Doplňovací volby do Senátu se maně staly zkouškou, kterou dobrovolně podstupují prezidentští kandidáti v Americe. Republikán Bush junior v Iowě testem prošel úspěšně. Klaus senior (nikoli Jiřina Jirásková) v srdci Prahy, tradiční baště ODS, neprošel. Není to přímo signál k předčasným volbám, jak pravil Miroslav Macek a hned po něm i další jednotlivci z ODS či předseda KSČM Miroslav Grebeníček. Spíše varování, že dlouhodobá tolerance menšinové vlády sociálních demokratů není pravicovým voličům vhod. Je to důvod k sebereflexi jak v ODS, tak v ČSSD.
Jen pro připomínku - v případě vypovězení opoziční smlouvy nejsou předčasné volby jedinou možnou variantou. Sociální demokracie může vládnout například s lidovci a unionisty a tak dále. Alternativa bude chybět jen tehdy, zakopají-li se politici na současných pozicích.
V ODS i ČSSD začala diskuse o nedobré předvolební kampani. V té ale zakopaného psa politici těžko naleznou. Lhostejnost k veřejnému zájmu a starost, kterak se přes stranický sekretariát dostat na významný post, je to, co lidem vadí. Takže skončí-li debata jen uřezáním hlav, které za zpackané volby (z hlediska stran) mohou, zbude zas jen marnost.
Neúspěšná Jiřina Jirásková se pokusila vítězství Václava Fischera elegantně obrátit ve prospěch Občanské demokratické strany: „Většina voličů jednoznačně vložila svou důvěru do soukromého kapitálu, což považuji svým způsobem za důkaz o prospěšnosti transformace, která byla odstartována a dlouhou dobu držena právě v rukou ODS.“ Jenomže, co kdyby se doplňovací volby neodehrály v Praze, ale třeba na Mostecku, Bruntálsku nebo Ostravsku? Pozor, už příští rok se má obměnit celá třetina senátorů.
Fakt, že část Pražanů vsadila na nezávislého podnikatele Václava Fischera, přivítaly mnohé hlasy jako začátek nové politické éry. Doufejme, že se unáhlily. Od idolu všespasitelné nezávislosti je nebezpečně blízko k fetiši všemocného diktátora. Vytrácení se stranického pluralismu či jeho ztráta, jak přesvědčují dějiny, značí jen naprostý úpadek politické kultury. Není ostatně potřeba nahlížet do tlustých knih, stačí se podívat za východní hranice.
Ne že by pokusy o náhradu politiků úspěšnými byznysmeny nebyly obvyklé i v zemích, které označujeme za vyspělé demokracie. V americkém stylu se o post amerického prezidenta ucházel americký multimilionář Perrot. Neprorazil. Voliči tak intuitivně vyjádřili totéž, co posléze pregnantně vyslovil americký historik Arthur Schlesinger. Volně řečeno, zaniknou-li strany, o voličské hlasy, o moc, se budou rvát bohatí dobrodruzi. Politika se stane snadnější, bezohlednější a nezodpovědnější.
Pražské doplňovací volby do Senátu jsou možná důkazem jisté krize politických stran. Buďsi. Neznamená to ale, že politické strany mají být zničeny. Jen ony jsou schopny řešit neřešitelné problémy současnosti, k nimž je potřeba společenského konsenzu. Politika a byznys dvojí jsou, jejich cíle se diametrálně liší. A zaměňovat je lze jen dočasně, úzké skupinové zájmy dřív či později vyjdou najevo.
