* Kolik dní zvládneš vydržet ve městě? Je ti lépe ve Vrchlabí, nebo v Praze?
Těžko říct. Zrovna teď na podzim to střídám. Týden jsem v metropoli, týden na horách a čas od času vyjedu do Krkonoš. Ale tady na Julisce to mám ráda. Bydlím nedaleko, trénuje se mi tu dobře a hlavně tu mám všechno od fyzia až po regeneraci hezky po ruce. Vrchlabí má ve srovnání s Prahou ještě jednu obrovskou výhodu, nic nemusíš plánovat moc dopředu. Stačí vyběhnout ven a užívat si, zatímco ve městě jsou přesuny za zábavou, jídlem i sportem o hodně zdlouhavější…
* Nechybí ti jako holce z hor sníh i v létě?
Kupodivu ne. Bez sněhu vydržím klidně půl roku. Třeba letos jsem chtěla mít přípravu víc „letní“, takže jsem od dubna do konce srpna prašan neviděla, kdežto třeba loni jsem byla na svahu už v srpnu. Nemám problém s létem. Když je kolem 25 stupňů, je to velká pohoda, ale ty brutální vedra jsou neúnosný. I proto jsem část léta strávila u oceánu v Portugalsku, kde takový teplo nebylo.
* Sedíme na tribuně Julisky a koukáme spolu na takřka výstavní čtvrť Dejvice. Co se ti jako zdejší obyvatelce vybaví, když se řekne „hipster“?
Na první dobrou se mi vybaví kluk, který se o sebe hodně stará. Ale může to bejt klidně holka. Takový lidi se snaží vypadat nenuceně, přitom svůj outfit hodně „tuněj“. Mně taky říkají lidi často, že mezi hipstery patřím. Klidně přiznám, že taky chodím po stylových kavárnách, ale jako hipster si teda nepřipadám. Kdybych jím skutečně byla, asi by mi nikdo nevyčítal, že prý nosím škaredý tenisky… (smích)
* Takže piješ s oblibou „kyselý kafe“?
Mám ho ráda. Dejvice ještě nejsou na úrovni Letné, kde je hip snad úplně všechno. Moc ráda mám Kafemat, kde pracují zkrátka normální lidi, co mají rádi dobrou kávu. Nikdo nikomu nic nevnucuje.
* S Bárou Polákovou jste si vyzkoušely i další trendy aktivitu, surfování na Bali, a dokonce u toho vznikl videoklip „Pojď si“.
S Bárou jsme se předtím pořádně neznaly a najednou jsme byly spolu deset dní v kuse a skámošily jsme se. A nakonec to nepůsobilo ani jako natáčení klipu, maximálně jsme dělaly synchrony, pouštěly si naši písničku a snažily se klepat pusou do rytmu. Byla to spíš velká sranda. Pro mě Bali s Bárou nebylo nic nového, byla jsem tam předtím za kamarádama asi třikrát a znovu jsem se tam cítila skvěle.
* Četla jsi pak Bářino vyjádření, kdy doslova řekla – Eva umí všechno, o čem jsem kdy snila?
Jednou mi to řekla a já si tehdy myslela, že se počurám smíchy. Viděla mě jet na skejtu, na kterém se v rámci možností v pohodě projedu, ale že bych to uměla opravdu dobře, to teda ne. A Bára mi hned říká: „Evo, ty máš světový stehna.“
* Byl to váš poslední song?
Myslím, že jo, ale pořád se s Bárou vídáme, to je hlavní!
* Četl jsem, že ráda cestuješ. Máš oblíbenou destinaci?
Cestuji hlavně díky sportu. Často se mi pak po sezoně stává, že chci být doma a nejezdit vůbec nikam. A taky mám pořád pocit, že víc utratím za to kyselý kafe a za jídlo.
* Kam chodíš utrácet nejradši?
Moc ráda objevuju nový podniky, o kterých mi někdo řekne, že tam musím zajít. Jinak mám svoje stálice. U nás v Dejvicích vaří výbornou klasiku v Hospůdce U Pětníka. Do Pipcy na Letné chodím na rolovanej bok a jasná volba je i Mr. HotDog. Oblíbené restaurace si vybírám i podle toho, že se pohybuji hlavně v perimetru Kulaťáku a Julisky. Když už náhodou vyrazím do centra za jídlem, nemůžu jen tak minout carpaccio v Kantýně…
* Rolovaný bok, hotdogy, carpaccio. Na první dobrou si říkám, že to není úplně menu profesionálního sportovce.
Životosprávu si hlídám a většinou si podobné vydatnější pokrmy dávám k obědu. Na druhé straně, když jsem v zápřahu během letní přípravy, bývá těch tréninků tolik, že bych musela „žrát jako prase“, abych opravdu hodně přibrala. Náš sport taky není atletika. Člověk jede na prkně z kopce, musí být těžkej, zároveň mít svaly a netahat s sebou nadbytečných dvacet kilo tuku. Na snowboardcross mám zkrátka ideální proporce, velký stehna, zadek i ruce. Spoustu lidí dokonce překvapuju tím, že vážím přes 70 kilo. Mám holt těžký kosti! Na jídlo si musím dávat bacha hlavně před závody. Maso před nimi skoro nejím. Kdybych si bývala dala krvavej steak, moje tělo by bylo rozsekaný z trávení. Takže můj jídelníček vypadá zodpovědně: těstoviny, hodně sacharidů a ryby. Přece jenom dělám výbušný typ sportu a k úspěchu potřebuji přísun energie.
* Víš, kolik mužů za poslední deset let vyhrálo anketu Sportovec roku?
To bude docela málo. Poslední dobou dominovaly Bára Špotáková, Martina Sáblíková, loni samo sebou Esterka. Jarda Jágr tam byl tak dvakrát, ne?
* Vyhrál jediný, Lukáš Krpálek po olympiádě v Riu. Čím to, že jsou ženy u nás takhle dominantní?
Holky to mají v některých ohledech jednodušší. Ono asi platí, že v ženském sportu není až taková brutální konkurence jako ve sportu mužském. Před časem jsem se doslechla, že to může být i tím, že sportující holky mají mnohem víc kladných sportovních vzorů. Úspěchy českých tenistek jsou nejenom odrazem tvrdé práce, ale i toho, že měly ke komu vzhlížet.
* Jsi jako olympijská vítězka vzorem ty? Vnímáš, že se snowboardcrossu věnuje víc lidí?
Možná to tak bude, ale popravdě nad tím nepřemýšlím. Alfa a omega publicity jednotlivých sportů a sportovců byla a je olympiáda. Na tři týdny se během ní zastaví život. Celý národ je zalezlý u televize a fandí. I já jsem to měla jako malá úplně stejně. Od vítězství na olympiádě v Soči se toho hodně změnilo. V juniorech jsme v období mých začátků byly dvě. Dnes máme dětské kempy, na soustředění s námi jezdí klidně patnáct juniorů, z toho polovina jsou holky. Sláva a zviditelnění je jedna věc, daleko důležitější ovšem je, aby měly děti kam docházet, aby fungovaly kluby, aby měly funkční tratě a schopné trenéry. Bez toho by bylo jakékoliv zviditelnění sportu naprosto k ničemu.
* Co bylo před vítězstvím v Soči lepší?
Nikdo mě nepoznal. Mohla jsem si jezdit po českých horách v naprosté anonymitě a mohla si dělat, co jsem chtěla. Teď už se ke mně lidi hlásí a zároveň dost z nich dopředu ví, kde zrovna budu, z mého Instagramu.
* Ale doma ve Vrchlabí tě znal asi taky každý už před úspěchem.
Tam jo. Ale doma znají všichni spíš moji mamku.
* Co se ti honí hlavou, když stojíš nahoře na trati?
Záleží na tom, jaká ta trať je. Z úplně první jízdy máš obavy pokaždý. Pak vidíš dva tři lidi, jak tu trať bez problému sjedou, a začneš se uklidňovat. Říkáš si: Tahle holka jezdí snad ještě hůř než já a tenhle týpek, co prosvištěl před chvílí, je na tom zhruba stejně. Tak proč bych tu trať neměla dát taky? Když se ti pak první jízda povede, spadne ti kámen ze srdce a v těch dalších se můžeš soustředit daleko líp na technický věci. Občas se taky stává, že se párkrát rozsekáš na stejném místě, ze kterého máš pak logicky respekt. Musíš s tím umět pracovat. Pokud je ten úsek blbec třeba v půlce trati a ty na něj myslíš už od začátku, pojede se ti pravděpodobně na prd. Obavy můžeš odrovnat nejlépe tím, že strach překonáš precizní přípravou a soustředěním.
* Poznáš už ráno před závodem, že máš vítěznou náladu a věříš si?
Můžeš se probudit v euforii, ale většinou to bývá tak, že se ta nálada v průběhu dne mění. Nikdy si nemůžeš říct: Jo, dneska jsem rozsekaná, nepůjdu na kopec. Ještě víc je to znát na přípravě na suchu, během které se ti třeba nechce hned zrána do posilovny. Jenomže ve chvíli, kdy zvedneš první činku, druhou činku, začíná se to postupně zlepšovat. Situace, kdy ses cejtila ráno na prd, a pak ti to jezdí dobře, nemá daleko k ideálu.
* Tvoji trenéři Marek Jelínek a Jakub Flejšar tvrdí, že když máš formu, tak vůbec nezáleží na soupeřkách a je to jen o tobě.
Bývalo to tak spíš na začátku. Snažím se být v dobrém rozpoložení a vycházet z toho, že jsem natolik připravená, že vůbec nemusím bojovat sama se sebou. Pak se teprve můžu soustředit na boj se soupeřkami. V situacích, kdy má člověk na trati obavy, nevěří si a není na tom psychicky nejlíp, se to okamžitě projeví. Jsi pak ráda, že tu trať vůbec nějak projedeš. Pro organismus je to vyčerpávající. Jednou jsem se takhle protrápila celou sezonou a na jejím konci jsem onemocněla a byla úplně hotová. Nervy a psychika jsou s fyzickým zdravím úzce propojený.
* Kdy jsi dospěla k tomu, že to nepůjde právě bez precizní přípravy, dřiny v posilovně a nepříjemných věcí?
Bylo to po tom, co jsem si utrhla křížový vaz v koleni. Bylo mi tehdy 19 let a do té doby jsem trénovala hlavně s běžkařema v pevně stanoveném režimu i vedení. Jenomže najednou jsem začala trénovat se snowboardcrossaři a nikdo se na mě neohlížel. Já byla ve Vrchlabí, oni v Praze. Náplň tréninků nám psali na dálku a často tam zadali takřka nemožný úkol. Nařídili mi udělat sto shybů a já tehdy neudělala ani jeden. No a záhy poté jsem si utrhla ten vaz. Tehdy mi došlo, že opravdu budu muset dělat něco navíc, abych se dokázala udržet ve formě, abych byla zpevněná a hlavně, abych podobná zranění eliminovala.
* Jak pracuješ se zraněními po psychické stránce? Máš celkem pestrý chorobopis, hned po olympiádě sis zlomila kotník a pak přišla operace ramene.
Jako vrcholový sportovec to nevnímáš tak dramaticky. Určitě se necítím nějak pronásledovaná zraněními. Ještě před „křížákem“ jsem začala spolupracovat s mentálním psychologem. Už tehdy mi došlo, že mi v překonávání těchto strastí pomáhá nejvíc připravenost. Když víš, že jsi sice zraněná, ale máš za sebou tvrdou a poctivou letní přípravu, tak tě ani to zdraví nepoloží. Jsi pak sebevědomější. Pomáhají mi i zkušenosti. Když jezdíš i po zraněních pořád ty stejný tratě jako před deseti lety a víš, že jsi je zajela kdysi v pohodě, nevidíš jedinej důvod, proč bys je zajet nemohla i po rekonvalescenci.
* Půlka národa od tebe automaticky očekává medaile a ještě před startem si mažou knírky na obličej. No a když to nevyjde, stáváme se národem snowboardcrossových expertů z diskusí na netu. Pomáhal ti mentální kouč i s tlakem veřejnosti?
Ani ne. Základní pravidlo je internetové diskuse a komentáře nečíst. Když už tam náhodou zabrousím, přečtu si to spíš, abych se zasmála. Krátce po své první olympiádě v Soči jsem to prožívala víc, teď už jsem poučenější. Navíc Esterka Ledecká vyhrála v Koreji dvě zlatý a od tý doby nejsem středem pozornosti. Od většiny negativních reakcí mě taky odfiltrují moji manažeři – Snownomads.
* Má větší váhu úspěch na dlouhodobých akcích, jako je světový pohár, než na jednorázových závodech?
Na svěťáku ukazuješ svou připravenost během celé sezony a několik závodů. Třeba loni jsem byla na každém závodě na bedně. Toho si moc vážím, protože moje soupeřka Lindsey Jacobellisová tam byla taky a mně se podařilo zvítězit v celkovém hodnocení až díky poslednímu závodu, kdy Lindsey vypadla v semifinále. Olympiáda je o jednom závodu. V popředí jsou většinou ty nejlepší, ale nikdo se tě neptá, jestli zrovna 16. února 2018 budeš ve formě. Nemáš na vybranou, musíš se umět připravit.
* Existuje ve snowboardcrossu nějaká rivalita, nebo si spíš navzájem fandíte, třeba Lindsey Jacobellisová zatím olympiádu nevyhrála….
Panuje tam taková zdravá rivalita. Když stojíme na startu, chce každá z nás vyhrát. Má to svou cenu. Nikdo z nás se na trať nevydává s touhou sejmout jinou závodnici. Jelikož je snowboardcross poměrně náročnej a nebezpečnej sport, vzájemně si trochu fandíme, minimálně v tom, abychom všechny dojely ve zdraví. Samozřejmě jsou závodnice, se kterýma jsem větší kámoška, ale pozdravíme se navzájem všechny. Nevraživost tu nečekejte. Stejně, když už náhodou nepostoupíš a jízdu zvrtáš, může za to pravděpodobně tvá vlastní chyba.
* Podáváte někdy stížnost na trať podobně jako v alpském lyžování?
Kvalita trati je závislá na množství sněhu. Pokud je ho málo, můžeš si maximálně hlasitě zanadávat a pak to říct šéfikovi, co má trať na povel. Ten ti odpoví leda, že o tom ví, a tím to vesměs hasne. Uvědom si, že lyžaři mají za sezonu závodů třeba třicet, my jich máme obvykle kolem pěti. Žádný z nich není nazbyt.
* Pobavilo mě, že sis teď vyzkoušela závodní sekání s dřevorubci. Šlo by to použít i jako trénink na sezonu?
Pro ramena to není špatná aktivita. Když se ti zadaří, je sekání dřeva řízenej pohyb. Kdysi jsme na soustředění dělali něco podobného. Měli jsme na chalupě zavěšenou velkou pneumatiku od traktoru a kladivem jsme do ní mlátili, což nebylo nahodilý. Byla to součást kruhového tréninku. Pro dřevorubectví mám průpravu i z domova ve Vrchlabí, kde dodnes štípu dříví pro mámu.
* Někde jsem četl, že jsi se dřevem i manuálně zručná.
Mám na stole dřevěnou dubovou desku, kterou jsem si sama obrousila a nalakovala. Chci si teď udělat stoleček na balkon z kusu špalku, který jsem objevila doma. Sbírám šišky, kousky dřeva a mám i dřevěnou podlahu. Občas si zrenovuju starý kus nábytku. Ale že bych byla rozenej stolař profík, to ne. A taky musím vzhledem k tomu, že mám hodně pestrej a divokej byt a vestavěnou kuchyň, vybírat kusy nábytku hodně střídmě.
* Trávíš v kuchyni nějaký čas?
Mám teď takovou libůstku. Byla jsem na kurzu, kde mě naučili péct domácí chleba. Jelikož žiju v intervalech týden doma, týden pryč, je to úplná paráda. Den před odjezdem připravíš kvásek, pak ho uložíš a necháš pracovat v lednici a upečeš až po návratu. Skoro nic nechutná tak dobře jako chleba, kterej si sám upečeš.
* Působíš, že jsi od přírody hodně hrdá. Jak s tím pracuješ? Umíš dělat během tréninku kompromisy a sklopit hlavu?
Učím se to. Mění se to s přibývajícíma zkušenostma. Teď už vím, že nemusím říkat pokaždé to, co si přesně myslím. Párkrát jsem z toho měla průšvih a dnes si říkám: Evo, stejně tím nic nezměníš a možná tím někomu ještě v afektu ublížíš. Během sportovní kariéry potkávám spoustu lidí a každej je jinej. Teď už chápu, že ne všichni jsou takový držky jako já. V 19 letech jsem byla mnohem horší. Říkali mi, že jsem tak trochu zlá.
* Dokážeš si představit, že jednou budeš mít snowboardovou školu, ve které povedeš podobně „zlou“ malou Evu?
Možná to na začátku ani nepoznám a někdo mi bude muset naznačit, že je mi ta holka něčím podobná. Ale určitě by mě rozčilovala. Ty vlastnosti, který člověka vytočí na ostatních nejvíc, totiž zpravidla pozoruje prvně na sobě. Na druhé straně já zatím žádný děti nemám a v přístupu k jejich tréninku bych zatím asi byla hodně přímočará…
* Rok 2019 je skoro u konce, tobě startuje sezona. S jakou vizí jdeš do dalšího kalendářního roku?
Přála bych si být hlavně spokojená sama se sebou po osobnostní stránce, což je někdy fakt náročný. Člověk furt něco řeší, ale je důležitý nebejt sám na sobě zaseklej. Ve sportu si přeju, abych u toho vydržela a neulejvala se na trénincích.
* Budeš za dva roky v Pekingu?
Ráda bych. Pokud se teda na tu olympiádu kvalifikuju.
O autorovi| Vladan Vaněk @kendrick_vladan
