Co bude řešit největší evropská ekologická legislativa příštích několika let? Asi záruční lhůtu vašeho chytrého telefonu.
Zdání klame. Středeční návrh evropských komisařů je na první pohled asi nejnudnějším regulatorním projektem, jaký si lze představit. Má také příhodně šílený název – experti mu přezdívají oběhový balíček. Nicméně může brzy a nemálo proměnit českou ekonomiku, naše uvažování o ní a konkrétní pravidla, jež stojí před tuzemskými podniky.
Naše hospodářství totiž funguje jako průtokový ohřívač na suroviny. Každý Čech i Češka spotřebují asi 15 tun komodit ročně – kovů nebo uhlí, potravin a dřeva, štěrku či ropy. Jenomže nemálo z nich obratem opět vyhodíme.
Nenápadný fenomén má netušeně rozměrnou stopu. Protože evropské země velkou část své spotřeby importují, z ekonomiky odtékají horentní částky do ciziny. A vytěžit, pokácet či přepracovat to všechno za sebou zanechává kvanta toxických odpadů i poškozenou krajinu.
Mišmaš opatření
Nový program s tím má něco začít dělat – ačkoli to vlastně není žádný ucelený návrh. Je to mišmaš roztodivných opatření, projektů a úkolů, jež mají společný pouze leitmotiv: méně plýtvat. Pohromadě však tvoří plán, který svým rozsahem i dosahem snese srovnání s unijními energetickými balíčky či s několik let starou regulací chemikálií.
Prvním a banálním řešením je prostě skoncovat s vyhazováním použitelných surovin na skládky. Součástí chystané legislativy je pravidlo, že každý unijní stát začne do patnácti let recyklovat odpadky stejně dobře jako dneska Německo. Tady asi není moc co řešit. Praktický recept na Třídění 2.0 máme před sebou v Berlíně nebo Frankfurtu.
Ale sympatickou novinkou je, že unijní legislativci uvažují dál. Třeba, jak by šlo přimět firmy, aby na trh dodávaly zboží s delší životností. Spotřebiče nebo elektronika často vydrží jenom pár let. Pak skončí na skládce. Německá studie objevila, že dodavatelé například někdy umisťují součástky citlivé na horko blízko tepelného zdroje, takže se zbytečně brzy pokazí.
Zákazníky to štve a vyhazujeme megatuny materiálů. Řešení může spočívat v promyšlené motivaci. Prosté opatření jako delší záruční lhůty by designéry a výrobce nutilo rozvažovat věci, které zatím nemají důvod domýšlet.
Rýsuje se tu asi nejambicióznější ekologická debata, jakou Evropa v příštích letech povede. Česká politika si zvykla se na každou zelenou inovaci z Bruselu preventivně mračit. Tady by země závislá na dovozu šla sama proti sobě. Inspirací mohou být Japonci, kteří také trpí nedostatkem domácích surovin. Proto z chytré ekonomiky udělali bezmála národní úkol.
Autor pracuje v institutu Glopolis
Čtěte také:
Zdeněk Horsák: Ročně se vyhodí plasty za pět miliard
Poplatky za odpad už nebudou platit děti a senioři v ústavech
