U soudu v Římě probíhá tichá revoluce, která může změnit muzejní svět, jak jej známe dnes. Spory mezi zeměmi bohatými na památky, jako jsou Itálie a Řecko, a velkými muzei trvají již řadu let. Známá je zejména kauza takzvaných Elginových mramorů, snaha Řecka získat zpět sochy z athénského Parthenónu, které byly v 19. století lordem Elginem odvezeny do Británie.
Velká muzea a galerie, jako jsou londýnské Britské muzeum, newyorské Metropolitní muzeum či pařížský Louvre, se dosud podobným požadavkům bránily argumentem, že prokazují služby celému lidstvu a že podobné restituce by způsobily víc škody než užitku. Navíc že díla, která jsou předmětem sporů, byla získána kdysi dávno a dnes že muzea dodržují vysoké etické standardy a nenakupují artefakty, které byly vyvezeny ilegálně.
Italové vzali tyto řeči vážně a začali prověřovat díla v amerických muzeích. A co čert nechtěl, ukázalo se, že ony etické standardy jsou mnohdy velice flexibilní. Před soudem v Římě teď stojí bývalá kurátorka antických sbírek losangeleského Gettyho muzea Marion Trueová a čelí obvinění, že se podílela na ilegálním obchodu s uměleckými díly. Nezákonně vyvezená díla se již našla také v Muzeu umění v Bostonu a v Metropolitním muzeu.
Zatím jde v jistém smyslu jen o drobnosti, a i když bude Marion Trueová shledána vinou, určitě to neznamená, že světová muzea zachvátí vlna restitucí. Italská policie je však nachytala na švestkách, a až příště bude někdo žádat vrácení nějakého uměleckého díla, argumenty o „službě lidstvu“ už nikdy nebudou znít tak přesvědčivě jako kdysi.
Českých muzeí, která v zahraničí prakticky nenakupují, se tento problém snad netýká. Byť i v českých sbírkách by se jistě našla díla, jejichž provenience je diskutabilní, a nejde vyloučit ani další restituce děl, která patřila obětem holocaustu. Česká republika je však spíše „vývozní zemí“ a italský postup nám dává naději, že jednou se podaří získat zpět aspoň něco z děl z bezpočtu vykradených kostelů a zámeckých sbírek.
A kdyby nakonec jednou došlo i na Elginovy mramory, bylo by to pro nás jedině dobře. Švédové by mohli vrátit pár věcí, které vyvezli bez patřičného povolení v roce 1648, a při troše snahy bychom mohli do Prahy přesunout velkou část vídeňského Uměleckohistorického muzea, jehož základem jsou přeci „české“ sbírky Rudolfa II. Jistým problémem by bylo, že se svými nároky by pak mohli vyrukovat také potomci původních majitelů, neboť císař při budování svých sbírek na etiku rovněž nijak úzkostlivě nedal.
