perex
Hukot těžkých strojů, střídavý rytmus singrovek i rány posunovacích vozíků. A k tomu všemu zástupy upracovaných mužů se silnými pažemi a zakoptěnými tvářemi. Mlčenlivé ženy v šátcích, jež spojily velkou část života s prací, které mnohdy padlo za oběť i jejich zdraví. Průmyslová výroba v hutích, fabrikách, dolech, cementárnách, textilkách i v dalších industriálních provozech zasahovala do mnoha lidských osudů. Z budov – často krásných – zmizely nejprve stroje a pak i lidé. Zůstaly jen pomníky toho klopotného světa dřiny.
To je dojem, který vyvolává kniha s názvem „industriál_paměť_východiska“, v níž autorský kolektiv Eva Dvořáková, Benjamin Fragner a Tomáš Šenberger vybral a do devíti tematických kapitol roztřídil pozoruhodné industriální památky v České republice. A díky fotografiím Pavla Friče čtenáře pohltí atmosféra něčeho opuštěného a liduprázdného.
INDUSTRIÁL. „Industriál už není fungující průmysl, je to spíše derivát staromilského výrazu ženského rodu pro průmysl – industrie, je to pojem méně zaujatý vzpomínkami a více obsahující nový zážitek s podtextem alternativní umělecké inspirace,“ píše se v úvodní studii. Když byl přes halasné protesty roku 1962 zbořen v Londýně dominantní dórský portikus nádraží Euston, demolice se stala symbolickou událostí vznikajícího hnutí za záchranu průmyslového dědictví. Již v roce 1955 použil Michael Rix nezvyklého novotvaru industriální archeologie. A v Ironbridge - v pravé kolébce průmyslové revoluce - se roku 1973 konal mezinárodní kongres, jenž vyústil v založení TICCIH (The International Committee for the Conservation of the Industrial Heritage), první mezinárodní platformy pro průmyslové dědictví. Podobně jako britská metropole má i Praha vlastní bořitelské memento. Březen 1985. Výbuch, pád zdí a mračna prachu. Tak zachytil film likvidaci neorenesančního nádraží na Těšnově z let 1872 až 1875, po němž dosud zůstává vakuum. Rok potéa při Národním technickém muzeu založena Sekce průmyslového dědictví, na niž svým způsobem navazuje Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT založené roku 2002.
PAMĚŤ. Za výchozí datum zprůmyslnění výroby v českých zemích se udává rok 1815, „nejmladší“ památky zastoupené v knize jsou z doby počátku druhé světové války. V současnosti je na území České republiky chráněno přes 2800 objektů technické a industriální povahy. Tolik stran publikace pochopitelně nemá, zachycuje jen ty nejzajímavější. Například uhelný Důl Michal či vysoké pece ve Vítkovicích jakoby okopírované z Verneova Ocelového města, jež jsou nominovány na seznam světového dědictví UNESCO. Při listování knihou, o niž se zasloužila nakladatelství Titanic a Grada, zaujme například střecha petřvaldského Habsburku, komplex celého Anselmu z Landeku, koksovna Karolina nebo technický skanzen dolu Hlubina. Masivní blok Gočárova pardubického mlýnu či elektrárna v Háji na Šumpersku upomínají na spjatost účelnosti s osobitým výrazem. Estetickým klenotem je chrastavská továrna Feigl & Widrich. Nechybí Engelova podolská vodárna, zlínský Baťa, pražské Wilsonovo nádraží i slavná bubenečská čistička vody navržená Lindleyem.
VÝCHODISKA. I tyto významné stavby mají odlišné osudy. Zatímco v Bubenči funguje muzeum vodárenství a některé etážovky se stávají luxusními byty, třeba železárna v Kovářské spíše připomíná romantickou hradní ruinu. A stejný osud čeká nejednu výrobnu lihu či cukru, někdejší české chlouby.
Bourat, adaptovat, či konzervovat? Otázky zůstávají. Výstrahou může být Smíchov. „Byla možnost udělat něco unikátního: rozsáhlé pozemky, krásné staré továrny. Místo toho se použil model pro americkou periferii. Myslím, že toho budeme litovat nejméně pět století,“ uvedl před dvěma lety v této souvislosti architekt Alberto di Stefano pro týdeník EURO.
Právě možnostem, smyslu a úskalím konverze industriálních objektů bude věnováno čtvrté bienále Industriální stopy, jež se má letos ve dnech 17. až 23. září konat v rámci oslav 300 let založení ČVUT. Již dnes v Evropě existují organizace, které v jednotlivých zemích pořádají poznávací cesty za průmyslovým dědictvím.
Tomáš Šenberger
Autentičnost a jedinečnost
Byty, kulturní zařízení, možností je mnoho, odpovídá na otázku, jak využít opuštěné továrny, profesor Tomáš Šenberger (56), spoluautor publikace „industriál_paměť_východiska“. Vyučuje na katedře architektury Stavební fakulty ČVUT a působí ve Výzkumném centru průmyslového dědictví ČVUT. Dlouhodobě se zabývá industriálním odkazem v Česku a konverzemi průmyslových staveb - teoreticky i prakticky, neboť je spolumajitelem architektonické kanceláře. Ze zajímavých realizací lze jmenovat například národní kulturní památku Důl Michal v Ostravě, v níž připravil úpravy interiérů, informační a výstavní systém (2000), přestavbu textilní továrny Moravan v Brně na bytový a kancelářský dům (2005) či rekonstrukci mlýnu v Dobřichovicích pro obytné účely (2006).
Po docenění lidové architektury začínáme vnímat také industriální stavby jako svébytné kulturní dědictví. Přijde i čas, kdy historikové přiznají hodnotu třeba současným administrativním komplexům?
Zájem o architektonické objekty, a tím i jejich vnímání jako součásti kulturního dědictví, byl vždy přímo úměrný jejich stáří. Teď přišly na řadu stavby z industriální éry. Jednou dojde i na stavby současné, včetně těch kancelářských, ale předpokládám, že dobře dopadnou jen ty nejkvalitnější.
Mají šanci uspět v budoucnosti i nově stavěná překladiště či továrny?
Továrny, sklady, ale i předměstská nákupní centra jsou dnes často stavěna jako obálky vnitřních prostor s přizpůsobenou architekturou. Zjednodušeně se dají charakterizovat pojmem krabice od bot. Dlouhověkost architektury těchto budov není záměrem. Úspěšnost je posuzována návratností investice, ziskem, ne architekturou. Na začátku industriální éry to bylo podobné. Existuje však mnoho investorů, kteří si podobně jako jejich předchůdci před sto lety uvědomují, že kvalitní architektura fabriky (skladiště, nákupního centra) může být součástí obchodní strategie a může výrazně přispět k hospodářským úspěchům firmy.
Na základě čeho vymezují architekti a památkáři domy, jež jsou cennější než ostatní?
V obecné rovině je to věc jednotlivce. Při zápisu do seznamu kulturních památek je rozhodující názor příslušné komise ministerstva kultury. U industriálních objektů jsou z pohledu památkové péče prioritní dvě hlediska – autentičnost a jedinečnost. Další souvisejí s urbanismem, architekturou a technologií. Každopádně by ale zapsané stavby měly být krásné.
Výběr objektů v knize je pestrý. Který z nich je váš oblíbený?
Jedna z kapitol nese název etážovky. Jsou to univerzální vícepodlažní výrobní budovy, vymyšlené na přelomu 18. a 19. století v Anglii pro potřeby textilního průmyslu. V téměř nezměněné podobě se stavějí dodnes. To jsou pro mě výrobní objekty číslo jedna především proto, že je možné do nich vložit jakoukoli novou nevýrobní funkci, a díky tomu je zachránit pro další generace.
Existuje v Česku průmyslový objekt srovnatelný svým významem s Behrensovou továrnou AEG, fabrikou Boots v Beestonu nebo Häringovým kravínem v Gut Garkau?
Myslím, že kdyby tu byl, tak už je v učebnicích. Zvučná jména architektů se u nás na poli průmyslových staveb neobjevovala tak často. Na přelomu 19. a 20. století nalezneme několik exkluzivních budov textilek, ale takových je v sousedních zemích mnoho. Lokální význam má pár funkcionalistických výrobních objektů od architektů Libry, Fragnera nebo Bartoše. Svým významem překročily hranice snad jen budovy Baťových závodů, navrhované ve třicátých letech skvělými architekty Karfíkem, Gahurou, Voženílkem nebo Kubečkou.
Objevily se zprávy, že revitalizace okolí ostravské koksovny Karolina bude svěřena Remu Koolhaasovi, držiteli Pritzkerovy ceny. Jak to vnímáte?
To je samozřejmě dobrá zpráva. S otevřením Česka evropskému prostoru souvisí i otevření zakázek pro evropské architekty, a to obousměrně. Možná že se právě díky stavbám renomovaných evropských architektů na našem území ukáže, že čeští architekti nejsou o nic horší.
Módou se staly loftové byty i jiné rekonstukce.
Konverze těchto objektů a využití pro nevýrobní účely je výbornou cestou k záchraně industriální architektury. Už před dvaceti lety byly jedny z nejdražších londýnských bytů v konvertovaných přístavních skladištích. Bydlení ve starých továrnách má nádech jisté exkluzivity, ale také přináší nový rozměr velkých, nečleněných dispozic a doteku historie v podobě neomítaných stěn, kovových oken, odhalených nosných konstrukcí a ošlapaných schodišť. Toho v novostavbách těžko dosáhnete. Možností využití opuštěných fabrik je ale mnohem více - od kulturních zařízení až po vysoké školy. Ne všechny původní výrobní objekty jsou pro konverze vhodné. I o tom je naše kniha.
BOX:
„Industriální dědictví je tvořeno pozůstatky industriální kultury, které mají historickou, technologickou, sociální, architektonickou nebo vědeckou hodnotu. Jsou to různé stavby a strojní zařízení, dílny, továrny, mlýny, skladiště, obchody, doly, místa, kde se zpracovávají a čistí suroviny, a objekty, kde se vyrábí, přenáší a využívá energie. Patří sem i dopravní stavby a veškerá infrastruktura, místa mající vztah k průmyslu, včetně objektů sloužících k bydlení, bohoslužbě a vzdělávání.“
Z Charty industriálního dědictví (TICCIH), Nižnyj Tagil - červenec 2003
