dostat do skutečné akce a netrávit čas jen cvičením a simulací, mají beztak jedinou možnost: vyjet na misi. Přeměna české armády na expediční sbory nemusí nutně uspořit. V koncepci armády nakonec nejde o čtyřicet miliard korun, které vojsko ročně spolyká. Otázka je, co za armádní rozpočet stát získá – zda moderní a dobře vyzbrojené jednotky nebo sbory opravářů, které budou v pohotovosti udržovat stroje, s nimiž nikdo nikam nevyjede.
Armáda, která před vstupem do NATO snila o pravidlu 4M (malá, moderní, mobilní a mladá), může přitom hubnout, aniž by obětovala svůj hlavní úkol – zajistit obranu státu. Chce to jen zbavit se reliktů z dob studené války, naučit se nakupovat kvalitněji a začít se řídit zdravým rozumem, který velí skoncovat s monopolem armády na veškeré služby související s péčí o vojáky. Jinak se z armády brzy stane 2M – miliardový mastodont.
České nebe za miliardy Stíhačky
Pronájem letounů Jas-39 Gripen končí v roce 2015. I když sami piloti lobují za prodloužení kontraktu na švédské stroje a vláda chce prioritně jednat právě s firmou Saab, která gripeny vyrábí, ve hře je i vypsání zcela nového tendru. Na nákup nových strojů armáda peníze nemá, ve hře je kromě dalšího leasingu ovšem stále akvizice olétaných stíhaček Eurofighter Typhoon z Německa.
Vrtulníky
Případ polských vrtulníku W3A Sokol dobře ilustruje nedostatek armádního plánování. V roce 1995 získalo ministerstvo obrany od Poláků jedenáct těchto vrtulníků výměnou za deset olétaných stíhaček Mig-29. Provozuschopných je dnes šest sokolů, ostatní mají zákaz létat a čekají na generální opravu, která by přišla až na miliardu korun. Resort obrany se už smiřuje s tím, že polské vrtulníky nakonec pošle do šrotu.
Radiolokátory
České radiolokátory typu Věra využívá armáda dva. Věra-A není kompatibilní se systémy NATO, sleduje jen civilní lety a pracuje na jedné frekvenci. Model Věra-S/M už toho umí více, jde ale o zařízení vyvíjené před patnácti lety. Přestože chce ministerstvo obrany Věru nechat v klidu dosloužit, není vyloučeno, že za ni utratí další stovky milionů. Pardubickou firmu ERA, která Věry vyrábí, totiž koncem loňského roku koupil Omnipol, který patří mezi největší dodavatele armády.
