Ruské soudnictví má své vyvolené, k nimž je překvapivě milosrdné
Za vraždu ženy platí v Čečensku, kde se stále ctí tvrdé zákony krevní msty, trest nejvyšší. Smrt. Za znásilnění jsou tresty mnohem strašnější. Pomalá smrt ukamenováním, kterého se účastní klidně i celá rodina. Z tohoto hlediska dopadl plukovník Jurij Budanov ještě dobře. Zatím. Je naživu, nikdo ho nemučil, nikdo nemučil ani jeho rodinu. Budanov je vrah, to soud již prokázal, a pravděpodobně i sexuální zvrhlík (to soud neprokázal).
Budanov velel 160. ruskému tankovému pluku.V roce 2000 se na pár týdnů jeho vojáci zakopali nad čečenskou obcí Tangi-Ču. Plukovník 26. března oslavoval s kamarády narozeniny své dcery. Nejdříve si na její počest zcela bezdůvodně zastříleli na krajní domy obce Tangi-Ču. To není dohad, ale údaje ze soudního spisu. Poté, v hluboké noci Budanov přikázal posádce bojového vozidla BMP vyjet do vesnice. Měl prý informaci, že v Zarečné ulici číslo 7 žije snajperka. V tomto domě bydleli Kungajevovi. Rodiče, osmnáctiletá Elza a čtyři mladší bratři. Matka s otcem nebyli doma.
Budanov nechal Elzu odvést do vojenského ležení, kde si ji nechal přinést na stůl a pak všechny požádal, aby odešli. Zdrojem informací o dalším dění je tedy pouze Budanov sám a dílem vojáci, kteří něco zaslechli. A také soudní expertíza, podle níž byla Elza před smrtí mučena, surově mlácena, kopána do nejrůznějších částí těla… o znásilnění se tajuplně mlčí a nikdy nebylo zcela prokázáno. Budanov tvrdí, že ho rozlítilo, že dívka nechtěla říct, kde je její matka – snajperka. Podle lékařské zprávy jí rozdrtil krk i dolní čelist. Pak podřízeným přikázal Elzu zahrabat v nedalekém lese.
VZORNÝ VĚZEŇ NA SVOBODĚ
Soud ho poslal 25. července 2003 na deset let do věznice. K tomu ho zbavil všech hodností a vyznamenání. Byl to ukázkový proces. Jeden z mála, kdy byl ruský důstojník odsouzen. Ve většině případů tamější soudnictví dalo za pravdu svým vojákům a Čečenci se museli dovolávat práva až ve Štrasburku. Tady zpravidla vítězí. Budanov ale šel sedět i přes srdceryvné prosby veřejnosti o milost pro hrdinu. Ne že by se ruské soudy zrovna v roce 2003 rozhodly být spravedlivější, ale Moskva potřebovala ukázat Západu, že ctí lidská práva i nezávislost soudů. A že Čečenci jsou plnoprávní občané Ruské federace. Budanov se tak stal de facto obětí snahy Moskvy vylepšit si reputaci pošramocenou dlouhodobou válkou proti Čečensku. Dopustil se přitom zločinu podobného jako řada dalších ruských důstojníků, kteří vyvázli s medailemi a řády.
Loni na Štědrý den soud rozhodl, že za vzorné chování může Budanov vyjít na svobodu před uplynutím celého trestu. Milosrdenství by bylo možné přijmout s křesťanskou shovívavostí, kdyby se z něj netěšili pouze vybraní. Žádný Čečenec nebyl nikdy předčasně propuštěn. Naopak, řada účastníků protiruského odboje v ruských věznicích záhadně pomřela. „To svědčí o tom, že ruské soudnictví je milosrdné k válečným zločincům, pokud jsou ovšem jejich oběti Čečenci,“ tvrdí Natálie Estěmirová z organizace na obranu lidských práv Memorial.
Na Budanovově straně stojí plně ruské veřejné mínění. Až na výjimky. Tou byl i ruský advokát rodiny zavražděné Stanislav Markelov. Někdo ho zastřelil 19. ledna 2008 za bílého dne v centru Moskvy. A spolu s ním novinářku z Novoj gazety.
Otec Elzy Visa prohlašoval stále dokola: „Čtyři dny poté, co ho osvobodili, byl náš advokát zavražděn.“ Nepochybuje o tom, že v celé věci mají prsty „lidé Budanovovi“. Možné to je. Markelov před svou smrtí podal žalobu na neznámé osoby, které pustily vraha na svobodu před vypršením celého trestu. Dopis našli v podatelně soudu pár hodin po vraždě advokáta. Soud hned oznámil, že se žalobou zabývat nehodlá, protože Budanov byl propuštěn dle zákona.
Sám Budanov listu Komsomolskaja Pravda po telefonu řekl: „Je to hnusná provokace. Nebo si myslíte, že po pár dnech na svobodě jsem se rozhodl dát si repete v kolonii? Už mi nikdo nevrátí ta léta, která jsem tam strávil.“
Explukovník může mluvit i pravdu. Jeho vina nespočívá v tom, že chtěl být propuštěn co nejdříve. Za svůj zločin si řádně odseděl 8,5 roku. Problém je zcela jinde. V ruském soudnictví, které se neřídí skutkovou podstatou, ale politickým diktátem, společenskou objednávkou a konstelací hvězd na kremelských věžích.
