Základem zvyšování ekonomické prosperity a blahobytu je existence konkurenčního prostředí. V oblasti financovaní veřejného sektoru a sociálních záležitostí ale neexistuje jiná vize než kvantitativní snižování míry penetrace státu. Nepočítáme-li Velkou Británii, úplně selhává vize sociální demokracie, která se zmáhá jen na moralizující, prázdné komentáře.
Ropná krize.
Preference snižování míry penetrace státu do veřejného sektoru je založená na dvou omylech. První se týká hodnocení příčin finančních problémů. Neúměrné zvyšování výdajů na veřejný sektor a sociální systém nastalo po ropných šocích v 70. letech.Ty způsobily pokles HDP a výroby, i zvyšování nezaměstnanosti, což vedlo k růstu výdajů a poklesu daňových příjmů. Vzniklé deficity se prohlubovaly růstem úrokových sazeb, přičemž úroky se staly vysokými položkami deficitů v 80. a 90. letech. Systém tedy neselhal vnitřní chybou, ale na základě vnějšího vlivu.
Chybná analýza má negativní důsledky při hledání východisek. V současnosti jsou zadlužené domácnosti - ve Spojených státech je to 2,5násobek, v Evropské unii 1,5násobek ročního příjmu; v Británii to celkově představuje asi sto procent HDP. Nehrozí při současném vývoji cen ropy obdobná krize?
Konkurenční vliv.
Jiným mylným faktorem, z něhož se dedukují zaručená řešení, je neefektivnost státního a efektivnost soukromého vlastnictví. Neefektivnost státního vlastnictví pramení z jeho monopolního postavení na trhu. Otevření příslušného trhu pro soukromé podniky (viz diskuse ve Velké Británii) ale může vést k zefektivnění státních institucí, aniž by došlo k jejich likvidaci. Naopak, státní instituce mohu mít na trh svým konkurenčním působením také pozitivní vliv.
Mimoto soukromé vlastnictví změnilo v podmínkách velkých korporací svou podstatu. Vztah soukromých vlastníků není založen na osobním spojení s majetkem, výrobou a ziskem daného podniku, ale na výnosnosti jeho akcií. Vlastnictví podniku vzniká na základě kalkulace krátkodobé a dlouhodobé výnosnosti držby akcií, na spekulacích s očekáváními. Vlastníci mají zájem jen na zhodnocení vlastních aktiv, které závisí na informovanosti a nikoli na schopnosti efektivně produkovat.
Dvoustupňový systém.
V rámci snižování daňového břemene a nedostatku veřejných zdrojů dochází k redefinování veřejných statků na soukromé a vzniká tlak na jejich financování ze soukromých zdrojů. U vzdělávání anebo vědy je tento trend srozumitelný, u bezpečnosti anebo justice, na něž lze redefinici také aplikovat, je to ale problematické. Z hlediska financování by řešením mohl být dvoustupňový systém (Velká Británie) založený na možnosti zvolit si veřejnou nebo soukromou službu. Veřejná poskytuje garanci a nižší cenu, soukromá vyšší kvalitu i cenu.
Plátce i adresát.
V oblasti sociálních příspěvků spočívá hlavní problém v neexistenci přímé, hmatatelné vazby mezi přispívateli a „odběrateli“. To vede ke šlendriánu při nakládání s prostředky. Řešení spočívá v přenesení břemene příspěvků výlučně na zaměstnance, kteří jsou i potenciálními adresáty příspěvků. Pokud je plátcem příspěvků zaměstnavatel nebo stát, netlačí jednotlivec na kvalitu, ale pouze na kvantitu služeb, protože neexistuje přímý, cenou vyjádřený ekonomický vztah nabídky a poptávky. Výsledkem je plýtvání a zneužívání finančních prostředků. Přesun financování sociálního systému na zaměstnance ale předpokládá co největší míru regionalizace, tedy co nejužší vazbu mezi přispěvatelem a poskytovatelem služby.
V oblasti administrativních služeb chybějí státu motivační pohnutky. Jedním z řešení by mohlo být částečné vyplácení úředníků na základě výkonu.Zároveň by se mohlo zavést konkurenční prostředí mezi jednotlivými zaměstnanci, spočívající v existenci vícerých poskytovatelů stejné služby.
Nový systém.
Další překážkou je přílišná umělá specializace státních úředníků. Důsledkem je hromadění práce dle případů anebo naopak zbytečná práce navíc, čímž se generuje byrokracie. Řešením by mohla být rotace pracovníků například mezi jednotlivými odbory ministerstva na základě toho, který pracuje na prioritě. To vyžaduje nejen vyšší flexibilitu pracovníků, ale i širší záběr jejich vědomostí a zručností, schopnost zvládat více činností, což je v soukromém sektoru většinou již samozřejmostí.
Proces ekonomické a politické globalizace dostal nejen Evropu a Spojené státy do stavu, kdy se starý ekonomický systém vyčerpal, přestal fungovat a je třeba najít nový. Nejhorší variantou je trvat na ideových principech starých dvě stě let.
