Třetina obalového odpadu bude muset být využita
V titulku použitá parafráze zní, jak známo, v úplné podobě „Zobali, vrabci, zobali igelitové obaly“ a dobře se hodí k tématu článku. Jde o to, aby nezobali. V poslední den letošního roku vyprší lhůta, kterou mají výrobci a dovozci obalů a obalových materiálů na to, aby zajistili využití pětatřiceti procent obalového odpadu. O věci se kupodivu příliš nemluví, přestože znamená průlom v hospodaření s obaly a odpadem vůbec. Pokud bychom počítali pouze výrobce a dovozce, týká se tisíců firem. Jiný výklad, který připouští nepovedený zákon číslo 125/97 Sb., o odpadech – konkrétně jeho paragrafy 18 a 19 – zní, že by se požadavek mohl vztahovat i na plniče obalů a prodejce zboží. Pak by už těchto subjektů mohly být statisíce. Dobrovolná dohoda. Zakotvení tohoto požadavku do české legislativy je zmírněnou aplikací směrnice 94/62 Evropského parlamentu a Rady EHS z roku 1994 o obalech a obalových materiálech, která společně s navazujícími předpisy ukládá členským zemím Evropské unie zajistit do roku 2001 padesáti až pětašedesátiprocentní využití obalového odpadu (zdánlivě absurdní stanovení horní hranice bylo motivováno obavami z přehlcení recyklačních kapacit a ze zhroucení trhu s druhotnými surovinami). I tak je to úkol obtížný, vezmeme–li v úvahu, že systém zpětného využití obalů u nás teprve vzniká na zelené louce. Rozhodujícím krokem byla loňská dohoda o spolupráci mezi ministerstvem životního prostředí a Českým průmyslovým sdružením pro odpady a životní prostředí, v jejímž rámci výrobci založili akciovou společnost Eko–kom. Jejím posláním je, velmi zjednodušeně řečeno, zajistit za peníze výrobců formou dotací, ale i know–how třídění komunálního odpadu v obcích a jeho další využití včetně recyklace. Přičemž recyklací (zejména plastů a papíru) se myslí zpracování na nějaký další výrobek, využitím pak jiné formy zpracování, například spalování, příměsi do vsázky v hutích nebo cementárnách, kompostování, ale třeba i výroba bariér pro závody formule 1, jak to z PET lahví dělá jedna moravská firma. Nebývalé pokuty. Eko–kom má podle generálního ředitele Zbyňka Kozla v současné době smlouvy s výrobci, které pokrývají zhruba pětadvacet až třicet procent spotřebitelských odpadů, jichž se u nás za rok vytvoří čtyři sta až čtyři sta padesát tisíc tun. To je výsledek srovnatelný zhruba s tím, co v obdobné fázi (rok po vzniku systému) za důraznější pomoci státu měli v Německu. Druhá věc ovšem je, že do Eko–komu jsou zapojeni hlavně velcí výrobci (často zároveň i prodejci), z nichž ti zahraniční obdobný systém využívání obalů znají ze zemí mateřských firem a všichni dohromady pak jsou nejvíce na ráně a rozhodně by je příští rok neminula kontrola České inspekce životního prostředí. Ta si už na uplatňování zákona brousí zuby a je vybavena i právem udělovat na naše poměry vysoké pokuty až do deseti milionů korun, a to i opakovaně. Pouze velcí výrobci ale literu zákona nenaplní a koneckonců nejde ani tak o zákon, jako o praktické důsledky jeho aplikace. Kozel nepopírá, že Eko–kom bude o to efektivněji fungovat, čím většími prostředky bude disponovat. Na druhé straně je ale nemyslitelné, aby kdokoliv dokázal vytvořit celý řetězec shromažďování, vykupování a zpracování odpadu na vlastní pěst. Na to nemají ani velké firmy, o malých nemluvě. Menší výrobci a dovozci obalů ale mohou s nemalou nadějí spoléhat na to, že k nim inspekce hned tak nedorazí, a do zvyšování nákladů kvůli využívání obalů se nepohrnou. K tomu přispívá i postoj státních orgánů, konkrétně ministerstva životního prostředí. To má sice nepochybný zájem na tom, aby systém využívání odpadových obalů fungoval, ale v současné době čeká, jak věc dopadne, a hlavní pozornost věnuje zpracovávání nového zákona o odpadech, který by měl v ideálním případě začít platit v roce 2002. Řetězová reakce. Asi největší chybou státu je, že nevyvinul větší iniciativu, alespoň co se týče osvěty. A to ani ne tak konečných spotřebitelů v domácnostech – i když ti by to také hodně potřebovali – jako zejména firem. Mnoho z nich neví ani o existenci zákonného termínu, ani o možnostech jeho dodržení. V tomto okamžiku se prokázala užitečnost odborných konferencí typu Retail in Detail, kterou pořádá Retail Academy, časopis Zboží & prodej a poradenská firma Incoma Consult. Eko–kom ji využil pro přímé oslovení obchodních řetězců a tento chytrý tah vypadá podle inženýra Kozla nadějně. Nejde jen to, že největší obchodní firmy nejsou pouze uživateli, ale i dovozci obalů, a celý problém se jich velmi úzce dotýká. Ještě důležitější je, že dokážou to, na co je každý orgán státní správy krátký: přimět také své dodavatele k dodržování zákona. Už proto, aby samy neměly problémy. A dodavatelé chtě nechtě budou nuceni tlačit zase na své dodavatele obalů, protože odbyt ve velkých obchodních řetězcích je otázka strategická. Tato řetězová reakce je v našich podmínkách patrně jedině možná, protože pouhým zveřejněním ve sbírce se dodržování zákona nezajistí, ani kdyby hromy bily. Přitom využití obalů je jedním z témat screeningu mezi Českou republikou a Evropskou komisí, a i když bude schválena naše žádost o přechodné období, do roku 2005 bude muset být ne pětatřicet, ale padesát procent odpadů využíváno. Ačkoli ani v Evropské unii není systém kontroly dokonalý, přece jen to nejde udělat tak, že by u nás nějaký státní úředník naslinil tužku a napsal hausnumero do výkazu.
