Vrátí obrazy předválečným majitelům?

Novela restitučního zákona má výrazně rozšířit práva obětí nacismu na odškodnění

Přijetí vládní novely Zákona o navracení uměleckých předmětů, kterou připravuje rakouská ministryně kultury Claudia Schmiedová, může znamenat restituce uměleckých děl z rakouských sbírek v hodnotách desítek až stovek milionů korun. Dosavadní verze tohoto zákona umožňovala vracet umělecké předměty pouze ze sbírek tamějších státních muzeí zabavené v období od března 1938 do května 1945 - tedy až od okamžiku obsazení Rakouska německými vojsky do konce druhé světové války. Nová norma počítá s tím, že se restituční práh posune k roku 1933 a záběr restitucí rozšíří na veškerý majetek Rakouské republiky. Navíc se kromě uměleckých předmětů má vztahovat na veškerý movitý majetek.

Sběratel Leopold na scéně Původní restituční zákon v Rakousku platí od roku 1998. Co tedy nyní vede rakouské politiky k jeho zásadní změně? Spouští tohoto úsilí se stal letos v březnu předložený právní posudek, že jedna z nejvýznamnějších rakouských uměleckých sbírek umístěná v Leopold Museum obsahuje přinejmenším jedenáct děl, které patřily lidem pronásledovaným nacisty. Mimochodem mezi těmito jedenácti kusy najdeme práce ceněných umělců jako byli Egon Schiele, Anton Romako či Albin Egger-Lienz. „Leopold věděl, nebo musel vědět, že tyto obrazy patřily lidem pronásledovaným nacisty. A kvůli této znalosti si musel být vědom, že se může jednat o ukradené předměty,“ shrnul závěry zprávy její autor – profesor soukromého práva ze salcburské univerzity Georg Graf. Jeho právní posudek předložila vídeňská židovská obec a zároveň požádala o změnu legislativy tak, aby umožňovala i navrácení obrazů ze sbírek Leopold Museum. Volání vyslyšela právě ministryně Schmiedová, která přislíbila požadované legislativní úpravy a rozhodla se do muzea vyslat dva nezávislé znalce. Jejich úkolem je důkladně prošetřit původ veškerých předmětů obsažených v Leopoldově sbírce vzniklých před rokem 1945 a zvláště se zaměřit na sporné obrazy. Znalci měli začít se zkoumáním v průběhu července.
Klíčová otázka pro případné vrácení jedenácti obrazů z Leopold Museum zní, zda sbírka zde umístěná je majetkem rakouského státu nebo ne. Její současný právní status je totiž komplikovaný – sbírka vytvořená sběratelem Rudolfem Leopoldem je vložena do takzvané soukromé nadace (viz EURO 26/2008) Leopold Stiftung, která vznikla v roce 1994. Rakousko se tehdy se sběratelem Leopoldem dohodlo, že mu vyplatí 28 procent odhadované hodnoty sbírky (částka odpovídala dnešním 160 milionům eur) a zbytek Leopold rakouskému státu věnuje. Rakousko se navíc zavázalo Leopoldovi postavit galerii v centru Vídně – výše zmíněné Leopold Museum. Takže Leopold Stiftung rozhodně není čistě státní sbírkou a proto podle Leopoldova názoru současnému restitučnímu zákonu nepodléhá. Sběratel Leopold navíc namítá, že rakouský právní řád nepočítá s vyvlastněním majetku bez náhrady. Což by dle jeho názoru nastalo, kdyby stát muzeum přinutil označit obrazy za kradené umění a bezplatně vydat. Proto muzeum nechalo vypracovat u znalce ústavního práva Thea Öllingera posudek, zda nadace podléhá restitučnímu zákonu. Zřejmě nepřekvapí, že Öllingerovo stanovisko je záporné. Nicméně vídeňská židovská obec zadala stejnou otázku znalci Walteru Berkovi, který přišel s opačnou odpovědí. Tento zmatek způsobil, že ministryně Schmiedová ustavila meziresortní komisi, která se kauzou zabývá. Není se co divit - kromě principu jde o díla značné hodnoty. Například nedávná aukce Christie’s vydražila tři menší Schieleho práce za částky mezi půl milionem a dvěma miliony liber. Přitom nejvyšší ceny za jeho špičkové práce udává databáze Christie’s přes 22 milionů dolarů a databáze Sotheby’s částky sedm až dvanáct milionů liber. A není třeba dodávat, že Leopold Stiftung obsahuje především práce skvělé kvality.

Klíčové datum Ale zpět k novele. Ta má vyřešit paradoxní stav, kdy se Adolf Hitler dostal k moci již v roce 1933 a rakouský restituční zákon se vztahuje na díla zabavená až po obsazení Rakouska v březnu 1938. Poprvé na tuto situaci loni upozornila Vídeňská restituční komise v případě německého bankéře židovského původu Herberta Gutmanna, který musel po Hitlerově nástupu k moci svou sbírku nevýhodně prodat. Jeden z původně Gutmannových obrazů od významného rakouského malíře Hanse Makarta s názvem „Pappenheims Tod“ (Pappenheimova smrt) získalo v roce 1968 od dánského sběratele město Vídeň. Vídeňská restituční komise sice konstatovala, že jí o tomto případu vzhledem ke konfiskaci před rokem 1938 nepřísluší rozhodovat, došla však k závěru, že by židovský majitel o svůj majetek po připojení Rakouska nacisty stejně přišel, a proto by bylo jednoznačně správné umělecké dílo vrátit. Po určitých diskusích se letos počátkem června Vídeň rozhodla Makartův obraz vrátit právním nástupcům Herberta Gutmanna. Navíc zasedání obecní vídeňské rady již 8. května rozhodlo, že se Vídeňská restituční komise bude zabývat i uměleckými díly zkonfiskovanými před rokem 1938.

Možná na podzim Navrácení Makartova obrazu lze považovat za signál, který ukazuje, že rakouská společnost je navracení uměleckých předmětů zkonfiskovaných v letech 1933 až 1938 nakloněna. Přesto je osud vládní rakouské novely nejistý. Původně se měla v parlamentu objevit již před létem, ale nakonec se vše vzhledem k diskusím mezi rakouskými politickými stranami zdrželo a dalším termínem oznámeným v červnu byl letošní podzim. Mezitím se současná rakouská vládní koalice stihla rozpadnout a na konec září jsou plánovány předčasné parlamentní volby. Přesto se lze vzhledem k pozitivnímu ohlasu, jenž novela vyvolala, domnívat, že nová vláda vyšlá z těchto voleb předlohu určitě opráší.

Mezinárodní dohoda Podobně nejasný jako osud vládní novely restitučního zákona je i případné navrácení obrazů z Leopold Museum. Dobu práce nezávislých znalců totiž odhadují rakouská média spíše na několik let než na měsíce. Přesto je příznačné, že hybatelem dalších kroků v případu navracení nacisty zkonfiskovaných předmětů se stal právě sběratel Rudolf Leopold. Nechtěně se totiž zasloužil i o vznik první mezinárodní dohody v této oblasti. V prosinci 1997 za velkého zájmu veřejnosti Leopold vystavoval Schieleho obrazy ve slavném Musem of Modern Art v New Yorku. Charakter tohoto zájmu se podstatně změnil poté, co se v New York Times 24. prosince 1997 objevil celostránkový článek s tvrzením, že Leopold využíval po druhé světové válce špatnou situaci židovských sběratelů k zakoupení obrazů do své sbírky. O pouhé dva týdny později nechal newyorský státní zástupce zabavit dva obrazy jako konfiskáty. Zatímco obraz s názvem „Tote Stadt“ (Mrtvé město) se po půldruhém roce do Vídně vrátil, tak o „Bildnis Wally“ se dodnes vedou v USA právní spory, jejichž náklady již letos v březnu dosáhly částky 2,9 milionu eur. Zabavení obrazů v New Yorku vyvolalo v Rakousku silný ohlas, jehož výsledkem byl již na podzim 1998 výše zmíněný restituční zákon a ustavení Komise pro výzkum původu uměleckých děl, která se od té doby věnuje systematickému objasňování původu uměleckých předmětů umístěných ve státních muzeích alpské republiky. Brzy následovala také mezinárodní reakce a v prosinci 1998 se na washingtonské konferenci zavázalo 44 států identifikovat umělecké předměty zkonfiskované nacisty a zajistit jejich spravedlivé navrácení původním vlastníkům či jejich potomkům.

BOX 1
Švýcarské trezory, lichtenštejnské nadace Exemplárním příkladem rakouské zdrženlivosti při vydávání zkonfiskovaných uměleckých předmětů je případ restituce pěti obrazů Gustava Klimta včetně slavného zlatého Portrétu Adely Blochové-Bauerové, o který se dědicové průmyslníka Ferdinanda Blocha-Bauera s rakouským státem soudili sedm let. Potíže s vracením kradeného umění však nemá zdaleka jen Rakousko. Například madridská nadace Thyssen Bornemisza odmítá restituci díla Camilla Pissarra, přestože nadaci koupilo již v roce 1993 Španělsko a v čele správní rady sedí španělský ministr kultury. Situace došla již tak daleko, že žalobu o navrácení Pissarrova obrazu na španělský stát projednává americký civilní soud. Další případy nadací se státní účastí, ve kterých byly potvrzeny nacistické konfiskáty, lze najít v Německu. Vracení zkonfiskovaných děl se zde například vzpírají nadace Halberstock Stiftung, jež vznikla ze sbírek nacistického obchodníka s uměním Karla Halberstocka a nadace Lehmbruck Stiftung v Duisburgu odmítající vrácení obrazu německého expresionisty Emila Noldeho „Buchsbaumgarten“. Pozornost se ale stále více obrací i k čistě soukromým nadacím – to je případ Dr. Georg Schäfer Stiftung ve Schweinfurtu, v jejíchž sbírkách byla rovněž identifikována řada ukradených uměleckých děl. Mnohá z nich se dlouhá desetiletí ukrývala ve švýcarských a lichtenštejnských nadacích a také v bankovních trezorech, jak potvrzuje případ z loňského června, kdy došlo k zabavení Pissarrova obrazu „Le Quai Malaquais, Printemps“ uloženého ve švýcarské bance. Naopak americká muzea, která rovněž nejčastěji fungují v nadační formě, se prostřednictvím amerického svazu muzeí zavázala dodržovat washingtonskou dohodu o navracení konfiskovaných uměleckých děl.

BOX 2
Schieleho objevitel Sběratelský příběh Rudolfa Leopolda (83) se začal psát v roce 1947, kdy poprvé navštívil Kunsthistorické muzeum ve Vídni. „Jako po zásahu bleskem jsem stál před Rembrandtovými a Bruegelovými obrazy. V ten den jsem se rozhodl, že budu sbírat umění,“ vzpomínal Leopold pro Berliner Zeitung. Své první nákupy financoval prostřednictvím kondicí z matematiky a latiny. V roce 1950 náhodou objevil starý katalog Schieleho prací a o dalším sběratelském směřování bylo rozhodnuto. Přitom se mu v padesátých letech na aukcích, kde nakupoval Schieleho obrazy, vysmívali. Leopold byl za Schieleho díla připraven platit vysoké ceny. V roce 1953 například získal obraz Eremité za v dnešních cenách téměř dva tisíce eur. To byl asi šestinásobek toho, co se tehdy za Schieleho platilo ve vídeňských obchodech s uměním. Mimochodem, do nákupu Eremitů investoval peníze, které mu slíbila jeho matka na nákup auta za úspěšné ukončení studia medicíny. Leopold tedy rozhodně nenabízel dumpingové ceny, jak mu rádi jeho kritici vyčítají. Například za obraz „Domy u moře“, který před válkou patřil židovské sběratelce Jenny Steinerové, dal částku odpovídající devíti stovkám eur, přestože se obdobné dílo krátce předtím ve vídeňské aukci prodalo za méně než polovinu. Nicméně v tomto případě se zcela jasně jedná o konfiskát. Toho si byl vědom i Leopold, jenž ve Vídni žijící dědičce Steinerové nabídl finanční odškodnění dlouho předtím, než vznikl rakouský restituční zákon. Sběratel chtěl zaplatit asi 6,5 milionu eur. Vyrovnání nakonec ztroskotalo, když se přihlásili další dědicové z Velké Británie a USA. V roce 1994 vložil Leopold díla do výše zmíněné soukromé nadace. Přitom se hodnota jeho sbírky odhadovala na dnešních 574 milionů euro a Leopold se tak stal největším rakouským mecenášem dvacátého století. Zřejmě neměl jinou volbu – paralyzovaly jej totiž vysoké dluhy ve výši asi 70 milionů eur. Ukazuje se tedy, že příběh sběratele Leopolda není rozhodně jednobarevný. Navíc i za vlády nacistů si užil svoje. Jeho otec, vysoký státní úředník, své místo ztratil hned po příchodu německých vojsk. Leopoldův strýc zase musel jít do koncentračního tábora v Dachau.

SOUVISLOSTI V prosinci 1998 se na washingtonské konferenci zavázalo 44 států identifikovat umělecké předměty zkonfiskované nacisty a zajistit jejich spravedlivé navrácení původním vlastníkům či jejich potomkům.