Bývalo dobrým zvykem vyjet si v neděli za město a se pokochat přírodou. Příjemný výlet potom završit návštěvou restaurace. Hektický způsob nám to příliš nedopřává. Nedávno se ale otevřela nová možnost.
Autor: Jakub Stadler
Vydáte-li se z tramvajové smyčky do hloubi pražské Stromovky, objevíte travou zarostlé kolejnice. Po chvíli sice končí, ale to už jste u planetária a za ním již zahlédnete pestrou sestavu slunečníků – zahradní část restaurace Vozovna. Po dalších pár krocích stojíte před budovou někdejší koněspřežné dráhy, která v tato místa vozila přírody chtivé Pražany.
Rychlostmi, jimiž se dnes pohybujeme, se svět zmenšil. K restauraci dorážím ze samého centra města za slabou půlhodinku. Minuv cestou několik stánků lákajících na nejrůznější kulinářské atrakce, stojím teď před zvláštním, na první pohled nesourodým „soudomím“. K historickému objektu v kombinaci cihel a bílých stěn je přilepena vlastní restaurace. Vysoká, celoprosklená stavba, opatřená jakýmisi pohyblivými žaluziemi, které ji vmžiku mohou uzavřít horizontálním dřevěným žebrovím. Když navíc při jedné z delších stěn „zaklenou“ do svého objetí i nevelkou vnější terasu.
Sám interiér někdejších – prý koňských – stání je pojednán úsporně, moderně a účelně. Kovové krovy pod vysokou střechou, mezi nimi se proplétající „choboty“ vzduchotechniky, navíc lesklá válcovitá svítidla s kuželovitými širmy, takový je pohled vzhůru. Pod tím vším potom jednoduchý zahradní mobiliář a při delší stěně dlouhý dvoukřídlý bar, rozdělený kostkou akvária, zabydleného čipernými pstruhy.
Prostý a pestrý výběr
Usazuji se u výlohy, skrze níž se do přece jen trochu chladné moderny dere do nitra podniku létem probuzená okolní příroda. V lístku, skýtajícím nabídku nesložitých, přesto však zajímavých „zahradních“ krmí, si zakrátko sestavuji program časné večeře.
Těžiště dění se odehrává na zahradě. Přestože léto zatím neukázalo svou nejvlídnější tvář, probíhá zde slušný „mazec“. Židle se střídají vysokou frekvencí a personál má co dělat. Volným, „přírodním“ způsobem však zvládá vše s rychlostí a bravurou, přitom stačí ještě uhlídat vnitřní prostor lokálu. Právě mi jedna ze servírek předkládá jednu ze zdejších specialit, plněnou bramboru. Veliký brambor, podélně říznutý, uložený v alobalovém hnízdě, je po okraj naplněn směsí restované uzené slaniny, cibule a cukrové kukuřice. Celé to působí jako strakatý koberec, plný vůní a květů. Stejně atraktivní je i sestava chutí. Nejde o kdovíjaké kotrmelce, chuti jsou jednoduché, ale plné a intenzivní, vzácně sehrané a provokující. Slanina podložila směs natučnělou, vonnou základnou, cibule přidala ostrý samolibý projev a kukuřice, ta zjemnila vše sládnoucím, konejšivým vstupem.
VOZOVNA STROMOVKA
adresa: Královská obora 2, 170 00 Praha 7 - Bubeneč
- *otevírací doba: Po – Ne: 10.00 - 22.00 důvod k návštěvě: – oživit kouzlo někdejších výletů „za město“ – nenáročnou, interesantní nabídkou jídel si užít zajímavé změny – uprostřed stromů a trav zde romantickým piknikem začít krásný vztah zaměření: dobová zahradní restaurace v moderním šatě kuchyně: lehká letní s prvky české tradice Ve chvíli, kdy se zaobírám možností objednat si piknikový koš – to zde umějí – a pojíst v trávě pod svěže zelenými korunami stromů, přistihuji se, že nerad večeřím s mravenci, tím spíš mravence, kde se vzal tu se vzal, leží přede mnou druhý chod večera. Pljeskavica podávaná s ajvarem, česnekovou bagetkou a malým salátkem budí laskominy už jen na pohled. Šťávami lesklá placka mletého vyčuhující zpod bagety, vedle ohnivě červený kopeček ajvaru, pár trhaných listů salátu a opět pořezaná nať pažitky, to je „potrava“ pro oko. V ústech se s každým soustem rozline nečekaně autentický, kořeněný a mimořádně šťavnatý projev vzácně připravené pljeskavice. Podpořena čirou paprikovo-zeleninovou příchutí ajvaru, lehýnce pikantního, „pod žízeň“ koncipovaného, navíc oživena čerstvým salátem skýtá vzácný prožitek ne všude tak dobře upravené atraktivní krmě. Rybí zaváhání Vůní, přivátou větříkem od udírny na zahradě, mne nalákala na pstruha. Původně jsem ho na pořadu neměl, ale nedokázal jsem odolat ani již zmíněnému odéru, ani pohledu na lákající rybu, přenášenou kolem mého stolu k těm, kdo si ji objednali. Podléhám a pstruha si poroučím. Vyhlíží lákavě, samotný na talíři, ozdoben pouze snítkou kopru a měsíčkem citronu, napohled dominuje. Mámivě voní, proto se doň ihned až dravě pouštím. V tomto případě však nastalo rozčarování už při pouhém dotyku nožem. Kůže nekřupla, podlehla tlaku a opět se vrátila do původní polohy. Navlhlá, mokvající nelákala. Podobně tomu bylo s masem, od páteře se dělilo jen těžko, trhalo se. V ústech potom nabídlo sice vonnou, velice však vysušenou chuť, navíc se drolilo a nemělo ani zbla šťávičky. Nenadchlo mne, navíc mám za to, že coby hit nabídky by nemělo takhle „ulítnout“. Škoda. O nápravu se trochu postarala umně natočená, správně vychlazená a ošetřená stella, ale vše zachránit nestačila. Štrúdl v roli zachránce**
Po celou dobu večeře na mne z dortové vitríny pomrkává pořádný řez závinu. Vyhlíží mimořádně lákavě, proto si „zrazen“ rybou objednávám kousek ve víře, že dokáže zachránit finále. A skutečně. Zahalen sněhobílou pokrývkou cukru a těsta možná o čárku silnějšího obstaral – především v náplni – akceptovatelnou satisfakci. Sládnoucí hrozinky, důstojně aristokratické ořechy, sladká, stopově navinulá jablka, to vše se spojilo, aby chuť dezertu vyzněla plně a harmonicky. Své si řekla také skořice, husté závěje cukru a zazdálo se mi, jako by z pozadí atakoval celkový dojem rum.
Byť ne stoprocentně, návštěva Vozovny vyzněla přívětivě a originálně. Navíc cena 789 korun byla vskutku lichotivá. Restaurace nabízí sympatické, relaxační posezení v přírodě, a to pár minut od srdce metropole.
