Kvůli přímé volbě prezidenta by se vládní koalice musela domluvit s opozicí
Pokud v této zemi něco prezidentské volbě dlouhodobě schází, pak je to důstojnost, po níž ovšem kdekdo volá. Při volbě druhého českého prezidenta se jím stal před deseti lety Václav Havel teprve ve druhém kole rozdílem jediného hlasu, který nemohl uplatnit ve vyšetřovací cele pozdržený šéf republikánů Miroslav Sládek. Na neomalené výpady jeho stranických kolegů považovala za nutné reagovat přímo ve Španělském sále pronikavým hvízdotem jak z fotbalového stadionu Dagmar Havlová. O pět let později vybíral Parlament Havlova nástupce jak králíky z klobouky: Až ve třetím kole třetí volby čili na devátý pokus zvolil Václava Klause. Občanským demokratům začaly tenkrát „téci nervy“ do té míry, že jejich výkonná rada ve snaze prosadit na Hrad Klause navrhla přímou volbu hlavy státu, ačkoli ODS lidová hlasování považovala do té doby za znesvěcování zastupitelské demokracie.
S Mirkem Topolánkem u kormidla se na tom nic nezměnilo. Když loni 14. listopadu vláda nepodpořila návrh ČSSD na zavedení přímé volby prezidenta, premiér jej odbyl poznámkou, že je demonstrativní a účelový. Předseda ústavně-právního výboru sněmovny Marek Benda z ODS k tomu dodal, že „nemáme důvod tento svůj názor měnit“.
Třeba se Topolánkova strana nechá ve svém přesvědčení zviklat odérem provázejícím nynější volbu prezidenta. A že vanul ze všech koutů! Tak třeba ODS prý „koupila“ až sedmnáct poslanců ČSSD, kteří se zavázali hlasovat pro Klause. Je to sprostá pomluva, bránila se sociální demokracie, ale kdyby si opravdu byla jistá svou jednotou, její zákonodárci by veřejně neuvažovali o fotografování pomocí mobilních telefonů a dalších způsobech, jimiž v případě tajné volby prokážou svou nepodplatitelnost. Příklady táhnou, a proto se rozhodl zdokumentovat si svůj volební lístek také Vlastimil Tlustý, neboť jistá skupina spiklenců v ODS se prý chystala Klause podrazit a hodit to na Tlustého „platformu“. Komunisté se tvářili tajemně a zahustili tak obecné dusno podezřením, že se tentokrát opravdu neprodají lacino. A co naši lidovci? Část KDU-ČSL „zavoněla“ přiznanou ochotou volit Klause výměnou za podporu ODS církevním restitucím a jiná její část zase strašidelnou vizí, jak po Klausovu nezvolení a Topolánkově pádu nastoupí triumvirát Paroubek-Bém-Rath a kdekoho pošle na Bory. Když se pak s hradním kancléřem Jiřím Weiglem, prý u příležitosti jeho narozenin, sešel pro Klause lobbující Zemanův zbrojnoš Miroslav Šlouf, celkový dojem z předehry prezidentské volby nemohl být jiný, než že rozhodují nečisté zákulisní hry, pokud ne rovnou korupce. Přivodila by přímá prezidentská volba očistnou změnu?
Byla by určitě průhlednější, leč projednání sociálnědemokratického návrhu příslušného zákona, v listopadu vládou nedoporučeného, Poslanecká sněmovna odložila na letošní květen. Je to jen odklad, anebo další obezlička? Důvěra občanů k ústavním institucím je nevalná, a už jen proto by vládní koalice měla o přímé volbě prezidenta vážně přemýšlet. Z psychologického hlediska by svéprávným občanům - a takovými přece jsme, není-li pravda? - musela imponovat možnost zvolit si svého prezidenta sami. Mezera mezi „těmi dole“ a „těmi nahoře“ by se přímou volbou hlavy státu přece jen o něco zmenšila. To je nutné, mají-li občané považovat stát a jeho demokracii za své.
Občany přímo zvolený prezident by měl pochopitelně silnější mandát, než když pochází „jen“ od Parlamentu. Někteří, ne všichni, ústavní právníci z toho vyvozují, že silnějšímu mandátu přímo zvoleného prezidenta by musely být přizpůsobené jeho pravomoci a také odpovědnost. Mohl by mít například zákonodárnou iniciativu a za jeho rozhodnutí by už neodpovídala jen vláda. Vyloučená není ani redefinice Senátu, pokud by na „silného“ prezidenta přešly některé jeho pravomoci. To by však znamenalo přepsat celou ústavu! Jiní ústavní odborníci naštěstí tvrdí, že stačí zavést jen přímou volbu prezidenta a vše ostatní nechat, jak je dnes. I jen změna způsobu volby hlavy státu čili malá změna ústavy je však proveditelná toliko ústavním zákonem, jenž vyžaduje souhlas třípětinové většiny sněmovny a Senátu. Vládní koalice by se tedy musela s opozicí domluvit a prosadit společně dohodnutou legislativní změnu. Postrčí je k tomu odér, jenž se vznáší nad nynější prezidentskou volbou a diskredituje českou politiku jako celek?
Asi těžko, poněvadž přímou volbu nelze zákulisně vyhandlovat, nýbrž je ji třeba vybojovat v soutěži osobností, nikoli partajemi nastrčených nul. Mají-li však naše strany takových osobností nedostatek a jsou-li navíc ony strany ideově ploché, riziko, že veřejnost zaujme nějaký populista, herec, sportovec či kdosi odjinud, je značné. Připomeňme si: Během uplynulých dvanácti měsíců se podařilo zdejším stranám „vygenerovat“ pro prezidentské klání toliko Václava Klause a Jana Švejnara. Cože to napovídá? Inu, přímá volba hlavy státu by v našich poměrech byla prozatím asi příliš velkým dobrodružstvím.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
