Jak mohli zvolit muže, který řeší problémy silou, nikoliv rozumem?
Když prezident George Bush po teroristických útocích z 11. září zaútočil v Afghánistánu, mohl počítat s velkou podporou světa. Rozhodnost, s níž vyhlásil válku teroristům, imponovala i Evropanům. Dnes je to úplně jinak. Krátce po prezidentských volbách v Americe jsou mnozí Evropané zděšeni: Jak mohli dát Američané svůj hlas muži, který řeší problémy silou, nikoliv rozumem? Proč si zase zvolili za prezidenta toho, kdo dělá nejúčinnější nábor pro teroristickou síť al-Káida, jak se o Bushovi vyjádřil jeden britský diplomat?
Podobně se ovšem diví i řada Američanů, která se nemůže smířit s tím, do čeho Spojené státy zabředly v Iráku. I mnohým z těch, kteří jinak obdivují Bushovo přímočaré vůdcovství, je jasné, že současná situace v neklidném Iráku teroristům spíše vyhovuje. Chybou ovšem není to, že Bush hodlá důsledně čelit nepříteli. Naopak. Jeho administrativa zcela selhala v něčem jiném - v realistickém odhadu toho, co může v Iráku po svržení Saddáma Husajna následovat. Proto by dnes téměř celý svět kromě Ameriky volil spíše Bushova soupeře Johna Kerryho. A i proto je dnes sama Amerika názorově tak ostře rozdělena, byť hlubší kořeny neshod je nutné hledat někde jinde. Dělící čáry totiž procházejí také mezi silně věřícími Američany a liberály, kteří podporují potraty i homosexuální sňatky, mezi venkovany a obyvateli velkých metropolí, mezi advokáty tradičních konzervativních hodnot a stoupenci změn v životním stylu.
Dnes už nemá smysl příliš spekulovat o tom, co by přineslo Kerryho vítězství světu. Ani on by ostatně nemusel být v řadě míst zeměkoule nijak zvlášť oblíben. Někteří Evropané měli obavy z toho, že od nich bude požadovat vyslání dalších vojáků do Iráku. Kerry je možná větším zastáncem mezinárodní spolupráce než Bush, ale třeba v obchodních záležitostech by i on mohl prosazovat americké zájmy bez přílišného ohledu na jakékoliv spojence.
Klíčová otázka je dnes ovšem jiná: Bude Bush pokračovat ve své silácké politice i po svém znovuzvolení? Připustí alespoň trochu, že v Iráku Američané nedělali vše právě nejlépe? A do jaké míry bude ke změnám své politiky tlačen okolnostmi? Druhé Bushovo prezidentské období se nakonec může velmi lišit od toho prvního. Prezident naráží na zjevné bariéry - rozpočtový schodek je vysoký, další nákladná vojenská akce podobná té v Iráku je stěží představitelná (více na str. 34).
Hodně bude záležet na tom, jaké si George Bush vybere spolupracovníky na další čtyři roky. To se bezpochyby odvíjí od jeho dosavadních zkušeností s lidmi, se kterými už spolupracoval, nebo jejichž radami se řídil. Je evidentní, že někteří takoví rádci selhali. Válku v Iráku - zjednodušeně řečeno - podpořily tři vlivné intelektuální, politické či zájmové skupiny. První z nich byli neokonzervativci, kteří věřili tomu, že s pomocí vojenské síly lze nastolovat demokratické poměry v zahraničí. Po okupaci Iráku měla následovat demokratizace celé blízkovýchodní oblasti. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tato vize naplňovala, a je tudíž pravděpodobné, že vliv neokonzervativců během druhého Bushova období poklesne. Prezident však možná doufá, že se optimistické scénáře ještě pořád mohou vyplnit, a tak si třeba někoho ze stoupenců této názorové platformy ve svém blízkém okolí ponechá.
Druhou vlivnou skupinou jsou realisté, pro něž bylo nejdůležitější to, aby Amerika po napadení teroristy ukázala veškerou svou sílu v plné parádě. To, co se bude dít třeba v Iráku po americké okupaci, nebylo z jejich pohledu rozhodující. Bushovi musí být jasné, že takto uvažující realisté vůbec nezkoumali, jaký dopad na vnímání Ameriky ve světě může irácká válka mít. Nemluvě o případech mučení iráckých vězňů. Typickým představitelem těchto realistů je ministr obrany Donald Rumsfeld, jehož dny ve vládním křesle asi budou sečteny. Třetí skupinu tvoří ti, kteří v okupovaném Iráku viděli nové ekonomické příležitosti pro americké byznysmeny. I jejich argumentace byla z dnešního pohledu mylná - atraktivita iráckého trhu je zpochybněna nepřestávajícími teroristickými útoky a nedá se mluvit ani o tom, že by irácká ropa právě zaplavovala světový trh.
Zdá se, že nyní musí nevyhnutelně přijít čas realistů poněkud jiného ražení. Tedy těch, kteří si jsou vědomi síly Ameriky jako jediné světové supervelmoci, ale zároveň jasně tuší, že Spojené státy nemohou dělat zázraky bez úzké součinnosti se svými nejbližšími spojenci včetně Evropanů. Slovo by měli dostat ti realisté, kteří vědí, že napětí na Blízkém východě se nevyřeší pouze svržením jednoho krutého diktátora. Britský premiér Tony Blair zcela správně vyzývá Washington, aby se více zaměřil na řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. A to nikoliv jen z pozice síly vůči jedné ze znesvářených stran. Pokud George Bush prokáže vůli řešit konflikty s rozmyslem, měli by ho tentokrát Evropané rozhodně podpořit.