V podmínkách mocenského monopolu není výsledek ruských voleb otázkou přesných čísel, nýbrž jejich interpretací
Hlavní zápletkou prosincových voleb do ruské Státní dumy nebylo napětí kolem jména možného vítěze. Ten byl stanoven předem a žádný hazardér by proti němu nevsadil zlámanou grešli. Pro vítězství Jednotného Ruska udělala státní moc první poslední, počínaje zastrašováním oponentů v průběhu kampaně a konče masovými manipulacemi s volebními lístky. Ruský Youtube je zaplaven amatérskými snímky dokazujícími organizovanou povahu volebního podvodu. Na vlastní oči tam můžeme zhlédnout pestrou škálu triků, od slepého přihazování lístků na hromádku vládní strany až po pořádání tzv. kolotočů. To když místní vojenské posádky nebo zaměstnanci podniků jsou autobusy dopravováni postupně do všech volebních místností v okolí, aby mohli znásobit výsledek Jednotného Ruska. Nic naplat, volby jen potvrdily to, co naznačovaly průzkumy: uplácení voličů z rozpočtové sféry je schopno zajistit moci maximálně třetinovou podporu, zbytek je třeba přimalovat.
V podmínkách mocenského monopolu není výsledek voleb otázkou přesných čísel, nýbrž jejich interpretací. Doma i v zahraniční jsou tyto volby vnímány jako debakl současné moci. Vysocí činitelé sice mohou bez uzardění tvrdit, že dostali mandát k pokračování starého kurzu, leč jejich zoufalé a ustarané tváře mluví za sebe. Vědí, že prohráli na celé čáře a žádné pokračování není možné do nekonečna. První, koho tyto volby odvařily, je místodržící Medveděv. Formální to lídr vládní strany, jehož loutkář Putin nastrčil do této role nejspíše proto, aby nyní nemusel být v jeho kabátě. Tomu se ale sotva vyhne. Volební debakl Jednotného Ruska je totiž především zprávou o prudkém pádu společenského postavení Vladimira Putina. Pozorovatelé jen nevěřícně zírají, jaké zrychlení nabírá sešup Putinovy popularity. Zatímco ještě před měsícem se jeho návrat do prezidentského křesla zdál být hotovou věcí, nyní o tom leckdo začíná vážně pochybovat. Podle posledního průzkumu Centra Levady jen za listopad jeho podpora u Rusů klesla ze 42 na 31 procent. Pracně vybudovaný mýtus „celonárodního vůdce“ se nám bortí před očima. Do prezidentských voleb však zbývají ještě čtyři měsíce a politická krize v Rusku se teprve rozbíhá.
Volby ukázaly, že máme co dělat s procesem prudkých změn sociálních nálad, jenž ústí v rozvrat „proputinského konsenzu“. Příliš okatá snaha moci zajistit aspoň trochu přijatelný výsledek voleb a neúspěch tohoto snažení budou stimulovat další konsolidaci protiputinských sil v průběhu prezidentské kampaně. Bez přehánění lze konstatovat, že politický režim, který se utvořil v Rusku na začátku 21. století, dospěl nebo dospívá ke svému závěru. Takovému režimu, běžnému zejména v rozvojových zemích, se v politologii říká „inklusivní hegemonie“. To je stav, kdy mocenský monopol úzké skupiny politiků není prakticky nikým zpochybňován a vcelku spokojené občanstvo neusiluje o spoluúčast v rozhodování. Mocenský monopol lze udržovat pomocí poměrně omezených prostředků (trocha peněz a krapet strachu). Vrcholem konsolidace takového režimu v Rusku bylo asi zatčení Michaila Chodorkovského. Letos 4. prosince tento režim zašel na úbytě. Je lhostejné, jaká čísla nakonec ÚVK zveřejní . Není podstatné, zda se opozici podaří donutit Kreml aspoň k částečné revizi výsledků. Nic nemůže pozměnit skutečnost, že mocenský monopol Putina a jeho druhů ztratil bezpodmínečnou podporu většiny Rusů. Dokazuje to samotný průběh voleb a nadlidské a vše diskreditující úsilí, které vládnoucí skupina musela vynaložit pro zajištění přijatelného výsledku. Rozpad režimu inklusivní hegemonie nás přivádí k osudové otázce: Co s tím? Teoreticky existují dvě východiska: buďto přiznaná diktatura, nebo akceptování politické konkurence. V příštích měsících se staneme svědky nejistého kolísání a příklonu hned k jednomu, hned k druhému východisku. Bude to mučivý proces hledání další cesty. Nezdá se pravděpodobné, že by režim inklusivní hegemonie bylo možné resuscitovat nebo na delší dobu zmrazit. Pro plnohodnotnou diktaturu nemá Rusko ani kádrové, ani silové, ba ani finanční zdroje. Přechod k politické konkurenci je ztížen vzhledem k nestrukturovanosti politických sil, nekonsolidovanosti opozice a neexistenci fungujícího právního řádu. Avšak ani nepřipravenost Ruska ke standardní politické konkurenci nezajišťuje Putinovu režimu přetrvání. V tom je těžce řešitelný hlavolam současné situace: ani skutečnost, že přijatelná alternativa zatím neexistuje, nedává starému režimu šanci na přežití.
