Je třeba ponechat místním lidem svobodu, aby rozhodovali na základě vlastních zkušeností
Nejdůležitější otázkou ekonomie je, proč některé země hospodářsky prosperují, a jiné nikoli. V posledních letech se objevilo několik vzájemně si konkurujících vysvětlení – od geografické polohy států přes jejich politickou kulturu a přírodní zdroje až po dobrý či špatný osud.
Fatalistické mýty
Bývalý ekonom Bank of England a dnes šéfeditor rubriky světový obchod v deníku Financial Times Alan Beattie však v knize False Economy: A Surprising Economic History of the World (Klamná ekonomika. Překvapivé hospodářské dějiny světa) tvrdí, že o prosperitě „nerozhoduje ani osud ani náboženské vyznání ani geologie, ale lidé“. Ústřední myšlenkou knihy je, že buď chytré, nebo nesmyslné volby lidí rozhodují, bude-li ekonomika dané země vzkvétat. Úspěšný hospodářský vývoj však má často překvapivé vysvětlení.
Stručně řečeno, každá země si volí vlastní osud. To je dobré vzít v úvahu zejména v době, kdy se snažíme vymanit z problémů způsobených hospodářskou krizí. Beattie píše: „Tento zmatek jsme si způsobili sami. A nikdo jiný – než my sami – nám z ní nepomůže. Aby se nám to však podařilo, musíme zavrhnout klamné ekonomické názory. Především ten, že naše ekonomická budoucnost je předurčená, a proto jsme bezmocní vůči nezvládnutelným, nekontrolovatelným a neosobním silám.“
V deseti kapitolách knihy se pak snaží odhalit „fatalistické mýty“ týkající se ekonomik některých zemí a společností. Každá kapitola se týká jiného tématu – od rozdílného historického vývoje dvou podobných zemí, jako jsou USA a Argentina, přes roli hlavních měst, obchodu, nerostných surovin, náboženství a politiky až po vliv obchodní cest, korupce, závislosti a mezinárodních institucí.
Argentina, USA a urbanizace
V první kapitole se Beattie zabývá volbami politických představitelů USA a Argentiny v posledních zhruba dvou stech letech. Obě země jsou si v mnohém podobné – i přírodními podmínkami. Navzdory tomu se USA staly ekonomickou velmocí a Argentina je dnes ekonomicky na dně. Na začátku 20. století však Argentina patřila k nejbohatším zemím světa a byla vážným ekonomickým konkurentem USA. To změnila velká hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. USA se z ní zotavily a staly se nejbohatším státem na světě, Argentinu však zanechala v chaosu. Dle Beattieho to způsobila radikálně odlišná odpověď na paniku po zhroucení akciového trhu v roce 1929. Americký prezident Franklin D. Roosevelt zavedl po svém zvolení program Nový úděl, jenž měl oživit ekonomiku. Argentina si naopak v polovině čtyřicátých let zvolila do čela Juana D. Peróna, který se ji snažil ekonomicky izolovat od zbytku světa. Od té doby se země potýká s obrovskými rozpočtovými deficity, vysokou inflací a s dalšími neduhy, které přispěly k jejímu ekonomickému zhroucení. Argentina se dodnes z této špatné politiky nevzpamatovala. Beattie provokativně naznačuje, že to mohlo skončit i naopak.
Druhá kapitola pojednává o světové urbanizaci a omezené moci hlavních měst států. Beattie se zabývá prosperitou těchto měst a dospívá k závěru, že ji vytvářejí nejen neosobní ekonomické síly a zeměpisná poloha, ale stejně jako v případě zemí i volby jejich vlád a lidí. A popisuje, proč byl hlavním městem USA zvolen Washington a udělen mu status „federálního města“, nikoli však státu. Při vzniku USA se totiž zakládající státy obávaly, že kdyby se metropolí stalo město na území některého z nich, získal by tento stát nežádoucí vliv. Dle Beattieho by však americká ústava měla být změněna a Washington by měl získat statut státu.
Obchod, suroviny a náboženství
Ve třetí kapitole si klade Beattie otázku, proč Egypt dováží polovinu svého obilí, přestože údolí Nilu je jedním z nejúrodnějších míst na zemi. A vysvětluje to zahraničním obchodem. Ať už totiž je, nebo není údolí Nilu úrodným místem, Egypt ani tolik nedováží obilí, jako spíše vodu. Nil totiž zásobuje vodou většinu území země, jež tvoří poušť. K pěstování obilí je třeba mnoho vody, a ta se stává součástí egyptského importu – Egypt díky dovozu obilí šetří vlastní zdroje pitné vody. Využívá vodu, kterou jiné země zavlažují své obilí a poté jej vyvážejí do Egypta. Beattie tvrdí, že tímto způsobem zahraniční obchod přesunuje zboží ze zemí, v nichž je jej dostatek, do těch, ve kterých se nedostává.
Čtvrtá kapitola obsahuje zamyšlení nad problémem, zda jsou země bohaté na ropu a diamanty navždy odsouzeny k chudobě. Beattie píše: „Korupce jako důsledek výskytu nerostného bohatství vyvolala v devadesátých letech v Sierra Leone občanskou válku, která z ní učinila jednu z nejzaostalejší zemí na světě.“ A uvádí i příklad státu bohatého na ropu: „Po pádu režimu Saddáma Husajna jednou z hlavních otázek bylo, jak by se měl svobodný Irák vyhnout špatnému hospodaření s vlastní ropou, jež je typické pro většinu blízkovýchodních států.“ Pokaždé to však nemusí skončit katastrofálně. Například Botswana, jež má bohatá naleziště diamantů, s nimi hospodaří natolik efektivně, že dnes je její ekonomika jednou z nejrychleji rostoucích na světě.
V páté kapitole Beattie vyvrací mýtus, dle nějž náboženská vyznání hrají klíčovou roli v bohatství států. Teoretici ekonomické prosperity v důsledku náboženského vyznání tradičně oslavovali protestantismus – pouze však do doby, než tento mýtus vyvrátilo katolické Irsko, Španělsko a Portugalsko. Nejprve odsuzovali konfucianismus, ale poté, co východní Asie začala hospodářsky růst, jej začali vychvalovat. Náboženští deterministé si dnes nedokážou poradit s problémem, zda islám brání hospodářskému růstu. Muslimská Malajsie totiž vykazuje vyšší hospodářskou produkci než křesťanské Filipíny či v podstatě buddhistické Thajsko.
Chřest, koka a korupce
V šesté kapitole se Beattie snaží vyřešit otázku, proč je možné v USA nakoupit spíše chřest vypěstovaný v Peru než v Kalifornii. Je snad dovoz chřestu z Peru dobrým příkladem americké politiky volného trhu? Jeho odpověď zní: bohužel nikoli. Dovoz chřestu z Peru se totiž stal součástí amerického programu války s drogami. Podpora Peruánců měla zajistit, že budou pěstovat spíše chřest než koku, a současně jim umožnit privilegovaný přístup na americký trh.
Sedmá kapitola se zabývá otázkou, proč je Kolumbie stále hlavním dodavatelem kokainu do Evropy, a není jím některý ze států západní Afriky, přestože mají vůči ní lepší polohu a jsou tam pro pěstování koky přinejmenším stejně vhodné podmínky. Odpověď spočívá v tom, že pro ilegální vývoz jsou třeba dobré cesty, po nichž se kokové listy dostanou do dílny na jejich zpracování a poté do přístavu. Ty však v západní Africe nejsou.
V osmé kapitole se Beattie věnuje korupci a snaží se odhalit, zda ovlivňuje prosperitu států. A zjišťuje, že korupce nijak nesouvisí s jejich bohatstvím, popřípadě chudobou. Totéž platí, pokud žádná není. Korupce znamená pro Afriku katastrofu, její v podstatě stejná míra ve východní Asii však na tuto oblast podobný dopad nemá.
Závislost a opatření
V deváté kapitole chce Beattie čtenáře pobavit a současně je i trochu provokovat. Zabývá se totiž pandami, které nazývá „neschopnými, neefektivními, černobílými ropuchami“, jimž by se mělo umožnit „vymřít“. Pandy se živí výlučně bambusem a na této potravě závisí jejich přežití. V ekonomické terminologii jsou tedy dle Beattieho „závislé“ – musejí žít ve stavu, který je omezuje. Pandy ho pak přivádějí do Indie, v níž vidí závislost na tuhém kastovním systému. Před Čínou je dle něho lepší ekonomická budoucnost, protože se v ní více dbá na lidské zásluhy.
V závěrečné desáté kapitole Beattie uvádí seznam opatření, která by země měly přijmout – například otevřít své trhy a podporovat zájmy byznysu. A tvrdě kritizuje americký bavlnářský průmysl. Viní jej ze zmaření dohod o zahraničním obchodu, z nichž mohlo mít prospěch několik miliard lidí: „Budoucnost globálního mezinárodního obchodu zablokovalo odvětví, které vytváří necelé procento amerického HDP.“
Historie na zapřenou
Beattieho zábavná a informativní kniha připomíná, že hospodářskou prosperitu země nelze předvídat ani předepsat. Nepomohou k ní rady expertů. Je třeba ponechat lidem s místními znalostmi svobodu, aby na základě vlastních zkušeností rozhodli, jak se k ní dopracovat.
Problém knihy spočívá v tom, že Beattie sice píše o volbě, ale současně zdůrazňuje roli historie, kterou hraje v hospodářském úspěchu či neúspěchu země. Sýrie a Írán mají – a předválečný Irák měl – uzavřené, nefunkční ekonomiky, protože je ve 13. století dobyly mongolské Čingischánovy armády. A dle něho je to i po osmi stoletích traumatizuje. To se však trochu podobá onomu historickému fatalismu, který se Beattie pokouší zdiskreditovat.
Box:
False economy: A surprising economic history of the world (Klamná ekonomika. Překvapivé hospodářské dějiny světa)
AUTOR: Alan Beattie
VYDAL: Riverhead Books New York 2009
ROZSAH: 321 stran
