V rozvíjejících se zemích, kde Peking mohutně investuje, propukají protičínské nálady
Domorodci nejsou vůbec civilizovaní a pobíhají tu téměř nahatí. Celé dny jen žvýkají betel a jsou líní. Neumějí tak tvrdě pracovat jako my Číňané. Tak vidí čínští dělníci v dolech na nikl a kobalt v Papui-Nové Guineji místní spolupracovníky. Číňané do dolů prostřednictvím státního podniku China Metallurgical Group investovali 1,4 miliardy dolarů. Přesto ale nejsou v Papui-Nové Guineji vítáni. „Nerozumím tomu, proč nerespektují naši místní kulturu. My jsme demokratická země. Měli by hrát podle našich pravidel, nebo se vzbouříme,“ uvedla pro časopis Time Rona Nadileová, tajemnice odpovědná za tamější resort práce a pracovněprávních vztahů.
Žádné podmínky
Protičínské nálady nejsou nyní v rozvíjejících se zemích výjimkou. Dříve byl pro místní vlády – hlavně ty zkorumpované a nedemokratické – čínský prezident Chu Ťin-tchao přijatelnějším partnerem než američtí prezidenti, britští premiéři či zpěvák U2 Bono. Důvodem je hlavně čínská zahraniční politika, jež prosazuje tezi nezasahovat do vnitřních záležitostí cizího státu. Investiční kontrakty, které Peking uzavírá s vládami rozvíjejících se zemí, nejsou ovlivněny politikou a neobsahují ani podmínky, jakým způsobem je nutné s penězi nakládat.
V roce 2004 se Michael Somare, premiér Papuy-Nové Guineje, vrátil z Pekingu, odkud triumfálně přivezl podepsanou smlouvu. Číňané mají do dolů na nikl a kobalt investovat 1,4 miliardy dolarů, což je vůbec největší papuánský projekt zahraničního investora všech dob. Jenže se ukázalo, že místo, kde se měl důl budovat, patří domorodým kmenům. Ty se pozemků nechtěly vzdát. Musely ustoupit a jako částečnou náplast dostaly minoritní podíl v dolech. Poté, co doly začaly fungovat, se ale spory mezi Číňany a místními jen prohlubují. A nepokoje se šíří i do jiných oblastí.
Letos musela čínská ambasáda v Papui-Nové Guineji požádat tamní vládu, aby obnovila pořádek poté, co několik domorodců zaútočilo na čínské obchodníky. Při násilnostech zemřeli nejméně dva lidé. Domorodci si stěžují na to, že Číňané nabízejí levné čínské výrobky a místní podnikatelé přicházejí o práci. „Doufáme, že guinejská vláda přijme efektivní opatření, aby se zabránilo podobným incidentům,“ komentoval nepokoje mluvčí čínské ambasády v Port Moresby. Přání ale není snadné vyplnit. „Šíří se zde obava a pocit frustrace z toho, že vláda na lidi zapomněla,“ tvrdí opoziční lídr Makera Morauta. „Vláda umožnila, aby zde pracovali nevyučení cizinci, kteří neumějí říci ani slovo anglicky a podnikají takovým způsobem, jaký je možný snad jen v Papui-Nové Guineji,“ dodává.
Znásobené investice Když Čína začala po roce 2000 investovat v zahraničí, byl příliv kapitálu vítaný zvláště v oblastech, jako jsou některé regiony Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Ty se – někdy právem – cítí být přehlíženy Západem. Čína navíc dopředu konstatovala, že nebude své podnikání spojovat s politikou, a bylo zcela jasné, že také nebude klást žádné požadavky týkající se zlepšení lidských práv. Ty jsou naopak často nárokovány západními vládami. Mezi roky 2003 až 2008 se přímé čínské zahraniční investice znásobily. Do Afriky přiteklo z Číny místo 75 milionů dolarů (2003) 5,5 miliardy dolarů (2008) a čínské investice do Latinské Ameriky se zvýšily z jedné miliardy na 3,7 miliardy dolarů. V Asii se tento ukazatel vyšplhal z 1,5 miliardy dolarů na 43,5 miliardy dolarů. Čína se stala největším zahraničním investorem v mnoha zemích od Súdánu až po Kambodžu.
Naklonit si srdce
Čína na rozvíjejících se trzích hledá nerostné suroviny, které nutně potřebuje k udržení svého ekonomického rozvoje. Výměnou za ně se snaží „získat srdce domácích obyvatel“. Financuje proto studijní pobyty, staví nemocnice a infrastrukturu. Ministerstvo zahraničí ve Východním Timoru bylo postaveno z peněz ČLR, výstavní mramorový palác parlamentu v Guinei-Bissau je dárkem čínské vlády. Přesto všechno některé vlády nejsou ochotny se dále Číňanům podvolovat.
Infrastrukturu, kterou Číňané v zahraničí financují, staví armáda čínských dělníků. Tím připravují místní obyvatele o část benefitů. S pracovní silou posílají Číňané do zahraničí téměř vše – od instantních nudlí až po růžový toaletní papír. Navíc si příbuzní dělníků během několika let otevřou v cizině obchody. Domácím tak roste tvrdá konkurence.
OSN loni popsala příběh lesothské podnikatelky Mathabo Mabekhlaové. Ta čtrnáct let úspěšně prodávala ve svém butiku dámskou módu. Jenže musela svůj obchod zavřít. Důvodem byla stále početnější čínská komunita. „Číňané prodávají velmi levné a nekvalitní věci. Tím zabíjejí náš byznys,“ konstatovala Mabekhlaová. Textil vyměnila za cigarety a cetky, jež nabízí na tržišti. „Číňané se musejí vrátit domů. My je tu nechceme,“ říká.
Nespokojení jsou i dělníci, kteří pracují u čínských firem. Číňané prý nedodržují zákoník práce a nevyplácejí ani zákonem stanovené minimální mzdy. V posledních třech letech protičínské nepokoje propukly v mnoha zemích, včetně Šalamounových ostrovů, Zambie, Tonga či Lesotha. Kritika vůči Pekingu zazněla i v Indii, kde se Číňané zapojili do několika velkých infrastrukturních projektů. Ve Vietnamu se Číňanům nepodařilo prosadit plán na výstavbu dolu na bauxit, do něhož chtěli vložit 140 milionů dolarů. Vietnamský generál a státník Vo Nguyen Giap konstatoval, že projekt představuje „vážné riziko přírodnímu a sociálnímu prostředí“.
V zambijských dolech polepil čínský management budovy slogany připomínajícími éru Mao Ce-tunga. Ty apelovaly na zaměstnance, aby pracovali s maximálním úsilím, a společnost tak mohla prosperovat. Zaměstnanci si stěžovali na špatné bezpečnostní podmínky, slabé odbory a nízké mzdy. V loňském roce si dělníci v dolech na měď přišli měsíčně na 53 liber, přestože na světových trzích šly ceny mědi nahoru. Aktivity Číňanů v Zambii se staly dokonce politickým tématem ve volbách.
Úspěšní podnikatelé
Číňané projevují velký zájem o Afriku, což dokreslují v mnohém impozantní statistická data. Vzájemný obchod překročil v roce 2008 dle listu China Daily sto miliard dolarů, což představuje více než třetinový nárůst oproti roku předchozímu. Čína v současné době obchoduje s 53 africkými zeměmi. Objem přímých investic plynoucích z Číny do Afriky dosáhl loni 7,8 miliardy dolarů, což je desetina celkových čínských investic směřujících do zahraničí. Číňané se v Africe postupně zabydlují. Již více než dekádu se stěhují například do Lesotha podnikatelé z Číny, Tchaj-wanu a Hongkongu. Do těchto končin je lákají především daňové úlevy. Dnes jsou jejich textilky největšími místními zaměstnavateli. Dle úředních statistik v nich pracuje na 40 tisíc lidí.
Za majiteli továren přišli do Lesotha i jejich příbuzní. Ti rovněž začali podnikat. V Lesothu nyní oficiálně žije kolem pěti tisíc Číňanů, tvoří tedy pouhou čtvrtinu procenta dvoumilionové populace. Jenže Číňané patří k nejúspěšnějším lesothským podnikatelům. To je důvod, proč proti Číňanům roste averze. Strana Celobasutský konvent (ABC) dokonce představila populistickou platformu, jež je víceméně založena na kritice úspěchu čínských imigrantů.
Čínské riziko
Negativní postoje proti Číňanům v Africe lze vysledovat již v dřívějších dobách. V roce 1972 ugandský prezident Idi Amin vyhnal 50 tisíc Asiatů, kteří měli významný vliv na ugandský obchod. Martyn Davies, ředitel Centra čínských studií na jihoafrické Stellenbosch University, tvrdí, že s tím, jak Číňané stupňují své aktivity napříč Afrikou, se budeme stále častěji setkávat s protičínskými náladami. „To je potenciální riziko pro čínské podnikatele v Africe,“ domnívá se Davies. „Je to problém, jejž by měly africké vlády velmi pečlivě řešit, a zřejmě by měla pomoci i čínská vláda.“
Přes v mnohém oprávněnou kritiku Číňanů si vlády rozvíjejících se zemí uvědomují, že Peking potřebují. „Povzbuzovali jsme investory, aby utráceli peníze,“ říká Mabaedsi Matsamai, ředitel odboru průmyslu lesothského ministerstva obchodu a průmyslu. „Zřejmě bychom neměli žádný proinvestovaný kapitál, kdybychom řekli, že chceme jen místní,“ tvrdí Matsamai.
