Průlom v dosavadní praxi osazení zastávek mobiliářem určeným k odpočinku udělal Liberec. Na jedné z tramvajových stanic (jmenuje se Soukenné náměstí) instalovala společnost Spacium ve spolupráci se Statutárním městem Liberec sochu, a ta je určená k sezení. Ve zlatavém laminátovém bochánku, kterým na jedné straně prochází červené torzo kmene, jsou vyhloubeny tři dolíky, o jejichž funkci není pochyb.
Socha se jmenuje Věčná něha a jejím autorem není žádný začátečník. Čtyřiatřicetiletý sochař Lukáš Rittstein absolvoval Akademii výtvarných umění, na níž navštěvoval sochařské ateliéry Aleše Veselého a Huga Demartiniho, i Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Na té se v ateliéru Karla Mariana věnoval uměleckému ztvárnění skla. Je držitelem prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého a v roce 1999, kdy mu byla udělena, byl ve 26 letech jejím historicky nejmladším laureátem.
Možná jste o Lukáši Rittsteinovi slyšeli také v souvislosti s jeho pobyty v ostrovním státu v Tichém oceánu Papua-Nová Guinea. Na ostrov již podnikl šest expedic. Jak říká, fascinuje ho, jak se v této daleké končině novověk přímo před očima mění v pravěk. „Na samém konci civilizace se o ní i o sobě dovíte nejvíce,“ uvedl Rittstein v této souvislosti v časopisu Reflex.
Rittsteinova díla jsou umístěna například před hlavní budovou Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích či na západočeském hradu Klenová. A nově i na tramvajové stanici v Liberci. Toto své dílo autor popisuje stejně zajímavě, jak vypadá: „Je to bezbranná zlatá hmota připomínající kytovce, vyplaveného na pobřeží, držícího se horizontálního umělého kmene, který se tváří jako pravý. Drží se tak, jako se duše upíná na osu své existence, ale zároveň dává spočinout ve svém měkkém těle hned třem lidem najednou. Socha vyjadřuje pocit nostalgie mizející divočiny, ale může být i kapkou všeobjímající, smířlivé, třeba buddhistické energie.“ Takže příjemné posezení na kytovci.
