Minulý týden připravily centrální banky ve Frankfurtu a v Praze finančním trhům i široké veřejnosti překvapení. Rozhodnutí České národní banky oslabit domácí měnu během okamžiku o pět procent bylo záhy následováno oznámením Evropské centrální banky o snížení klíčové úrokové sazby na čtvrt procenta. Oba kroky mají dva shodné prvky.
Obě banky se při svém rozhodnutí opírají o rostoucí obavy, že zpomalující tempo inflace by se v dohledné době mohlo zvrhnout do nekontrolovatelné deflační spirály a vyústit v návrat hospodářské recese. A dále, málokdo tato rozhodnutí předvídal. Rázné akce obou bank v době zřetelných signálů pozvolného ekonomického oživení a obnovení růstu inflačních očekávání v eurozóně poměrně ostře kontrastují s jejich nerozhodným přešlapováním na místě v době ekonomické recese během předcházejících čtvrtletí.
S vypuknutím finanční krize před šesti lety se centrálním bankám dostalo mimořádné, možná až nezasloužené pozornosti. Jejich zasedání byla nervózně sledována finančními trhy, již případné snížení úrokových sazeb či jiná opatření vždy vlila do žil novou dávku optimismu. Postupem času však potlesk slábl a poslední kroky centrálních bank přijímají trhy spíše s rozpaky. Proč?
Zaprvé dosavadní uvolnění měnové politiky nenaplnila očekávání, pohříchu přehnaná, která do nich byla všeobecně vkládána. Například snižování úrokových sazeb ze strany ECB téměř na nulu či masivní injekce likvidity uvázly někde na půl cesty ve špatně průchodném potrubí finančního systému. Navzdory krokům ECB zůstávají podmínky, za nichž banky poskytují úvěry, velmi přísné v převážné většině států jihozápadní periferie eurozóny. Nejen pro domácnosti, ale také pro relativně zdravé a perspektivní podniky. Proces nápravy pokaženého finančního systému není krátkodobá záležitost a výše úrokových sazeb ECB v něm hraje druhořadou roli. Snížením sazeb ECB v podstatě krčí rameny: Nevíme, jestli zrovna tohle pomůže, ale nejspíš to moc neuškodí.
Zadruhé cíle a strategie centrálních bank přestávají být kvůli své komplikovanosti srozumitelné nejen laické veřejnosti, ale i ekonomickým expertům. Příkladem je vize ČNB, že oslabení domácí kupní síly o pět procent je nejlepší zbraní proti deflaci. Avšak oklikou: přes dražší dovozy, pokles domácí poptávky, vyšší nákupy domácích namísto dovážených produktů, růst vývozu, snížení nezaměstnanosti, vyšší růst mezd a následně návrat inflace k cíli.
Tento teoretický dominový efekt má příliš mnoho rizik, než aby mohl být považován za nejvíce pravděpodobný ekonomický scénář. Zda česká ekonomika či eurozóna nesklouzne do deflační spirály, bude více než na snižování kupní síly českých domácností záviset na udržení ekonomického oživení v USA či zprůchodnění úvěrových kanálů v eurozóně. Vykladači záměrů centrálních bank se však o práci rozhodně bát nemusejí.
Autor je hlavním ekonomem BH Securities
Čtěte také:
Tomšík hájí oslabení koruny. Zdražení má podle ČNB nastartovat spotřebu
Česká měna po intervencích ČNB oslabila k euru i dolaru o korunu
