Při pohledu na rejdy evropských politických profesionálů...
… má člověk sto chutí dát pirátům za pravdu
V rozhovoru s předsedou České pirátské strany (viz strana 28) se dočtete, že piráti autorská díla nekradou. Oni je „sdílejí“. Nepříjemně to připomíná pořekadlo z dob reálného socialismu. Tehdy se taky nekradlo, věci se „přemísťovaly“. Pan předseda rovněž říká: Morální to určitě není, ale… To už jsme taky někde četli, řekněme u Machiavelliho.
Vstup generace „pirátů“ do veřejné politiky poukazuje hlavně na civilizační změnu. Už dávno ji jasnozřivě definoval Timothy Leary: „Tohle není politická revoluce. Je to spíše další stadium kulturního vývoje. Nástup nové rasy. Tato nová rasa je charakteristická vůlí k řízení sama sebe a individuálnímu výběru, genetickým příklonem k povstalecké politice, jež je klasickou existenční můrou centralizovaných vlád. Jejím životním prostředím je elektrosféra, prostor digitálních signálů zvaný info svět.“
Stalo se ovšem cosi, co ani Leary nepředvídal. Zaprvé je „nové rase“ info svět zatím trochu těsný; zadruhé se ho naučila velmi rychle obývat i „stará rasa“, která ho vnímá jako prosté rozšíření životního prostoru, kde budou platit stará pravidla. A máme tu konflikt.
Ukázkově je to vidět právě na vztahu k autorským právům.
1. Potenciálním voličům pirátských stran se ceny kulturních statků zdají přemrštěné. Ekonomicky to skoro tak vypadá, neboť tyto komodity jsou díky internetu snadno dostupné, stále méně vzácné. Stejná ekonomická logika však „staré rase“ velí učinit vše pro jejich horší dostupnost a „nová rasa“ to s plnými ústy lidské vzájemnosti hodlá řešit politicky a právně. Čili intervencí. Důsledek bude také ekonomický – levné zboží bude zbožím nižší kvality. Už dávno zjevné zpovrchnění celého mediálního prostoru to ostatně dokládá.
2. Potenciální voliči pirátských stran, patrně nevědomky, vedou nevybíravý útok na zbytky západní kultury. Jestliže jejich strany hodlají „sdílení“ kulturních děl kvalifikovat pouze jako přestupek, upírají tím tvůrcům a majitelům licencí právo svobodně disponovat s vytvořenou komoditou. Společenská smlouva je napadána v samé podstatě. Nadto si povšimněme, že se mluví vždy o sdílení duchovních statků, nikoli například o sdílení bytu či automobilu. Duchovní hodnoty, na nichž je západní civilizace vybudována, se tedy znerovnoprávňují a vlády se ujímá nejprimitivnější materialismus.
3. Potenciálním voličům leze celkem pochopitelně krkem existence organizací spravujících autorská práva. Jinak řečeno zprostředkovatelských mezičlánků. Po tomto ledě museli nutně dokráčet k požadavku všeobecného referenda a nakonec přímé demokracie vůbec. I to je pochopitelné. Už druhá generace žijící v bezpříkladném nadbytku začala hledat cestu, jak získat vliv ve stále méně přehledném světě, v němž je společenská role jedince stále marginálnější. K touze po přímé demokracii je spolehlivě inspiruje nejzřetelnější ze všech mezičlánků – politici vzešlí z mašinerie zastupitelské demokracie. Netřeba zastírat, že při pohledu na rejdy evropských politických profesionálů, má člověk sto chutí dát pirátům za pravdu, kdyby…
Kdyby, a vraťme se k úvodu celé úvahy, princip „individuálního výběru“ nutně nevedl k parcializaci zájmů a dovedností. Piráti mají jasnou představu o budoucnosti autorského práva a práva na soukromí, méně už o řešení energetické a potravinové krize nebo reformě penzijních systémů. Od toho přece mají jiný princip, princip „sdílení“. Prokličkují-li se do Parlamentu, naleznou zajisté zástupy specialistů, kteří s nimi rádi budou „sdílet“ politickou moc. Manipulovatelnost pirátů je nabíledni.
Ještě horší zprávou je pravděpodobná varianta, že „nová rasa“ vlastně neusiluje o právo spravovat společnost, nýbrž pouze komunikaci svých parciálních zájmů (což nekritizujeme). K tomu hodlají využít libovolné mediální divadlo. Vyprázdněná politika je naprosto ideální. Vysloveně vybízí ke zneužívání všeobecného volebního práva. A to není nic nového, experiment se všeobecným volebním právem a jeho manipulátory se podezřele kryje s většinou tragédií 20. století.
