Za deset let si Ustavní soud vybudoval pověst instituce, která účinně chrání práva občanů. Zejména proti politické zvůli. S nástupem nového prezidenta však ústavní stolici zachvacuje vražedné politikaření. Z výšin strážce práva je tak Ústavní soud degradován do potupné role jakési třetí komory parlamentu.
Klaus splnil svůj slib, že navrhne „pestřejší“ složení Ústavního soudu. V jeho pojetí to znamená, že jednotvárnou čerň soudcovských talárů střídá barevnost partajních triček. Prezident neprotěžuje vlastní stranu, postupuje metodou poměrného zastoupení. Je to chytré. Klaus nejprve zkorumpoval senátory kandidaturou lidovce Výborného a sociálního demokrata Rychetského. Až pak sáhl do rezervoáru ODS a navrhl senátorku Lastoveckou. Takové politické „vyvažování“ v Ústavním soudu je samozřejmě stejně špatné, jako třeba politické „vyvažování“ televizních zpráv. Právo není levicové ani pravicové, to buď je, nebo není. Pestrost má spočívat v tom, že v Ústavním soudu zasednou vyznavači práva pozitivního i přirozeného, akademici, advokáti i soudci. Ale žádní politici. Jenomže Klaus vždy připisoval nadměrný význam soutěži stran. Podle všeho senátoři v této absolutizaci partajnictví Klausovi rozumějí, ačkoli mu jinak nemohou přijít na jméno. Kandidatura dlouholetých špičkových politiků, Výborného a Rychetského, prošla horní komorou hladce. Senátoři Koalice a ČSSD se tak stávají účinnými spoluviníky při likvidaci Ústavního soudu. Až do této doby stála tato instituce mimo politiku a vytvářela tolik potřebný právní korektiv stranické demokracii. Restituce, práva vlastníků domů, nezávislost centrální banky, čistota volebního systému, to jsou některé z nejdůležitějších kauz, v nichž se ukázalo, jak moc naše postkomunistická demokracie potřebuje instituci, která brání svobodu menšiny a nezávislost institucí před politickou vůlí většiny. Řežba, která se rozpoutala kolem nových soudců, vyvolává obavu, zda bude Ústavní soud se stejnou rázností a respektem postupovat i nadále. Zvláště, když zatím jediným, kdo to v Senátu „odnesl“, byl nestraník, advokát Pejchal. Uvidíme, jak to bude dál. Zda třeba projde senátorka ODS Lastovecká (aby se „vyvážilo“ schválení Výborného a Rychetského), ale vypadne Pavlíček z Právnické fakulty UK, či Balaš z Ústavu státu a práva. Oba se svým způsobem do politiky zamíchali. Balaš je znám kontroverzním posudkem o pádu IPB, který vypracoval pro parlamentní vyšetřovací komisi, Pavlíček zase svým angažmá v kampani za obhajobu národních zájmů. Dokáží senátoři argumentovat, zda Balaš a Pavlíček v těchto případech zacházeli s právem korektně? Nebo je prostě zaříznou jen pro odlišný názor? Nikoli o právo, ale o osobní postoje tu jde především. Pejchal vládě pomáhal zamítat církevní restituce. Jejich odpůrci Klausovi tím jistě zaimponoval, zato Pejchala nenávidí lidovci. Balaš zase podpořil prezidentův názor o pádu IPB coby „loupeži století“. To ovšem namíchlo sociální demokraty. Profesor Pavlíček účinkoval při Klausově předvolební snaze upoutat veřejnost bojem za Benešovy dekrety. Což těžce nese konkurenční Unie svobody. Klaus nominací této trojice dráždí vládní senátory - a ti vyskakují jak čertík z krabičky. Tragédie není v tom, že prezident a Senát mají rozdílné mínění na vhodnost některých adeptů do Ústavního soudu. Hrozné je, že debata se neodehrává v rovině vysokých právních a mravních principů, leč v rámci pokleslého politikaření. Vina je na obou stranách. Klaus navrhl sestavu, která může být prvoplánově snadno zpochybněna jako dílem přímo politická, dílem blízká jeho ideovým postojům. Senátoři Unie svobody, KDU-ČSL a ČSSD rezignovali na posuzování právních a morálních kvalit kandidátů a postupují jako při jednání o jakémkoli zákonu. To znamená, že hlasují na základě výměnných obchodů: já podpořím toho, když ty mi pomůžeš zlikvidovat tamtoho. Toto není důstojná procedura nominace Ústavních soudců, to je hokynaření nikoli nepodobné obsazování nějaké mediální rady. Prezident a senátoři rukou společnou a nerozdílnou vraždí Ústavní soud.
