Francouzi volí nového prezidenta. Průzkumy dávají větší šance Hollandovi
Předtím, než Francii zasáhl šok z řádění „vraha na skútru“ Mohammeda Meraha, se tamní prezidentská volební kampaň netočila kolem terorismu. Jedním z často diskutovaných témat byla například certifikace masa halal na francouzských jatkách. Skutečný stav ekonomiky a její pochmurné vyhlídky nepopsal Francouzům reálně ani jeden z uchazečů o Elysejský palác. Zato slibů zaznělo hodně. Nyní bude na voličích, aby si udělali jasno, které jsou splnitelné a u kterých šlo o čirou fantazii kandidátů. První kolo francouzských prezidentských voleb se uskuteční 22. dubna, druhé je plánováno na 6. května.
Ošidný vzor
Nicolas Sarkozy, který usiluje o znovuzvolení, chtěl mít původně jako ústřední bod své kampaně německý hospodářský model. Viděl inspiraci ve vysoké konkurenceschopnosti východních sousedů a plánoval aplikovat některá opatření na francouzskou ekonomiku. Domácí komentátoři však neskrývali nad jeho nápady zděšení. „Úspěchy Německa je přímo posedlý,“ vyčítali mu. Prezident pak brzy pochopil, že propagací velkého souseda by nejvyšší post doma rozhodně neobhájil a v další fázi kampaně se uchýlil k jistějšímu populismu. Také se snažil přesvědčit Francouze o tom, že jedině on může být tím pravým prezidentem reformátorem. Ostatně již ve své první prezidentské kampani v roce 2007 Sarkozy sliboval, že zemi vyléčí z ekonomických a sociálních neduhů. Dnes je jasné, že se mu to příliš nepovedlo. Za jeho vlády se dluh Francie zvýšil o 630 miliard eur, i když k tomu částečně přispěla finanční krize. Nastartoval sice desítky reforem, řada z nich však vyzněla do ztracena. Dva týdny před prvním kolem hlasování se stávající prezident snažil zapůsobit na voliče prohlášením, že pokud by byl opět zvolen do funkce, Francie pod jeho vedením nejenže zkrotí nebezpečně narůstající deficit, ale v roce 2017 dokonce vykáže i rozpočtové přebytky (bylo by to poprvé od roku 1974). V opačném případě podle něj zemi čeká podobný osud jako Řecko a Španělsko.
Nemá rád bohaté
Svým strašením Sarkozy narážel na možné vítězství svého hlavního rivala socialisty Françoise Hollanda. Do strany vstoupil v roce 1979, později působil také jako její první tajemník. Dříve byl poslancem Evropského parlamentu, do francouzského Národního shromáždění byl zvolen poprvé v roce 1988 a zasedá v něm dosud. Od roku 2008 stojí též v čele generální rady francouzského departmentu Corrèze. Byť je Hollande absolventem prestižní Národní školy pro státní úředníky (ENA), není pro Francouze, kteří si na vážnosti prezidentského úřadu hodně zakládají, žádné velké terno. Na lidi působí nevýrazně, ba až mdle. Rád se prezentuje jako jednoduchý muž, donedávna se proháněl po Paříži na mopedu. Jeho plány vyvolávají více otazníků než odpovědí. Tou základní je, kde chce vzít peníze na všechno, co slibuje (například na vytvoření 60 tisíc nových míst ve školství). „Nemám rád bohaté,“ prohlásil Hollande nedávno. Movitým Francouzům způsobil šok také koncem února, když avizoval uvalení daně na příjmy nad milion eur ročně ve výši 75 procent. Již dříve slíbil, že v případě vítězství má pro příjmy nad 150 tisíc eur ročně připravenu 45procentní daň. Pár podnikatelů se vyplašilo natolik, že se rozhodli nečekat na výsledky voleb a rovnou přestěhovali rodiny a byznys mimo Francii, mimo jiné do daňově a podnikatelsky příznivějšího Hongkongu. Nevoli Hollande vzbudil také v Berlíně: oznámil, že by jako prezident chtěl přehodnotit pakt stability a růstu, na němž tak tvrdě pracovalo duo Merkelová a Sarkozy přezdívané Merkozy.
Druhé kolo rozhodne
Největší výhodou Françoise Hollanda je samotný Sarkozy. Přesněji fakt, že řada Francouzů nemůže prezidentův sebestředný styl vládnutí ani cítit. Iritují je záběry Sarkozyho slunícího se na jachtě miliardáře, případně vysmátého na soukromé party v luxusní restauraci na Champs-Élysées. Nejraději by se distancovali také od řady jeho aktivit na mezinárodní politické scéně. Ve většině případů v nich totiž nešlo ani tak o Francii, jako o „self promotion“ samotného prezidenta. Sarkozymu na popularitě nepřidalo ani to, že si v úřadě pořídil nové služební letadlo a také sám sobě zvýšil prezidentský plat o 172 procent. Fakt, že mu třetí manželka v pořadí Carla Bruniová loni v říjnu porodila dceru Giulii, naopak na voliče příliš nezabralo.
Hollande má v průzkumech veřejného mínění dlouhodobě mírný náskok. Krátce před prvním kolem hlasování však vycházejí šance dvou nejsilnějších a nejvíce medializovaných kandidátů více méně nastejno. Podle pozorovatelů může o výsledcích rozhodnout takzvaná mlčící většina. Mnozí Francouzi totiž nejsou ani pár dnů před hlasováním rozhodnuti, koho budou vlastně volit.
Z ostatních kandidátů patří k nejzajímavějším levicový Jean-Luc Mélenchon, který se v několika průzkumech objevil na třetím místě poté, co se minulý měsíc postavil do čela desetitisícového davu rozhodnutého „znovu dobýt Bastilu“. Se svou Levicovou frontou vyzývá Francouze k občanskému povstání, zrušení dosavadních demokratických struktur a k vytvoření VI. republiky, kde by veškerou moc prováděly a kontrolovaly občanské výbory.
Výraznou kandidátkou je také Marine Le Penová zastupující pro změnu extrémně pravicovou Národní frontu (FN), kterou zdědila po svém otci Jeanu-Marie Le Penovi. Kdyby tato poslankyně Evropského parlamentu dostala šanci, ráda by skončila s přistěhovalectvím a „islamizací Francie“ nebo také s eurem. Nelze jí upřít šarm, navíc upustila od agresivní rétoriky svého otce.
Za zelené se o prezidentskou funkci uchází Eva Jolyová. Letos opět kandiduje i Françoise Bayrou, předsedou Svazu pro francouzskou demokracii, který překvapil ve volbách v roce 2007, když získal 18,5 procenta hlasů. Svoji kampaň založil na obhajobě všeho „francouzského“.
V očekávaném druhém volebním kole, kam postoupí dva nejsilnější kandidáti, má podle posledních odhadů větší šance Hollande. Pokud tento levicový kandidát skutečně zvítězí, nebude to proto, že si voliči přejí, aby se právě on stal novým francouzským prezidentem. Ale spíše proto, že se chtějí zbavit Sarkozyho.
