Poprvé v historii volí tato země prezidenta z více kandidátů. A politické strany si s tímto úkolem nevědí rady. Úřad hlavy státu je zahalen nimbusem takřka královským. Zcela v duchu "roajalistické" tradice byl ve všech předchozích volbách vítěz znám dávno předem.
Jenomže prezident nevzchází ani z úradku božího, ba ani z vůle lidu. Je zcela všedně a neromanticky vybírán parlamentem, podobně jako třeba členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Každou takovou volbu provází urputný zákulisní boj i veřejné ataky. Zvykněme si, že hlasování o hlavě státu není výjimkou. Když už však strany o prezidentovi rozhodují samy bez voličů, neměly by je alespoň tolik otravovat svými problémy. Nejhůře se v tom plácají sociální demokraté. Z alibistické hry na přímou demokracii v režii partajního sekretariátu nevyšel jako vítěz ani kandidát přijatelný pro občany, ani pro straníky, leč ten třetí vzadu. Lidovecký adept se zase rozhodl útočit hned na dvě nejvyšší ústavní funkce najednou - na Hradě i v Senátu. Do těch tanečků zcela zapadá neprincipiálnost ODS, která náhle změnila názor a začala prosazovat přímou volbu prezidenta občany. Politický zmatek jde tak daleko, že přední politici nevědí, zda podstatná bude první, nebo druhá volba, ale ani to, zda přeci jen nedají šanci voličům, ať si vyberou sami. Principem demokracie není vybrat ty nejlepší, ale dát volbě politické reprezentace jasný řád. To se v případě hlavy státu nedaří. Jisté je jedno: Svrhněme prezidenta z piedestalu, hezky dolů, mezi ostatní politiky.
