Většinu času trávíme na síti...
Celý podtitul:
Velkou část života trávíme na síti. Co se ale stane s našimi daty, když umřeme?
Sluneční paprsky se odrážejí od klidné hladiny křišťálově modrého bazénu. Olivia Bouilléová leží na nafukovacím lehátku a dívá se přímo do kamery. Její obrovské hnědé oči září. Je evidentně velice šťastná. Jde o jeden ze stovky obrázků, které má na svém profilu na Facebooku (FB). Jen ho tam nedala sama. Bouilléová už je totiž mnoho týdnů mrtvá. Pár hodin poté, co vylezla z bazénu haitského hotelu Montana a osušila se, rozechvěla se pod ní zem. Ostrov v Karibském moři zasáhlo 12. ledna 2010 jedno z nejsilnějších zemětřesení v historii země. Zřítil se i hotel Montana v hlavním městě Port-au-Prince. Oliviino tělo bylo nalezeno 17. ledna nedaleko těla jejího otce. Bylo jí 23 let, právě dokončila studium návrhářství v Mnichově. Na jejím profilu se dozvíte, kde leží pohřbena, jak zprávu o smrti přijali její blízcí a také, že měla ráda modelku Agyness Deynovou, gothaj s cibulí a hollywoodského herce Roberta Buckleye. Bouilléová zemřela tak, jak žila: veřejně na internetu. Sociální webový systém Facebook existuje již šest let a je s víc než 400 miliony aktivních uživatelů jednou z největších společenských sítí na světě. Profily jsou obtisky života jednotlivých účastníků sítí. Fotky, randíčka, sny, hobby, pokec s kamarády, oblíbená muzika, nenáviděný film, zážitky. Že život ale také někdy končí, to internet zatím ignoroval. Twitter, Myspace, blogy, vlastní domovské stránky, e-mailové služby, internetové aukce – přihlásit se je vždy velmi snadné. Každý průměrný uživatel internetu dnes vlastní přes tucet uživatelských účtů u nejrůznějších internetových služeb. Co si ale většina lidí neuvědomuje, je, že smazat virtuální stopu je daleko těžší, než ji vytvořit.
Na co internet zapomněl
„Kdyby slzy uměly vystavět schodiště a vzpomínky cestičku, přišla bych si pro tebe – přímo do nebe,“ vzkazuje Olivii jedna z kamarádek na Facebooku a podotýká, že výměna vzpomínek u počítačové obrazovky jí pomáhá vypořádat se s náhlou smrtí spolužačky. To je ta lepší varianta. Druhá možnost je, že vás bude profil zesnulého pronásledovat jako kyberduch ještě dlouhou řadu let. Jak se například cítí Oliviina matka, když si přečte jednu z posledních zpráv, v níž se její dcera svěřuje kamarádům, jak moc se těší na dovolenou v Karibiku a na život po studiu? Ukončení virtuální existence, která byla původně vykonstruována tak, aby přetrvala věčně, může být pro pozůstalé mnohdy trýznivé. „Dochází ke katastrofálním situacím. Například po sebevraždách,“ vysvětluje theoložka Birgit Jenetzkyová, která se v Německu již několik let zabývá důsledky smrti uživatelů internetu. „Když nemá nikdo s příbuzných přístup k uživatelským kontům zesnulých, většinou se z toho dříve nebo později vyklube opravdový problém,“ říká. Podle ní provozovatelé internetových stránek prostě nezohledňují pomíjivost života.
Nejen provozovatelé, ale i české právo pokulhává za digitálním vývojem. Když někdo po sobě zanechá dům, je zcela jasně stanoveno, co se s ním stane po jeho smrti, a to i v případě, že neexistuje závěť. Na internetu může být situace složitější. „Smrt sama o sobě, a například fakt, že přeživším drásá srdce, když na internetu stále vidí fotky a videa onoho zesnulého, není podle mě důvodem k jejich odstranění,“ potvrdil týdeníku EURO advokát Martin Elger. Vždy ale bude záležet na konkrétní situaci. „Samozřejmě jsou také důležité smluvní podmínky. Problém rovněž je, že internet je globální, zatímco právní otázky se mohou lišit stát od státu,“ dodal Elger. V budoucnu se země budou muset pravděpodobně domluvit, že nejasné právní otázky upraví mezinárodní smlouvou. Podle společníka advokátní kanceláře Vyroubal Krajhanzl Školout Tomáše Tylla je internet sice jiná, specifická technologie, z právního hlediska zde ale rozdíl oproti běžnému životu není. „Lidé jen zapomínají, že co na internetu jednou zveřejní, to už nezmizí. Kdybyste měli velký plakát, kde by kromě vaší fotky, jména a adresy byly i podrobnosti o vaší poslední dovolené a intimních partnerech, šli byste a vylepili to na sloup uprostřed města? Asi těžko. Na internetu to ale lidé dělají běžně,“ říká Tyll a varuje: „Údaje například z Facebooku si může kdokoli stáhnout k sobě do počítače. Správce sice může stránku na žádost zablokovat, někdo už ale určitá data na harddisku může mít a jejich opětovné zveřejnění je věcí velmi jednoduchou a nenákladnou.“
Internetoví cucáci Smrt zatím na internetu nehrála žádnou velkou roli, hlavně kvůli věku uživatelů. Tak například průměrný věk členů mikroblogu Twitter je 31 let. Jen třináct procent uživatelů je starších padesáti let. Dokonce i průměrný věk členů sociální sítě LinkedIn orientované převážně na byznys klientelu činí 39 let. Ještě mladší jsou uživatelé Facebooku. V roce 2008 jim bylo kolem 26 let, roku 2009 stoupl jejich věk na 33 let. Kdo v takovém věku myslí na smrt? Přesto Facebook již minulý rok začal brát v potaz smrtelnost svých členů a zavedl takzvaný Memorial State, tedy něco jako vzpomínkový status. „Zpočátku jsme se tímto tématem doopravdy zapomněli zabývat. Byl to proces učení,“ přiznává mluvčí společnosti Facebook. Nyní již existuje formulář, kde můžete nahlásit, že uživatel zemřel. Musíte ale připojit důkaz o smrti. V podání FB je to „nekrolog nebo zpravodajský článek“. Společnost pak odstraní z účtu zemřelých některé citlivé informace a uživatelův profil si budou moci prohlížet pouze potvrzení přátelé. „Zeď“, na kterou lze psát vzkazy a číst je, zůstane zachována. Společnost ale zároveň v podmínkách říká, že může uživatelský účet zcela smazat, požádá-li jej o to formálně někdo z příbuzných. O virtuální místo na vzpomínání rozhodně nemá nikdo zájem na byznysové síti Xing. „Obchodní partneři chtějí mrtvého hlavně rychle vyškrtnout ze seznamu kontaktů,“ řekl mluvčí společnosti. Podobně jako ostatní firmy, ani Xing pozůstalým neposkytuje hesla zemřelého. Když někdo upozorní na smrt uživatele, skryje se jeho profil a po třech měsících se úplně smaže. „O úmrtí uživatele se dovídáme průměrně tak dva- až třikrát do měsíce. Neplynou z toho pro nás žádné povinné úkony, schránka uživatele je dál v provozu a po uplynutí přesně půl roku od poslední akce se e-mailový účet automaticky smaže,“ informovala týdeník EURO manažerka PR společnosti Seznam.cz Rita Gabrielová. A jestli měl zesnulý ve své internetové poštovní schránce zprávu, ať si konečně přijde vyzvednout svých dvacet milionů korun, nikdo se o tom už nikdy nedoví. Pokud provozovatele ale kontaktuje příbuzný zemřelého se žádostí například o nahlédnutí do e-mailové schránky, prověřuje Seznam.cz nejdříve identifikaci žadatele, jeho příbuzenský vztah k majiteli e-mailového účtu, a pak samo úmrtí uživatele, stejně jako jeho poslední přihlášení k účtu. Podobně s elektronickou poštou zacházejí i společnosti Google, GMX a Hotmail.
Virtuální testament Co se ale stane s údaji na virtuálních harddiscích? Co s uživatelskými účty u on-line her typu World of Warcraft nebo v třírozměrném virtuálním světě Second Life? A obrázky na webovém systému pro sdílení fotek Flickr, zůstanou tam navždy? V USA nabízí řešení hned několik společností. Tak například u onlinové služby Legacy Lockers si můžete uložit všechna hesla, která na internetu používáte. V případě vaší smrti je společnost zašle osobě, kterou jste předem určili. Za službu ročně zaplatíte 30 dolarů anebo jednorázový doživotní poplatek ve výši 300 dolarů. Podobně fungují společnosti Assetlock a Privatematters. Ochráncům osobních dat se z takovéhoto vývoje sice dělá husí kůže, provozovatelé ale slibují, že používají velmi bezpečné šifrovací programy. Mezinárodní konkurence ale zatím chybí. Nejnovějším evropským správcem virtuálních pozůstalostí je švédská společnost Mywebwill. Impulzem pro vznik firmy byl právě nepříjemný profil na Facebooku. Veřejný virtuální žal jako v případě kamarádů a příbuzných Olivie Bouilléové byl v jiném případě pro pozůstalého nesnesitelný. Sunniva Geertingerová ze Švédska se celé týdny neúspěšně pokoušela smazat profil zemřelého partnera. Pozdravy on-line kamarádů, fotky z večírků a obrázky z poslední společné dovolené ji spíš pronásledovaly, než by jí poskytovaly útěchu. A proto se rozhodla založit Mywebwill. Uživatelé si zde mohou sepsat digitální testament. Kdo dostane hesla? Mají se profily smazat, nebo nadále udržovat? Kdo je má udržovat? Navíc mohou zákazníci napsat poslední mail, který se po smrti rozešle kamarádům a příbuzným. Jako většina těchto služeb, má i Mywebwill zatím jen málo uživatelů. Z příjmů Geetingerová jen stěží pokryje provozní výdaje. „To ale teprve přijde. Na tomto místě má internet velký problém a já jsem chtěla být jedna z prvních na trhu,“ vysvětluje Švédka. I podle teoložky Jantetzkyové bude ještě několik let trvat, než se tématem začneme doopravdy zabývat. Jedno je ale jasné, virtuální svět změnil náš život, takže pozvolna musí změnit i naše zacházení se smrtí. Kamil Šebesta, advokát kanceláře KŠD Šťovíček, tvrdí, že internetová pozůstalost úzce souvisí s virtuálním životem. Podle něj bychom měli řešit spíš ten. „Virtuální život na rozdíl od toho reálného nebolí, nic nestojí, člověk má větší pocit svobody a toho, že se mu nic nemůže stát. Na netu by se ale lidé měli chovat tak, aby jejich blízcí neměli po jejich smrti pocit, že musí něco virtuálního mazat, nebo budou něčím nemile zaskočeni,“ říká Šebesta. Jenže jak byste vysvětlili 23leté Olivii, že by její matku mohl mrzet pohled na dceru ležící na nafukovacím lehátku v bazénu hotelu Montana, když za pár dní umře? Říká se, že hroby jsou stopy andělů. Možná bychom měli brát náš virtuální život jako jejich hvězdný prach.
Rozhovor: Obraťte se na soud O přístup do uživatelova účtu požádat nelze, říká Jiří Hájek, ředitel firemní komunikace skupiny Centrum Holdings
EURO: Jak postupujete, když se dozvíte o úmrtí člověka, který má u vás zřízenou e-mailovou schránku? Jak často k tomu dochází? HÁJEK: Smluvní podmínky úmrtí uživatele nijak neupravují. Účet je deaktivován, pokud se do něj uživatel nepřihlásí po dobu delší než šest měsíců. Po této době je tento účet zrušen. Na základě smluvních podmínek platí, že do účtu má přístup pouze jeho uživatel, který do něj přistupuje přes svoje heslo. Na základě smluvních podmínek a v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů nejsme oprávněni dávat přístup do účtu jakékoliv třetí osobě. O přístup do uživatelova účtu tedy požádat nelze. Jediným způsobem, kdy jsme povinni přístup povolit, je soudní příkaz. Pozůstalí tudíž teoreticky mohou jít touto úřední cestou. Taková situace může nastat třeba v dědickém řízení.
EURO: Jak se obvykle – pokud vůbec – o úmrtí dozvíte a ověřujete si tuto informaci? Pokud ano, jak? HÁJEK: Objevují se případy, kdy pozůstalí požadují přístupy do účtu. Legislativně nejsme oprávněni umožnit přístup třetím osobám. Způsob zakládání účtů je v zásadě anonymní, při registraci nepožadujeme od uživatelů osobní údaje, na základě kterých bychom ho později mohli přesně identifikovat. Prakticky tedy nejsme schopni ověřit, jaký má pozůstalý k uživateli vztah a proč by právě on měl mít přístup do uživatelova účtu.
EURO: Kolik e-mailových schránek je v tuto chvíli na Centrum.cz zřízeno, respektive kolik lidí je využívá? HÁJEK: Aktivních e-mailových schránek máme dva miliony (Centrum.cz + Atlas.cz).
