Vzhledem k tomu, že článek s názvem Přehlídka ztracených miliard (EURO 27/2001) vychází z poněkud zavádějících informací, chci se je pokusit v zájmu objektivního popisu situace uvést na pravou míru a zasadit je do kontextu událostí okolo Investiční a Poštovní banky (IPB) v letech l999 a 2000 a tehdejších vztahů mezi IPB a Českou národní bankou (ČNB).
Dlouhodobě napjaté vztahy.
Jedním z klíčových momentů pro pochopení vzniku široce komentovaného protokolu z dohlídky ČNB je pochopení vztahů mezi IPB a ČNB. Tyto vztahy byly dlouhodobě napjaté. Už krátce po vzniku byly IPB a její management ze všech českých bank nejméně spjaté se starou ČNB a jejími řídícími pracovníky. Na rozdíl od ostatních větších českých komerčních bank do IPB přešlo jen minimum zaměstnanců staré Státní banky československé (SBČS) a členové jejího vrcholového vedení nebyli vůbec spjati se starou SBČS. IPB se díky svému sebevědomému dynamickému vedení rychle přestala ohlížet na názor SBČS, že je víceméně nechtěné zbytkové dítě, které se má specializovat jen na činnosti, kterými se ostatní banky nechtějí zabývat. (Velké, ze socialismu zbylé investiční úvěry na většinou náhle nepotřebné obrovské investice plánovaného hospodářství a na úvěry na komplexní družstevní bytovou výstavbu.) Místo toho se IPB začala profilovat jako univerzální banka, která začala ve všem předstihovat ze strany ČNB preferované a lépe vybavené děti.
Kliky neleštili.
A to vše de facto navzdory a proti přání ČNB, která preferovala rozvoj bank, které řídili lidé z bývalé SBČS. Tato skutečnost spojená s tím, že management banky nechodil pravidelně leštit kliky v ČNB, a dokonce se občas odvážil kritizovat některé neuvážené kroky ČNB, založila hned na počátku Investiční banky rozpor s vedením ČNB. Vzájemným vztahům nepomohl ani fakt, že ČNB se vůči komerčním bankám mnohdy chovala jako staré socialistické ministerstvo vůči podřízeným státním podnikům, a IPB byla jedinou českou bankou, která se odvážila těmto tendencím vzepřít. Po dokončení privatizace IPB Nomurou a nástupu nového generálního ředitele Klacka, který přišel z ČNB, se vztahy mezi IPB a ČNB poněkud uklidnily, ale jen do doby, než Nomura a IPB projevily zájem o privatizaci ČSOB a než IPB ostře odmítla jako jediná banka vměšování ČNB do jmenování svých vrcholových manažerů. Téměř okamžitým protitahem ČNB, byla komplexní kontrola IPB ze strany bankovního dohledu s podtextem: „Však my vám ukážeme! Vztahy mezi IPB a ČNB se ještě více vyhrotily poté, co Nomura a IPB podaly nabídku na odkup státního podílu v České spořitelně. Tato nabídka byla výrazně vyšší než nabídka Erste, kterou však preferovala ČNB i ministr financí Pavel Mertlík. To, že IPB poukazovala na nevýhody pod pokličkou připravovaného obchodu s jediným jimi vybraným zájemcem, vedlo k rozporům s ministrem Mertlíkem i vedením ČNB. Jejich vyvrcholením byla pro IPB osudná noc z 15. na 16. června 2000. Zajímavé je, že ČNB používala jako zbraň nedokončenou zprávu svého bankovního dohledu. Vypouštění těchto informací do médií přispělo k prvnímu runu na IPB na přelomu února a března 2000.
Stanovisko se nemění.
Dohlídka se týkala stavu k 30. 6. 1999. To například znamená, že ČNB požadovala stoprocentní opravné položky i k úvěrům, které byly již k 31. 12. 1999 řádně a včas splacené, a argument pracovníků kontroly byl, že oni úvěr k datu kontroly viděli jako rizikový a že ani fakt, že byl v termínu a bez jakýchkoli problémů splacen, nemůže změnit jejich stanovisko.
Management banky obdržel protokol z dohlídky někdy v březnu 2000. IPB ke všem závěrům a téměř ke všem obchodním případům, ve kterých se lišil názor IPB a ČNB na klasifikaci a výši opravných položek, zpracovala podrobný rozklad, jenž měl včetně všech příloh na deset tisíc stran. Pokud tedy někdo předal médiím text protokolu z bankovní dohlídky, měl v zájmu objektivity předat i text rozkladu, kterým na tento materiál reagovala IPB. Vzhledem k tomu, že jsem vázán bankovním tajemstvím, nemohu se bohužel vyjádřit ke konkrétním případům a na nich argumentovat, proč bylo stanovisko ČNB špatné či čím bylo zkreslené.
Zaujaté závěry.
Při pročtení textu Protokolu z kontroly IPB je zjevné, že závěry kontrolního týmu jsou dosti zaujaté. Tam, kde měla IPB zpracovanou širokou a obsáhlou metodiku, kritizovala ČNB, že je nepřehledná a roztříštěná, tam kde měla zpracovaný základní strategický materiál, chyběla zase kontrolnímu týmu větší podrobnost. Z jednotlivých chyb (a znovu podotýkám, že IPB ve svém rozkladu téměř všechny námitky a připomínky bankovního dohledu konkrétními argumenty buď vyvrátila, či vysvětlila) jsou činěny velmi zásadní negativní závěry. V řadě případů kontrolní tým buď nepochopil či nechtěl pochopit jejich podstatu. Markantní je to například i v článku popisované transakce s NIPB. IPB v souladu se závěry své valné hromady postavila proti nebonitním pohledávkám tržní hodnotu několika svých dceřiných společností a i podle stanoviska a rozkladu zpracovaného renomovanou firmou PriceWaterhouseCoopers výrazně zlepšila bonitu svého úvěrového portfolia. Tento rozklad byl také předán ČNB na jaře roku 2000 a ČNB jej nerozporovala.
Nestandardní postup.
Konečně bych chtěl připomenout, že management banky obdržel jen závěry kontrolního týmu ČNB a k tomu se svým podrobným rozkladem vyjádřil. Další postup v těchto případech je takový, že kontrolní tým se vyjádří k rozkladu kontrolované banky, to znamená, že některá stanoviska a vysvětlení banky zohlední ve svém protokolu a jiná odmítne. Poté má kontrolovaná banka možnost odvolat se vůči závěrům kontrolního týmu nejdříve k vrchnímu řediteli bankovního dohledu a poté ještě k Bankovní radě ČNB. Teprve po všech těchto krocích jde o plnohodnotný dokument. Vzhledem k rozsahu rozkladu zpracovanému IPB ve spolupráci s významnými mezinárodními auditorskými a právními firmami a vzhledem k závažnosti argumentů v něm uvedených lze předpokládat, že závěrečné znění protokolu z dohlídky by se podstatně lišilo od prvotního znění zpracovaného kontrolním týmem.
Nekompetentní dohled.
Také bych rád dodal několik slov k bankovnímu dohledu ČNB obecně. Stejně jako v jiných oborech ekonomiky po sametové revoluci neměla tehdejší SBČS žádné pracovníky se zkušenostmi z bankovního dohledu a ani se zkušenostmi ze standardního komerčního bankovnictví. Proto byl vzniklý bankovní dohled vytvořen z pracovníků různých, zpravidla redukovaných útvarů ústředí SBČS, a noví lidé přišli hlavně z bývalé státní kontroly. Zpočátku byl bankovní dohled velmi liberální. Svědčí o tom jak počet vydaných bankovních licencí, tak například i počáteční spor s IPB, proč vytváří k úvěrům opravné položky a zdali je to nutné v takové míře. Později, kdy se objevily první problémy s malými bankami a pracovníci bankovního dohledu prošli řadou stáží u zahraničních centrálních bank, vychýlilo se kyvadlo bankovního dohledu v přístupu ke komerčním bankám a bonitě jejich aktiv na druhou stranu. ČNB vydala opatření, která jsou mnohdy daleko tvrdší, než je současná praxe západních cen–trálních bank a bankovních dohledů a než jsou i mezinárodní účetní standardy. Tento superkonzervativní postup je stejně nebezpečný jako předchozí superliberální, zkresluje bilance bank na druhou stranu, vede k tomu, že české banky se bojí úvěrovat, a způsobuje takzvaný credit crunch.
Jako dlouhodobý problém bankovního dohledu ČNB vidím fakt, že není vybaven pracovníky, kteří by měli zkušenost z komerčního bankovnictví. Řadě transakcí nerozumějí a raději je posuzují jako vysoce rizikové a ztrátové. Tento nedostatek se plně projevil i v materiálu komentovaném a citovaném v týdeníku EURO. Vinou toho například materiál hodnotil neklasifikovaný standardní dvoumiliardový úvěr se složitou konstrukcí zástavních smluv jako nezajištěný a plně ztrátový a požadoval k němu sto procent opravných položek. Tento úvěr však byl bez jakéhokoli problému v daném termínu splacen koncem listopadu.
… ať to stojí cokoli.
Chci se vyjádřit ještě k tvrzení v závěru článku Přehlídka ztracených miliard, že Nomura nebyla kooperativní a že si kladla nepřiměřené požadavky. Nomura postupně předložila vládě i ČNB řadu variant řešení situace v IPB a není pravda, že by si kladla nepřiměřené požadavky. Ve všech variantách se významně podílela na řešení problémů IPB a pouze požadovala určitou součinnost a účast státu. Přijetí poslední konsenzuální varianty, kterou odsouhlasily státní vyjednávací tým a orgány IPB, kde proti ztrátám z nebonitních aktiv (odhadovaným na 20 až 40 miliard korun auditory a nezávislými auditorskými firmami) stála tržní hodnota IPB a její skupiny, by nemělo žádné negativní dopady na státní rozpočet a daňové poplatníky. Zbytek IPB
- a tím i její akcionáři – si v tomto řešení sice ponechával podíly v již zmíněných zahraničních otevřených fondech, ale pokud by ztráty ze špatných aktiv převyšovaly výnosy z prodeje IPB a jejích dceřiných společností, hradili by staří akcionáři tyto ztráty právě z výnosů zahraničních otevřených fondů. Nechápu, jak mohlo být toto řešení posuzováno jako nevýhodné pro stát, spíše se obávám, že nebylo vážně a nezkresleně posuzováno vůbec a že od počátku mělo zelenou jen jedno řešení: „Dejme IPB jejímu konkurentovi ČSOB, ať to stojí cokoliv.
