První doložená zpráva o plavbě dřeva na Vltavě pochází z roku 1316. Největší rozmach voroplavby nastal v 19. století, dřevo bylo ale postupně vytlačováno uhlím a rozsáhlá regulace vodních toků v polovině 20. století éru vorařů definitivně ukončila.
Foto: Flickr.com
Voroplavba měla v českých zemích dlouholetou tradici. Probíhala už od středověku na všech tehdy splavných řekách a plavecká profese (termín „vorař“ vznikl až v polovině minulého století) se dědila z generace na generaci. Na horních tocích řek se klády posílaly po vodě jednotlivě, poté se ve vazištích svazovaly do vorů. Plavci byli rozděleni do jednotlivých part, které měly obvykle čtyři až osm členů. Plavbu vedl takzvaný vrátný, který byl z party nejzkušenější a nejzručnější. Navíc se musel vyznat v účetnictví a při cestě za hranice ovládat cizí jazyk.
Každý vor, složený z několika částí, byl vpředu svázán pevně a vzadu volněji nebo vůbec. Prvnímu svazku se říkalo předák. Levé veslo zde obsluhoval vrátný, pravé další člen posádky. Druhá část se nazývala slabák a bývala na ní kuchyně s ohništěm. Následoval „šrekový“ svazek s brzdou a poslední části s kormidlem se říkalo zadák. Plavba trvala vždy několik dní, někdy i týdnů. Kolem řeky byla proto celá řada plaveckých hospod, kde mohla posádka přenocovat. Po splavení dřeva se plavci vraceli domů pěšky, případně na jízdních kolech, která měli s sebou. Jedna parta dokázala za sezonu absolvovat až 50 plaveb.
Panovnická pravidla
První písemná zmínka o voroplavbě na Vltavě pochází z roku 1316, kdy Jan Lucemburský vydal privilegium zpřísňující obchody se dřevem. Plavení bylo ale v té době už plně rozvinuté, protože dřevo bylo základním stavebním materiálem i hlavním zdrojem tepla. Vltava byla navíc pro plavbu vorů ideální řekou: vlévala se do ní řada menších přítoků a v jejím okolí byly velké zásoby kvalitního dřeva.
Také Karel IV. v polovině 14. století voroplavbu všemožně podporoval. Nařízením z roku 1347 snížil a srovnal plavecká cla, nařídil stavbu mnoha jezů a stanovil minimální šířku propustí. Docházelo ale také k různým sporům. Privilegia pro plavbu určoval zpočátku pouze panovník, což se nelíbilo majitelům jednotlivých panství. Už roku 1567 proto usilovali o zavedení svobodné voroplavby, čehož ovšem dosáhli až koncem 18. století.
Někteří šlechtici se pak pustili i do budování plavebních kanálů, které měly dopravu dřeva zjednodušit a urychlit. Schwarzenberský kanál v jihočeské části Šumavy vznikl v letech 1789 až 1791, Vchynicko-tetovský plavební kanál obcházející Vydru v letech 1799 až 1801.
Zkomolená mluva
Většina vorů směřovala do Prahy, kde pod Vyšehradskou skálou vyrostla osada Podskalí s vorovým přístavem. Podskaláci byli přitom zdatní obchodníci. Připlavené kmeny rozvazovali a rozváželi do města, případně zpracovávali v místních pilách. Z vorů navíc vybírali clo placené v naturáliích. Z každé zásilky vyťali určitou část kmenů, čímž získali takzvanou „výtoň“ (odtud místní název v Praze).
Ryze českých slov bylo ale ve vorařské hantýrce pramálo. Čeští plavci totiž po Vltavě a Labi často pokračovali až do Německa, kde na ně působila různá místní nářečí. Vory nebo celé jejich sestavy se například nazývaly prameny (z německého Prahmenflösserei = voroplavba), propusti se říkalo šlajsna (Schleuse), na veřtatu (Werkstatt) se zhotovovaly součástky k vázání voru a kormidelník byl štajrmon (Steurmann). Němčinu připomínaly i podskalské přezdívky pro plavce abrkšvint (aber geschwind = ale rychle) či pajžulán (Peitschulan = vozataj). Zkomoleniny přitom nutně neznamenaly, že by jejich tvůrci neuměli německy, pravděpodobně byly záměrné. V jazyce vorařů se totiž objevovalo i křížení a překrucování češtiny: Ze slov kotrmelec a koulet vzniklo například sloveso kotroulet (koulet kotrmelce).
Vltavská voroplavba (1316-1960)
První zmínka o voroplavbě na Vltavě pochází z roku 1316, dřevo se ale po řece plavilo pravděpodobně už v 10. století. Vory (správně prameny) putovaly většinou do Prahy, odkud některé pokračovaly až do Drážďan nebo Hamburku. Před Prahou vznikla už ve 12. století osada Podskalí s velkým přístavem, kde se vory převazovaly a platilo se zde clo. Největší rozmach voroplavby nastal v 19. století, později začala poptávka po dřevě klesat a výstavba Vltavské kaskády v polovině 20. století ukončila plavbu definitivně.
Konec romantiky
Ačkoliv se dnes vorařské řemeslo může zdát jako poměrně romantický způsob obživy, ve skutečnosti se jednalo o velmi těžkou a často nebezpečnou práci. Je proto logické, že po vzoru hornických pokladen začali i plavci zakládat své podpůrné spolky, které členům poskytovaly podporu v nemoci a rodinám zesnulých plavců pomáhaly v nouzi. Jako první vznikl roku 1871 podpůrný spolek Vltavan, ke kterému neodmyslitelně patřil typický kroj: červenobíle pruhovaná košile, modré či bílé kalhoty, modrý kabát, modrá šerpa okolo pasu a nízký klobouk s modrou stuhou. Velké úctě se těšil i prapor spolku se svatým Janem Nepomuckým, kterého plavci považovali za svého patrona.
Voroplavba na Vltavě fungovala v původní podobě až do počátku 20. století, kdy pro ni vážnou komplikaci znamenala první světová válka. Mnoho plavců bylo odvedeno na frontu a snížila se i těžba dřeva. Po válce došlo k obnově plavby, ovšem už ne v takové míře. Rozsáhlá regulace vodních toků a výstavba přehrad, zejména Vltavské kaskády, pak éru vorařů v Čechách ukončila definitivně. Poslední vor proplul rozestavěnou Orlickou přehradou 12. září 1960.
