Volání divočiny. Před sto lety přežil Karel Kramář pokus o atentát

6. 1. 2019

Autor: čtk

Právě před 100 lety se budoucí uznávaný Londonův překladatel A. J. Šťastný pokusil zastřelit premiéra Karla Kramáře.

Jaroslavu Seifertovi nebylo na konci první světové války ještě ani osmnáct let. Psal básně, hodně četl, snil o spravedlivějším světě, a tak začal chodit do čítárny Lidového domu. Vstoupil do sociální demokracie, do „nejlevější strany dělnické“, ale srdcem dlel - jak napsal ve svých vzpomínkách Všecky krásy světa - u Stanislava Kostky „Neumanna a jeho žalostných zbytků anarchistického hnutí“.

Za staršími anarchisty - třeba za Františkem Petránkem, který dal své novorozené dceři jméno Bakunina Satanela - chodili mladíci do kavárny Union. Pár dní po skončení války zazněl v Petrohradě výstřel z Aurory, po Praze začali „kázat“ první očití svědci ruské bolševické revoluce a sociálnědemokratická mládež si založila radikální Spolek anacionálních socialistů. „O ideologii jsme se valně nezajímali. Stačila nám provokující firma,“ vzpomínal po letech držitel Nobelovy ceny.

Jenže to neplatilo pro všechny. Dva nejradikálnější členové spolku, sedmnáctiletý písař státních drah Alois (Josef) Šťastný a šestnáctiletý student Vladimír Gregor, se rozhodli změnit svět a zavraždit hlavního „representanta buržoasie“ - premiéra Karla Kramáře.

Noste kšandy

Kramář měl 8. ledna 1919 napilno. Ráno měl jednání v Národním shromáždění, pak odjel na Hrad (vláda tam dočasně sídlila) a celé dopoledne přijímal audience. Ve tři hodiny odpoledne ho čekala ministerská rada, a tak se kolem druhé sebral, oblékl kabát, zimník a s posledním návštěvníkem, malířem Karlem Langerem, vyšel na chodbu.

Spor o 28. říjen: Masaryk si své zásluhy žárlivě střežil

Tam už na něj čekal Šťastný. „Natáhl ruku a vystřelil mně přímo do prsou,“ líčil premiér vyšetřujícímu soudci. Obrátil se pak prý proti němu „plnými prsy“, znova slyšel cvaknutí kohoutku, „ale rána nevyšla“. Na atentátníka se vzápětí vrhl vojenský sluha František Schröder a spolu s Langerem ho odzbrojili. Kramář si nejdřív myslel, „že patrona byla slepá“, pak ale zjistil, že má v zimníku díru. Ve skutečnosti přežil jen náhodou. Kulku zbrzdilo tlusté zimní oblečení, pak provrtala peněženku, odrazila se od pouzdra na skřipec a definitivně se zastavila o masivní kovovou přezku od šlí. Po Praze se okamžitě vyrojily vtípky o nadité premiérské portmonce, ale ve skutečnosti to nebylo tak horké - Kramář v ní měl jedenáct složených dvacetikorun.

Tenkrát ještě politici měli kuráž, a tak Kramář pouhou hodinu po útoku předsedal ministerské radě a stihl ještě zavolat do Národních listů decentní prohlášení, ve kterém sám sebe označil za „nepřítele tvrdých a příkrých opatření“, a dodal, že „je-li třeba nějaká opatření učinit, musí se státi na obě strany, tedy i na zlepšení bědných poměrů, v nichž lid žije“.

Čekání na audienci

Šťastného mezitím Kramářovým autem odvezli do Bartolomějské. Nejdřív mlčel a připustil jen, že se na věci usnesla jakási tajná organizace a z pěti dobrovolníků si vytáhl los on. Když ale policisté zjistili, že ho ráno viděli svědci vycházet z Lidového domu s jakýmsi mladíkem a pohrozili mu, „že zjištění toto vrhá podezření na celou stranu“ sociálnědemokratickou, změkl, odvolal svá slova o tajné organizaci a přiznal, že šlo o již zmíněného Gregora.

Potom to už šlo rychle. Oba kluci přiznali, že se na atentátu dohodli krátce před Vánoci. Když pak na Nový rok dostal Šťastný 300 korun služného, Gregor přesvědčil známého, vojáka Jana Meleše, aby mu koupil revolver Bulldog s tím, že ho potřebuje pro bratra, který prý jede na Slovensko. Na Hrad se Šťastný poprvé vypravil 3. ledna, potuloval se nádvořími a chtěl premiéra střelit „při té příležitosti, když bude vstupovati do automobilu“. Jenže byl tak nenápadný, až ho chytil prezidentský portýr a předal policii. Strážníkovi dokonce řekl, že má mladík „něco tvrdého v kapse“, ale ten ho jen legitimoval a zase pustil. Atentátník pak změnil taktiku, přihlásil se k audienci a od té doby na Kramáře číhal hezky v teple čekárny.

Výstřel z Aurory

Coby správní mladí anarchisté si atentátníci kladli jen ty nejvyšší cíle. Šťastný tvrdil, že pád Rakouska uvítal, ale vadilo mu, „že buržoasie se zmocnila vlády na úkor strany proletářské a usnesli jsme se proto, že hlavního representanta buržoasie (…) odstraníme“. Výsledkem nemělo být nic jiného než komunistický převrat. „Účel mého skutku byl asi ten, že chtěl jsem (…) dáti podnět k revolučnímu obratu, v němž stávající vláda měla býti svržena.“ Podobně to cítil i Gregor. Po vypuknutí revoluce v Rusku a Německu „pokládal jsem za samozřejmé, že rozšíří se komunismus také u nás a pokládal jsem dále za nutné, aby někdo, kdo to pochopil, půdu pro komunismus připravil“. On sám se k tomu „cítil povolán“, a chtěl proto vykonat nějaký „pronikavý“ čin, „který by jako jiskra působil, aby se požár toho komunismu také u nás rozšířil“. Historie ho prý navíc poučila, že každá nová idea „musí být krví dokázána“.

Hladový systému nevěří. Po vzniku Československa přišla na lid bída

V soudním spisu lze sledovat radikalizaci obou chlapců. Nejdřív měli blízko k národním socialistům, oba však přešli k sociálním demokratům a postupně se z nich stali ti nejztřeštěnější bolševici a anarchisté. Oba se zpočátku slušně učili, ale revoluce jim školu vytlačila z hlavy a chorobně ctižádostivý Šťastný, který měl podle svého bývalého učitele „devět nedostatečných z asi 12 předmětů“, musel dokonce obchodní akademii opustit. Gregorův profesor, mimochodem pozdější slavný literární historik Arne Novák, popisoval pro změnu myšlení svého žáka jako „směs fanatismu a dětinství“, když prý třeba jednou připisoval zničení třídní knihy až „revoluční význam“. Naprosto správně také odhadl, že Gregorova „nervová soustava vypovídá mu službu“.

Psychologické důvody atentátu jako obvykle dokonale vystihl novinář Ferdinand Peroutka. Bourání Rakouska bylo podle něj zkrátka moc nudné: „Neobjevila se ani jediná barikáda. Suchý způsob domácího převratu nemohl ukojit potřebu romantismu, která se vyskytovala.“

Špatně mířil, měl trefit

Pro naprostou většinu současníků byl nicméně atentát šokující událostí. Hezky to tenkrát vyjádřil (další) básník Richard Weiner: „Politický atentát v Čechách? A Čechem na Čecha? Rozvzpomínám se: smrt Václava III. - tady je tajemství - a pak dlouho, dlouho nic. Defenestrace? Valdštejn? To není ono. Mrva! Ano, zavraždění Mrvy (Rudolf Mrva byl zavražděn za to, že svědčil v procesu s Omladinou -pozn. red.). Ale ani tenkrát to nebylo ono.“

V těch letech byla zvyklá okupovat ulice spíš levice, ovšem večer po atentátu se sešly stovky lidí, aby svůj odpor vykřičeli socialistům do oken Lidového domu. Lidé také neváhali trestat hloupé výroky. Když druhý den ráno domovnice Marie Brejchová ve frontě na mouku poznamenala - „Špatně mířil, měl trefit“ - ženské z fronty ji popadly, lehce seřezaly a předaly policii. Ještě hůř dopadl dělník František Mls, který na Wilsonově nádraží pronesl, že „Kramáře měla kulka trefit“, a dodal, že „vůbec všechny ministry by bylo zapotřebí zastřeliti“. Mazaně se hájil tvrzením, že o atentátu neslyšel a myslel, že jde o „nějakého kramáře prodavače“. Soud to nicméně označil za „jalové výmluvy“ a napařil mu měsíc vězení.

Kramáře naopak den po atentátu čekaly nadšené ovace na sedmisté repríze Prodané nevěsty. „Dlouhou řadu minut nesl se celým domem tento jednomyslný bouřlivý projev radosti národa,“ psaly Národní listy o atmosféře v Národním divadle.

Jednotní byli i politikové. Masaryk napsal Kramářově ženě Naděždě dopis, ve kterém připomněl, jak premiéra za války odsoudily k smrti už rakousko-uherské soudy: „Toto druhé odsouzení k smrti, vyšlé z řad domácích, prospěje národu tím, že se všichni myslivější lidé zarazí a že si řeknou…, že ve svobodné republice není a nesmí býti místa pro teror.“ Stejně razantní byl i sociálnědemokratický předák Rudolf Bechyně, který ve sněmovně odmítl „státní ideál bolševismu“ a diktaturu „militaristického násilí menšiny proti většině“. Kramáře sice označil za svého „politického odpůrce“, ale zároveň dodal, že jeho jméno „vyslovuje se i v našich řadách s uznáním“.

Třetí atentátník

Policie zpočátku pátrala po rozsáhlém spiknutí. Byla tu první Šťastného výpověď o losování vraha a pak různé podezřelé písemnosti. Šťastný měl například v kapse lístek psaný jakoby gotickým lomeným písmem, ve kterém doslova a do písmene stálo: „Kamaradi! Je nutno, aby Kramař pad v dnech nejbližších.“ Pak následovalo slovo „Odsouzen“ a pod tím „Brno 28/XII 1918“ a „Duchcov 1/I19“. Měl se tvářit, jako by ho doručil někdo z venkova, ale ve skutečnosti ho prý napsal Gregor, aby zmátl policii.

Zajímavé byly také poznámky v Gregorově deníčku. Nejvíc asi tato: „Dr. K odsouzen v čtvrtek dne 19 pros. 1919“. Pod tím jména - „Šťastný. Charvát. Gregor.“ A na závěr poznámka „7 podpisů“. Gregor připustil, že „Dr. K“ znamená JUDr. Kramář, i to, že 19. prosince se rozhodlo o jeho smrti, ale naprosto odmítal, že by jeho známý František Charvát i další radikálové zapsaní v deníčku měli s atentátem cokoli společného.

Přečtěte si esej: Prezidentská demokracie

Policie každopádně vyslechla desítky lidí, a to včetně Jaroslava Seiferta, který si o mnoho let později s lehkou ironií stěžoval, že k výslechu jel s policejním doprovodem „jen elektrikou“, nikoli autem: „Tato degradace nás mrzela, ale když jsme se před obědem vraceli, byli jsme náramně spokojeni. Na čtyřce to bylo dost nevlídné.“ Výslech prý každopádně trval jen půl hodiny a pak ho poslali domů, „aby prý maminka neměla strach“.

Všichni ale takové štěstí neměli a ve vazbě kromě atentátnické dvojice zůstali další čtyři lidé, z nichž jeden - zmíněný Charvát - po deseti dnech v cele zemřel. Proč se tak stalo, není úplně jasné, klíčem však asi je výpověď jeho tety, podle které chlapec trpěl „těžkou srdeční vadou a mimo to mívá i chrlení krve“. Tři zbylé musela policie nakonec pustit a nikdy se oficiálně neprokázalo, že by se na atentátu podílel někdo jiný než Šťastný s Gregorem.

Šedesát let poté nicméně Šťastný historikovi Dušanu Uhlířovi přiznal, že nebyli dva, ale tři. Posledním atentátníkem byl podle něj o zhruba 15 let starší anarchista Ladislav (v soudním spisu je veden jako Josef) Klement, jeden z těch „svatých lidí, kteří zasvětili svůj život ideji“.

Pane doktore, držte hubu

Proces se Šťastným a Gregorem, který se konal 27. června 1919, byl docela nuda. Kramář odjel na mírovou konferenci do Paříže a atentátníci toho mnoho nenamluvili. Hrdost je však zatím neopustila. Bez okolků se přiznali a vší mocí se snažili ztížit práci svým advokátům. Gregor mimo jiné prohlásil, že „nebojí se ani šibenice“ a soudce požádal, aby byli přísní a „nereagovali na řeči obhájců, kteří jsou zde proti vůli obžalovaných“. Šťastný pak rovnou svému obhájci doporučil, aby radši držel hubu.

Tresty byly díky jejich mládí poměrně mírné. Šťastný dostal osm let a Gregor o polovinu míň. Každého 8. ledna na ně navíc čekal půst a - dnes by se řeklo meditační - samovazba „v temné komůrce“.

Jako fajfky na střelnici

Odseděli si však daleko míň. Za Šťastného orodoval jeho otec - národněsocialistický senátor Ferdinand Šťastný - a za Gregora jeho zoufalá matka. Oba chlapci také napsali dopis Kramářovi. Díky Masarykově benevolenci se Šťastný dostal na svobodu už v srpnu 1920 a zatvrzelejší Gregor ho následoval o Vánocích. To se však už u něj začínala projevovat duševní choroba.

Oba měli po propuštění těžký život. Gregor skončil v bohnické léčebně a v lednu 1930 lze najít v novinách noticku o tom, že byl převezen do ústavu pro duševně choré v Kroměříži. Šťastný se mezitím protloukal všelijak. Nejdřív dělal instalatéra, pak pracoval v kanceláři nemocenské pokladny na Smíchově, zkoušel dostudovat a v říjnu 1922 se sebral a odjel přes moře do Spojených států. Údajně tehdy strávil s americkou armádou nějaký čas na Filipínách.

V září 1926 byl každopádně zpátky v Praze. Hledal si nějakou lepší práci, ale všude narážel na svoji minulost, a tak napsal Masarykovi. Tvrdil, že ho pronásledují „následky činu, kterého se dopustil z mladické nerozvážnosti“ jako pouhý chlapec, a žádal prezidenta, aby jeho jméno vymazal z rejstříku trestů.

Sedláci, továrníci a pan prezident. Už prvorepublikoví politici žili na vysoké noze

Masaryk mu vyhověl, ovšem než tak stačil učinit, Šťastný si v listopadu 1927 v jednom brněnském hotelu prostřelil revolverem hlavu. Přežil a v následujících letech se živil jako úředník a novinář. Chvíli v Praze, chvíli v Pardubicích. Opět vstoupil - na lokální úrovni - k národním socialistům, čehož si všimly „kramářovské“ Národní listy, vydaly o tom několik článků, a někdejší anarchistický buřič Viktor Dyk dokonce zplodil málo vtipný epigram, v němž jakýsi voják Šťastnému radí: „Toho Kramáře však už nechte, toho odstřelím sám!“ Šťastný se kvůli tomu soudil, ale svou při v červnu 1930 prohrál.

Nakonec se ale našel i on. Stal se uznávaným překladatelem americké literatury - Londona, Steinbecka, Dos Passose. Krátce předtím, než roku 1979 v Praze zemřel, řekl Uhlířovi, že atentát byl hloupý a zbytečný: „Nadělal jsem Kramářovi jen ságu.“ Podobně to ostatně v té samé době cítil i Seifert, podle kterého ony „dva výstřely z revolveru sestřelily naše romantické nápady politické jako fajfky na střelnici“.

Dále čtěte: