celý podtitulek
V jídelním voze nočního rychlíku bloudil mrtvý mistr Opočenský a slavil staronového šachového mistra světa Višiho Ananda
V potemnělém jídelním voze nočního rychlíku z Basileje zůstalo už jen pár posledních cestujících. U stolku za mnou si mladší muž dává maďarskou gulášovou polévku a zapíjí ji z vlastní lahve, kterou schovává pod stolem jak při maturitním plese v Lucerně. Korpulentní starší německá servírka to velkoryse přehlíží. Proti mně ob jeden volný stolek je starší muž v ne právě moderním obleku a dává si z jídelního lístku už čtvrtý chod. Střídavě vykřikuje „zér gut“, když chválí pokrm, a „šajse šajse“, když kontroluje mobilní telefon.
Ani já asi nebudím velkou důvěru vlakového personálu. Střídavě hledím to ubíhající tmy za oknem a na malou magnetickou šachovnici před sebou. Přehrávám si partie z končícího šachového mistrovství světa, musím ale vypadat jako blázen, co hraje šachy sám proti sobě či proti duchovi vystupujícímu z noční rozmazané krajiny. Vracím se z Bonnu, kde indický velmistr Viši Anand rozcupoval ruského velmistra Vladimira Kramnika.
Pražce drkotají a alkohol nabízí jedno vysvětlení za druhým, kde měl Kramnik hrát lépe a proč zvolil tak špatnou zápasovou taktiku. Jdu se projít dlouhým vlakem.
Váhal jsem, jestli mám do Bonnu, respektive do nedalekého Kolína nad Rýnem, letět letadlem, nebo jet autem. Naštěstí jsem si vybral vlak. Vlastně jak jinak na šachové mistrovství světa.
Šachoví mistři světa se počítají od konce devatenáctého století. Prvním byl pražský rodák Wilhelm Steinitz a do dnešních dnů jich za celou historii bylo jen patnáct. Čtrnáctým byl Vladimir Kramnik, patnáctým Viši Anand, a protože tito dva velmistři spolu hrají o šachovou korunu, šestnáctý hned tak nebude.
Šachy mají nejen svoji historii, ale také kulturu a noblesu. Na mistrovství světa se nesmí letět letadlem (člověk se dvakrát nadechne a je na místě), ani se stresovat za volantem auta na přeplněných dálnicích. Železnice umožňuje naladit se na zápas o šachový trůn, připravit se na ten zážitek, těšit se na něj a také si i cestu vychutnat.
Jezdit vlakem je třeba umět. Český velmistr Lubomír Kaválek mi vyprávěl, jak ho této dovednosti naučil slavný český šachový mistr Karel Opočenský. Opo, jak mu všichni říkali, byl první český šachový profesionál. Ještě za Rakouska-Uherska si založil vlastní tiskovou agenturu, která dodávala do novin šachové zprávy. Na všech důležitých turnajích měl své zpravodaje. Po letech Opočenský agenturu prodal ČTK, v níž pak sám jako šachový novinář desítky let působil.
Opo byl na svém šachovém vrcholu v polovině první poloviny dvacátého století, ale hrával i v polovině druhé. Jednou jel s mladým Kaválkem, nadějným šachistou, z nějakého slovenského turnaje. Vraceli se do Prahy vlakem. „Pojď, naučím tě cestovat,“ táhl mladíka do jídelního vozu. Celou cestu Opo debužíroval a jak se vlak blížil k hlavnímu nádraží, začal se nervózně prošacovávat. „Kaválku, je mi to trapný, ale budeš to muset zaplatit. Zapomněl jsem si někde peněženku.“
Když vycházeli z nádraží, mával Opo na taxíka. „Promiňte, vždyť jste bez peněz,“ upozorňoval ho nesměle budoucí velmistr. „Neboj. Tebe jsem už něco naučil. Teď vycvičím taxikáře.“
Divadelní sál Muzea umění a kultury v Bonnu je plný lidí. Na jevišti na malém stupínku je stolek, u něj dvě křesla a nad ním obrovské promítací plátno s šachovým diagramem. Figury jsou v základním postavení, křesla jsou ještě prázdná. Houf novinářů šteluje objektivy a cvičně bleská.
K muzeu přijíždějí dva velké černé mercedesy. První má na poznávací značce samé pětky a veze velmistra Ananda. Druhý samé trojky a veze velmistra Kramnika. Viši Anand jede společně s ženou Arunou. Vladimirem Kramnik se svým manažerem Carstenem Henselem. Doprovázejí je též trochu nepatřičně působící bodyguardi. Když však usednou do křesel, za šachovnicí zůstávají už jen sami. Úvodní tahy odsýpají rychle, ale pak zejména Kramnik stále více zvolňuje a déle přemýšlí.
Hrají pátou partii, první, kterou v Bonnu sleduji. Zase se hraje meránská obrana dámského gambitu a stejně jako v třetí partii překvapivě vyhrává černý. Viši Anand vede po pěti partiích – v zápase plánovaném na tucet partií – 3,5 – 1,5.
Když Kramnik prohrál první partii, tak se na tiskové konferenci tvářil, že se nic neděje, že podobné situaci již čelil, když prohrával v zápase o mistra světa s Peterem Lékó v Brissagu a že nakonec stejně titul uhájil.
Když Kramnik prohrál podruhé, právě v té páté partii, ještě na otázku, zda zápasová situace už není kritická, odpověděl s úsměvem: „Ne, ale mohla by být lepší.“
Když následující den v šesté partii prohrál potřetí, aniž by do té doby zaznamenal jediné vítězství, či jen šanci v nějaké partii vyhrát, pochopil, že tento zápas už nevyhraje.
Indický velmistr si korunu mistra světa vzít nenechal. Nejenže zápas vyhrál, ale vyhrál ho způsobem, který možná ruskému velmistrovi vezme odhodlání o šachový trůn kdy ještě bojovat.
V salonním kupé nočního vlaku jsem svědkem vraždy nebyl, v Bonnu ano. Jak podťatá padla představa, že na světě jsou dva nejsilnější šachisté Viši Anand a Vladimir Kramnik, kteří se střídají na trůnu a jejichž duel bude mimořádně vyrovnaný. Je jen jeden nejsilnější šachista. Šachový král je z Indie.
Vrátil jsem se do jídelního vozu. U mého stolku stál ohnutý německý průvodčí, zahloubán do pozice na šachovnici. Pozice stála, jak jsem ji opustil. Byla to šestá partie z bonnského zápasu, po 21. tahu bílého. Na tahu byl černý Kramnik, ale jeho pozice už byla mizerná.
Noc v jídelním vozu hezky ubíhala. Pamětliv varování českého průvodčího z lůžkového vozu, ať se z jídelního vozu vrátím nejpozději půl hodiny před půlnocí, že ho pak odpojují, jsem si řekl o účet. Když mi ho milá korpulentní servírka přinášela, bleskla mi hlavou vzpomínka na mistra Opa. Začal jsem se prošacovávat a vysvětlovat, že jsem si někde zapomněl peněženku.
box
Vladimir Kramnik – Viši Anand
Meránská varianta poloslovanské obrany dámského gambitu
3. partie zápasu o mistra světa
Bonn 2008
Toto je první partie zápasu, které neskončila remízou. Překvapivě vyhrál černý a zasadil tak psychice svého soupeře první ránu.
1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jf3 Jf6 4.Jc3 e6 5.e3 Jbd7 6.Sd3 dxc4 7.Sxc4 b5 8.Sd3 a6 9.e4 c5 10.e5 cxd4
11.Jxb5 axb5 12.exf6 gxf6 13.0–0 Db6 14.De2 Sb7
D1
15.Sxb5 Sd6 Viši Anand má v očích jen bílého krále. Nehledí na osud svého centrálního pěšce na d4, kterého bude muset v příštích tazích odevzdat. Vše sází na souhru dobře vyvinutých střelců s tlakem černých věží po sloupci „g“.
16.Vd1 Vg8 17.g3 Vg4
D2
18.Sf4 Sxf4 19.Jxd4 h5! Tento tah Vladimir Kramnik neviděl. Jak přiznal po partii na tiskové konferenci, očekával ústup věží Vg7. Viši Anand hrál až sem partii v kulometném tempu. Kam až sahala jeho domácí příprava a který první tah vymýšlel až při partii s Kramnikem nechtěl ani po partii prozradit.
D3
20.Jxe6 fxe6 21.Vxd7 Kf8 22.Dd3 Vg7 23.Vxg7 Kxg7 24.gxf4 Bílý má dva pěšce navíc, ale černý má silný útok, který bude bílý monarcha jen obtížně rozdýchávat.
24…Vd8 25.De2 Kh6! 26.Kf1 Vg8 27.a4 Sg2+ 28.Ke1 Sh3 29.Va3 Vg1+ 30.Kd2 V těchto chvílích byl ruský velmistr velice nervózní a po každém tahu okamžitě odcházel ze scény do zákulisí, zatímco indický velmistr se od stolu s figurami nezvedl ani jedinkrát. Anand se nehledě na únavu z předcházejícího průběhu rozhodl v žádném případě neztratit koncentraci.
30…Dd4+ 31.Kc2 Sg4
D4
32.f3 Sf5+ 33.Sd3? Sh3 34.a5 Vg2 35.a6 Vxe2+ 36.Sxe2 Sf5+ 37.Kb3 De3+ 38.Ka2 Dxe2 39.a7 Dc4+ 40.Ka1 Df1+ 41.Ka2 Sb1+ 0–1
Pavel Matocha, Bonn - Praha
