Pařížský klub rozhodne i o našich pohledávkách
Česká republika má v zahraničí pohledávky za zhruba sto sedmdesát miliard korun. Větší část z nich připadá na takzvaný ruský dluh. Ten tvoří především vládní úvěr ve výši 1,3 miliardy dolarů z roku 1989 a neuhrazený přebytek obchodní v ýměny z roku 1990 v částce 1,5 miliardy dolarů. Spolu s nesplacenými úroky to dnes činí tři a půl miliardy dolarů, což je více než sto miliard korun. Dalších sto milionů dolarů mají kromě toho v Rusku české podniky. Docela úctyho dná částka uvážíme-li, že plánované příjmy státního rozpočtu pro letošní rok představují něco málo přes pět set padesát miliard.
Stále hůř.
Nejnadějněji to s těmito nároky vypadalo v červnu 1994, kdy byla podepsána mezivládní dohoda o způsobu řešení zadluženosti Ruské federace a bývalého Sovětského svazu vůči České republice. Bývalý premiér Václav Klaus tehdy oprávněně konstatoval: „Uzavření dohody vláda považuje za výrazný úspěch a je spokojena s tímto vrabcem v hrsti, neboť tučný holub nebyl ani tak na střeše, jako spíše v oblacích.
Od té doby se ale situace vyvíjí k horšímu, úměrně se stupňující se krizí v Rusku. Během loňského tamního finančního kolapsu dostaly české pohledávky těžkou „podpásovku ekonomickou, letos je patrně čeká silný úder politický.
Kývnou za nás.
Vše má nyní v rukou Pařížský klub věřitelů, sdružující nejvyspělejší země světa, který by měl podle zahraničního tisku jednat o ruském vládním dluhu ještě do konce letošního roku. Rusko se na něj obrací povzbuzeno průběhem červnového jednání skupiny G 8 v Kolíně nad Rýnem, které sice konkrétně o ruských dluzích nerozhodlo, ale směr svého postupu dalo najevo odpuštěním úroků ve výši sedmdesáti miliard dolarů z dluhů nejchudších států světa. Pragmatická úvaha zde zní: Kde nic není, ani smrt nebere. To platí i o Rusku, jehož celková zahraniční zadluženost se odhaduje na více než dvě stě miliard dolarů.
Podle dosavadních informací nejde zřejmě Rusko k hlavním světovým věřitelům se žádostí rovnou o odmazání části ze čtyřicetimiliardových dolarových vládních úvěrů od členských zemí Pařížského klubu (i když ani to není vyloučeno), ale patrně s návrhem na odložení splátek úroků, možná až za rok 2010. Je velmi pravděpodobné, že mu bude, tak jako v minulosti, vyhověno. Tím spíš, že nová ruská vláda nedávno dostala od mise Mezinárodního měnového fondu dobrou známku z chování za pokro ky v rozpočtové politice.
To ovšem znamená, že vidina dobytí peněz z Ruska se - pokud ještě vůbec existuje - podstatně vzdálí i České republice, protože Rusko je smlouvou s Pařížským klubem zavázáno nezvýhodňovat ostatní věřitele.
Do třetice.
Vyjednavači z ministerstva financí jsou sice odhodláni poukazovat na odlišnou povahu českých pohledávek, ale ještě v dobré paměti jsou léta 1993 a 1995, kdy jsme rovněž takto argumentovali a nakonec jsme stejně utřeli, což klasik Klaus komentoval slovy: „Dlouho jsme doufali, že se nám podaří nalézt jiné principy splácení, že se na nás nebude pohlížet jako na bohatý Západ, kterému se splácí se značně oddálenými a zpožděnými termíny splátek. Musím přiznat, že to byly n aše nerealistické sny.
Rozhodnutí Pařížského klubu z roku 1995 vygumovalo termíny obsažené v česko-ruské smlouvě: Splacení veškerého dluhu bylo z roku 2003 posunuto až na rok 2020 s tím, že do roku 2001 budou hrazeny pouze úroky. Odklad splátek jistiny a redukce splátek úroků vedly v roce 1996 k výpadku rozpočtových příjmů o více než pět miliard korun a byly jedním z hlavních důvodů úpravy státního rozpočtu.
Bezcenný papír.
Jaké budou důsledky očekávaných letošních změn si netroufá nikdo odhadnout. Jisté je jen to, že Rusko zaujalo vyzkoušenou pozici mrtvého brouka očekávajícího s klidem věci příští. A také to, že domluvený platební kalendář se vli vem globálních událostí stal pochybným kusem papíru. Situace je horší než v minulých letech, přičemž i tehdy měla do optima daleko.
Ruská strana dosud podle ministerstva financí uhradila dvě třetiny dohodnutých splátek úroků. Loni výpadek příjmů z Ruska naboural státní rozpočet ve výši přes tři a půl miliardy korun. Letos v dubnu se sice Miloš Zeman a jeho minist ři po návratu z Moskvy předháněli v optimistických očekáváních, ale to se jen tak říká, když potentáti po světě cestují. Nestalo se nic.
Kalené ovzduší.
Ministerstvu financí nelze vytýkat, že by se o ruskou pohledávku nestaralo. Jejímu úspěšnému dobývání stojí v cestě kromě platební nekázně Rusů pádné objektivní důvody. Snad by se - ministerstvo - mohlo méně houževnatě bránit ko nkrétnější informaci o stavu věcí, když jde koneckonců o peníze vybrané od občanů, byť jejich značnou část rozpůjčoval ještě bývalý režim. Na druhé straně ale lze chápat rozpor mezi požadavky na informace a vyjednávací pozicí. Svěřit se dn es s oficiálním hodnocením vyhlídek do budoucna by bylo totéž jako Rusům rovnou říci: „Nic neplaťte.
