Tato kniha je extrémně dobře naladěnou kritikou naší civilizace, a to je ten jediný druh civilizační kritiky, který je snesitelný. Tento román je ale mnohem víc: Jde vlastně o meditaci na téma, co bychom měli dělat, když už jsme se narodili.
Tak nejnovější knihu třiaosmdesátiletého Kurta Vonneguta nazvanou Muž bez země popsal německý list Die Zeit.
Jde o román-koláž z autobiografie, světové filosofie a nejrůznějších výmyslů. Kniha se ve Spojených státech úžasně dobře prodává. Důvody jsou prý dva: Jednak je úžasně vtipná a jednak je velice kritická k dnešní politice USA. „Naše vláda vede boj proti drogám,“ píše podle recenzí Vonnegut. „To je v každém případě lepší, než kdyby žádné drogy nebyly.“
Román se zásadním způsobem vypořádává s Bushovou Amerikou a starou kapitalistickou pošetilostí váhat mezi vodíkovou pumou a dámskou košíkovou. Německý list konstatoval, že je to poslední pozdrav kronikáře, který se ocitl na konci amerického století, ale zároveň vyznání lásky ke své zemi, která měla Marka Twaina a Abrahama Lincolna. Vonnegut píše: “Oba byli mladí a pocházeli z vnitrozemí a oba přivedli americký lid k tomu, aby se uměl sám sobě smát a důležitých, skutečně morálních vtipů si vážil.“
Sám o sobě legendární americký autor píše, že pochází z umělecké rodiny, a proto si vydělával na živobytí uměním. Psaní u něj nikdy nebyla žádná rebelie. Podědil toto řemeslo jako jiný podědí po rodičích čerpací stanici.
Recenzenti se ale ptají: Můžeme takováto vyjádření Vonnegutovi věřit? Když v knize najdeme třeba věty: Jsme na světě od toho, abychom prděli. Nenechme si od někoho vyprávět něco jiného. Nebo: Život není něco, co by měl člověk přát zvířeti, rozhodně ale ne člověku.
Vonnegutovi lze věřit jen metodu, kterou používají všichni vtipní lidé, kteří pomocí anekdot odpovídají na tragédie života. Jeho vtip je návodem k přežití, je to kadiš za ty, co žijí. Vonnegut je autorem kontrafilosofie, píše německý kritik Diez, která skutečnosti odporuje, například útěchou, protože nakonec se stejně každý sám cítí viníkem, a proto se s ním čtenář může smát.
„Moc děkuji, to poslední, co jsem si přál zažít, aby byli třemi nejmocnějšími muži planety Bush, Dick a Colin“. Nebo: „Kdybych měl teď zemřít, Bůh mě ochraňuj, měl by na mém náhrobku být vytesán tento nápis: Jediný důkaz, který jsem potřeboval pro existenci Boha, byla muzika.“
Knihu bychom jistě měli – podle toho, co se o ní píše - co nejdříve přeložit.
