Kapitola XCVII.
Chuť tady žít * Nezávislost * Langer přitvrdil * Pupendo za deset litrů
Chuť tady žít
Nejnovější aféru Stanislava Grosse lidé nechápou. Termínům jako menšinový podíl, blokační právo majitele, akcie na doručitele, vlastní jmění a podobně nerozumějí. Je to moc sofistikované, raději to ani nechtějí číst, i když se jedná o nevysvětlitelné stamiliony. Lépe se ale vyznají v tom, jak se prodávají ojetiny. Například vůz Volvo XC 90. Lidem vadí víc, že někdo koupil auto za 400 tisíc, ačkoliv jeho tržní cena je o dvě stě vyšší, než když někdo absolutně neprůhledně pořídí minoritní podíl v prosperující firmě za 13 milionů, ačkoliv tržní hodnota akcií je stamilionová. V takovém stavu je dnešní česká demokracie!
Novináři by měli být strážcem demokracie, proto o kauze Grosse informují. Transakce se mezi aktéry nakonec finančně vypořádá, aféra se zamete pod koberec, policie, která by práci novinářů měla dokončit, pohádkám uvěří. Státní zástupci a soudy se k případu ani nedostanou. Po kauze Čunek je to snad i dobře.
Rozhodně je ale dobře, že se o všem ví. Alespoň mladí lidé mohou uvažovat, zda v této zemi chtějí žít.
Nezávislost
V boji proti úplatkářství má od poloviny září pomáhat protikorupční telefonní linka 199, kterou sice provozuje nevládní organizace Transparency International, ale zatím ji platí vláda.
Míra korupce v Česku klesla na nejnižší úroveň za posledních devět let a je stejná jako v roce 1997. Vyplývá to z nejnovější zprávy organizace Transparency International (TI). Stejné hodnoty Česko dosáhlo před deseti lety. Pak se situace začala zhoršovat. V roce 1997 se objevili tajemní sponzoři ODS Lajos Bács, Radžív Sinha a Pepa z Hongkongu. „Pokles v indexu byl způsoben dozvuky devadesátých let, zejména nezodpovědným přístupem k přechodu na tržní hospodářství, politickou opoziční smlouvou, zanedbaným rozvojem institucí a ignorováním reformy veřejné správy,“ míní ředitelka české pobočky TI Adriana Krnáčová.
Je vidět, že se chytrá investice vlády do nevládní protikorupční linky vyplatila.
Langer přitvrdil
Ministr vnitra Ivan Langer chce navrhnout, že za neplatný občanský průkaz zvýší pokutu z deseti na patnáct tisíc. Takže místo práva mít občanský průkaz prosazuje tento protagonista „občanských“ a „demokratických“ principů přitvrzení sankcionované povinnosti vlastnit a nosit platný občanský průkaz. Za neplatný občanský průkaz chce pokutovat občany ve výši, rovnající se již třem čtvrtinám současného průměrného měsíčního výdělku! A to i v případě, že si dotyčný majitel nevšimne ukončení platnosti průkazu a přijde si ho sám vyměnit s více než patnáctidenním zpožděním!
Povinnost mít neustále při sobě platný občanský průkaz, třeba i při vynášení odpadků do popelnice před domem, zaváděl režim, který Langerova ODS označuje za „totalitní“ a „zločinný“. V některých státech, z jejichž demokratických režimů (údajně) jeho strana čerpá inspiraci, ani žádné identifikační průkazy jako takové nemají. Ve Velké Británii je předmětem velkých kontraverzí již jen návrh něco podobného zavést! Proto asi jediným možným a akceptovatelným kompromisem mezi naší tradicí a žádoucí tendencí je existence občanských průkazů, jejichž držení by bylo v principu dobrovolné, přičemž občan by měl na jeho vydání právo.
Pupendo za deset litrů
Ministr Langer se těší oblibě správních orgánů. Jednou si v místnosti, kde byla přítomna veřejnost, nechal ležet na stole utajovaný dokument - a někdo ho ruče začal fotit. Stát se to běžnému prověřenci pro styk s utajovanými informacemi, měl by z toho tak velké córesy, že by to sotva rozchodil. Ministr ovšem dostal pokutičku, jejíž výše je vzhledem k jeho platu více než kulantní. S náklady na řízení zaplatí celkem deset tisíc. Bude holt měsíc bez kapesného, aby dostal za vyučenou.
Komické je zdůvodnění této sankce. „Za polehčující okolnost vzal správní orgán charakter zavinění jmenovaného, kdy zcela vyloučil nejen jeho úmysl zpřístupnit dokument neoprávněným osobám, ale i vědomou nedbalost,“ napsal právník NBÚ. Tím ovšem naznačil, co si myslí o ministrovi: že občas koná významné věci nevědomě, což naznačuje omezenou sebekontrolu, potažmo problematiku svéprávnosti. Do těchto extrémů se dostal bezpříkladně milosrdný právník NBÚ ve snaze vyhnout se zkoumání, zda byl ministr v souladu se zákonem poučen statutárním orgánem o způsobu zacházení s utajovanými písemnostmi. Možná nebyl - a pak měl být těžce ztrestán statutár. Jestliže byl, pak mělo být zahájeno řízení o odebrání prověrky provinilci, byť je to ministr.
