J i ř í K u n e r t
EURO: Centrální banka snížila úrokové sazby, ale peníze se do ekonomiky nehrnou. Zdá se, že žábou na prameni jsou nyní komerční banky. Jak to vidíte vy jako prezident bankovní asociace?
KUNERT: Je pravda, že se zastavila úvěrová expanze, a některé banky dokonce snížily objem poskytovaných úvěrů v absolutních číslech. Je ale otázka, zda to skutečně je tolikrát zmiňovaný credit crunch.
Když se podíváme na celkový objem úvěrů, tak se nezdá, že by v České republice doopravdy byl nějaký credit crunch. Z hlediska posledního roku samozřejmě o určitém omezení úvěrování můžeme hovořit.
EURO: To je ale nepochybně nutné změnit.
KUNERT: Banky budou muset hledat východisko ze současné situace. Zejména tím, že začnou řešit úvěry, které nejsou spláceny a jsou dlouhodobě zmrazeny ve formě vlastnictví. Banky půjčily na nákupy podniků a nyní tyto úvěry nahrazují kapitál. Kapitál je však dlouhodobá záležitost. Potom logicky chybí peníze na běžné provozní potřeby a na investice.
Proto by mělo dojít k tvrdšímu vyjednávání mezi bankami a těmito vlastníky. To je jediná možnost, jak donutit podniky, aby se sebou začaly něco dělat. Když to nepůjde, musí banky donutit vlastníky firem, aby prodali. Jinak se situace v ekonomice nezmění. Nyní je tedy vše v rukou bank.
Prodej bude nepochybně za nižší cenu, než byl nákup, a někdo tu ztrátu musí nést. Je fakt, že tu ztrátu ponesou banky. Zde nastane vyjednávání se státem, zda může pomoci.
EURO: Bankám sice fakticky patří řada podniků. Realizovat toto vlastnictví je však velmi obtížné.
KUNERT: Rostoucí tlak bank na vlastníky podniků musí být součástí zlepšování institucionálního, právního prostředí. Musíme se ještě více otevřít zahraničním investorům a aktivně je hledat.
Firmy v potížích se budou samozřejmě prodávat levně a musíme doufat, že je někdo koupí a pomůže jim s odbytem jejich výrobků. To je to nejtěžší. Dnes totiž české podniky, pokud ještě mají na nějakou výrobu, nemají na budování obchodních sítí, protože to stojí velké peníze. Musí se proto začleňovat do různých konsorcií a řetězců, aby vůbec přežily.
Některé české podniky se domnívaly, že povedou industriální expanzi, že to boudou ony, které budou stavět továrny v zahraničí. Myslím, že se budou muset přizpůsobit a stát se subdodavateli velkých podniků. Nebudou si moci hrát na ty, kdo získávají zakázky na velké projekty.
EURO: Není to spíše tak, že velká část podniků, která dnes visí bankám na krku, je spíše zralá pro likvidaci?
KUNERT: To je výsek toho, o čem mluvím, tedy já mluvím více o té lepší situaci, tedy o tom, že se podnik dá prodat. Když to nepůjde, tak zanikne.
Podívejte se na to, co chce vytvořit ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Chce zřídit garanční fond, v něm devatenáctičlennou komisi a ta bude rozhodovat co s tím podnikem, zda ho zachra- ňovat, nebo ne. Myslím, že by to nebyl dobrý přístup. Vždycky se dívám na americký zákon o bankrotu, Tam podnik vyhlásí bankrot a začne se na něj vztahovat ochranná lhůta. Banky se na něj podívají, jako by neměl žádné zadlužení. Posoudí, zda má produkt, zda má trhy a zda je možné, že se z obtíží dostane. Když banky dospějí k závěru, že existuje reálná šance, tak mu půjčí nové peníze na rozjezd. Tyto půjčky jsou potom přednostní proti starému dluhu. Podnik se rozjede a je možné, že kromě nových půjček splatí i ty staré.
My bychom měli postupovat podobně. S tím, že u starých dluhů budeme kombinovat nějakou záruku státu s bankovní rezervou. Garance státu však musí stát proti vlastnictví s tím, že když to ten podnik nezvládne, tak propadne státu.
Bude se možná brojit proti tomu, že stát získá podniky. Podívejme se ale do světa. Známe tři možnosti, jak řešit situaci, když se podnik dostane do těžkostí. Buď zbankrotuje, nebo je prodán novému vlastníkovi, nebo ho převezme stát, sanuje ho a okamžitě prodá. To se neděje jenom v Evropě, ale i ve Spojených státech, a to dokonce v bankovnictví. Před pár lety byla jedna banka v Bostonu na pokraji krachu. Stát viděl, že není řešení a není možné ji prodat. Tak ji převzal, provedl určité sanace a za šest měsíců ji prodal. Řešení jsou barevná, nejsou černobílá, ale bohužel jsou bolestná.
EURO: Klíčem k řešení dnešního stavu ekonomiky je tedy podle vás chování bank.
KUNERT: To je právě důvod, proč by banky měly být co nejrychleji privatizovány. Třeba i metodou, že by do nich vstoupil jen potencionální vlastník. Pro takové případy existují složité dohody, kdy stát garantuje, že investor nepřijde o peníze vložené do bank, dává mu manažerské pravomoci, aby začal banky řídit.
Pak by banka byla v pozici, že by mohla posoudit a rozhodnout, zda podnik je životaschopný a lze mu ještě půjčit tak, aby mohl produkovat, prodávat a splácet úvěry.
EURO: Zatím je ale situace taková, že banky drží podniky nad vodou a natahují ruku ke státu, aby je sanoval.
KUNERT: Je to přesně tak. Stát ale bude muset dojít k nějakému řešení, podobnému tomu, o němž hovořím. Stát nemá tolik peněz, aby pokračoval v současné praxi finančních injekcí bankám dlouhodobě.
Myslím, že ve světě je dost bank, které by se mohly takového programu ujmout. Už ho realizovaly například v Mexiku či v jiných zemích.
EURO: Myslíte tedy, že by se dnes našli partneři pro takovýto program?
KUNERT: Určitě ano. Takový partner by samozřejmě asi chtěl slib, že se bude moci podílet na doprivatizování banky, kterou by měl řídit a ozdravovat. Lze se ale dohodnout i na správě za manažerskou odměnu. Myslím, že možnosti by se našly. Situace je dnes globálně těžší než před dvěma třemi lety. Banky byly zasaženy ztrátami v různých částech světa a musejí se samy restrukturalizovat, což je stojí mnoho peněz. Tahle operace by ale nemusela být příliš nákladná.
Partner by dostal sice problematickou banku, ale vstoupil by do ní přes manažerskou pozici, a to je jiná situace než vložit do kapitálu banky miliardu marek.
EURO: Cesta k ozdravení ekonomiky přes bankroty tak, jak ji navrhujete, vyžaduje podstatné legislativní změny.
KUNERT: To je důvod, proč si myslím, že schůzka Václava Klause, Miloše Zemana, Josefa Tošovského a Richarda Falbra měla nastolit určité priority v oblasti legislativní a institucionální. Parlament by se na určitou dobu soustředil na ekonomiku a s ní související oblasti. Začali by sice křičet všichni ostatní, od umělců až po ochránce životního prostředí, ale nedá se nic dělat.
Hodně je třeba udělat i pro lepší fungování soudů. Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ke zvolení doktorky Lastovecké senátorkou mi připomíná situaci, na niž si i my bankéři stěžujeme. České soudy mají tendenci nesoudit po-dle smyslu zákona, ale podle jeho formální stránky. Když to trochu přeženu, tak máte-li úvěrovou smlouvu s klientem, a on přijde s tím, že v názvu Česká republika není nad prvním písmenem háček, a tím pádem nic splácet nebude, lze se obávat, že v případném sporu soud rozhodne v jeho prospěch. Místo toho, aby soud rozhodl, že klient, který dluží peníze, je musí vrátit.
EURO: Banky shromáždily ve svých portfoliích spousty špatných aktiv nejen proto, že se ekonomika vyvíjela špatně, ale také proto, že chybně rozhodovaly.
KUNERT: Na začátku jakékoli reformy, musíte rozhodnout, co uděláte s bankov- ním systémem, který funguje jako nárazník absorbující všechny šoky z liberalizace cen, zahraničního obchodu i kapitálového účtu.
Jednou z možností je, že bankovní systém zprivatizujete. Mluvím jako ekonom, a nikoli jako politik. Pro politika je rozhodnutí privatizovat banky těžké. Musel by předstoupit před národ a prohlásit: Zprivatizujeme banky a velké podniky. Protože zde nemáme peníze, musíme to prodat zahraničnímu kapitálu. Toho se však každý politik bojí. Tak se to také nestalo v žádné zemi na světě. Politici se báli vzít na sebe riziko. Všechny země ale dojdou dříve či později k poznání, že ponechat banky pod kontrolou státu stojí velké peníze a nakonec je nepopulární kroky stejně třeba udělat. U nás jsme k tomuto poznání došli po osmi letech, v Maďarsku to bylo rychlejší, Argentincům to trvalo deset let a tak dále.
Samozřejmě můžete říci, že banky zůstanou státní, budou hlavním nástrojem celé transformace a úspory v bankách budou použity na změnu ekonomického systému. Pak ovšem rozhoduje stát a peníze jsou alokovány podle rozhodnutí státních úředníků. V konečném účtování však náklady nese státní rozpočet a v podnicích je konzervována neefektivnost. U nás jsme v bankách udělali něco mezi zmíněnými dvěma alternativami. Polovinu bankovního sektoru jsme privatizovali kuponově a polovinu jsme ponechali státní. Banky zdědily špatné úvěry z minula a náhle byly pod tlakem, aby půjčovaly. Nemyslím, že jim někdo přímo nařizoval: půjčujete tam a tam. Musíme si ale uvědomit, že vrcholový management byl do svých funkcí dosazen státem a chtěl se zavděčit. Banky půjčovaly zejména novým podnikatelům, kteří si kupovali podniky, přičemž nikdo nevěděl, jaká je jejich skutečná cena. Ti lidé najednou vlastnili podniky a měli obrovské dluhy. Další peníze potřebovali na modernizaci a provoz.
Bankám už v té době muselo být jasné, že když půjčují někomu, kdo si v podniku na úvěr kupuje 52 procent, tak ten bude malé akcionáře okrádat, protože jinak těžko úvěr splatí.
Banky učinily špatná rozhodnutí proto, že jejich znalosti a schopnosti posoudit podnikatelský záměr byly omezené. Dnes je obtížné soudit, zda půjčky například na různé pekárny, hotely a další služby, jež vznikaly bez jakékoli analýzy trhu, byly úmyslné nebo z neprofesionality.
Nyní však jdeme od jednoho extrému k druhému. Dříve se vesele půjčovalo, teď se nepůjčuje vůbec. Dříve nebyly české banky vůbec regulovány, dnes jsou regulovány velice tvrdě. Musí vytvářet velice přísně opravné položky, dokonce na operace, na které se v zahraničí oprávky nevytvářejí, jen proto, aby neudělaly stejný malér jako v minulosti. Je to trochu přehnané, ale asi je to nutnost a musíme projít očistcem.
Takže banky se dopustily chyb nejen z neznalosti, ale i z jiných důvodů. Řada malých bank zkrachovala a dodnes v nich vyšetřuje policie. Samozřejmě i podvody se mohly stát a staly. Většina z těchto malých bank byla založena na úvěru a to je to nejhorší, co v bankovnictví může být.
EURO: Vraťme se k revitalizační úloze bank. Narazíme na to, že banky jsou v rolích vlastníků a v okamžiku, kdy pošlou svého dlužníka do konkursu, přijdou o své vlastnické podíly.
KUNERT: Když analyzujete bilance bank, zjistíte, že vlastnických podílů v nich zase tolik není. Je jich jen pár, ale je fakt, že jsou právě ve velkých podnicích. Když v nich banky mají podíl, tak budou hledat někoho, kdo by firmu koupil a zachránil pro ně alespoň něco. Nemohou samozřejmě počítat s tím, že by zachránily vše. V tom spočívá nejpalčivější problém kapitálové vybavenosti bank. Aby mohly tyto problémy nějak vyřešit, potřebují množství vlastního kapitálu. Kapitálová vybavenost českých bank je však na rozměr problému nízká. Ve standardní ekonomice by postačovala, ale u nás potřebují banky na řešení svých problémů mnohem více kapitálu.
EURO: I když budeme uvažovat o optimistické variantě, že politici zprůchodní bankroty, že do bank přijdou zkušení manažeři ze světa a pustí se do konkursních řízení, zreálňování hodnoty aktiv v bankách a do nových projektů, nelze první pozitivní výsledky v ekonomice čekat dříve než za rok.
KUNERT: Nebude to rychlé. Ani snížení úrokových sazeb nepodnítí rychlý růst poskytovaných úvěrů. Současný pokles sazeb ovlivní ekonomickou aktivitu tak ve druhém čtvrtletí příštího roku. Pokud se vůbec projeví.
Za velice nebezpečné považuji, že nízké úrokové sazby nestimulují úspory. Lidé jsou zatím zvyklí držet peníze v bankách. Kdyby měli nějaké jiné možnosti zhodnocení svých úspor, mohlo by to být zlé. Banky mohou děkovat osudu, že tuzemský kapitálový trh je ve stavu, v jakém je, a na horečné nákupy spotřebního zboží to vzhledem k sociální situaci také nevypadá. Úspory obyvatelstva proto asi zůstanou, kde jsou, ale do budoucna musíme počítat s tím, že lidé zjis-tí, že úrokové sazby nejsou atraktivní, a začnou hledat jiné příležitosti.
Ale jinak musím souhlasit s názorem, že se dnešní změny projeví v přísunu peněz do ekonomiky až zadlouho. Na druhou stranu, pokud podniky šlapou, tak se jim banky snaží vnutit úvěry za výhodných podmínek. Začíná se vyjasňovat, kdo je kdo a jakým způsobem umí úvěr využít.
Banky se dnes ve skutečnosti bojí jediné věci - vlastnictví podniků, kterým půjčily. Když si analyzujete problémy bank, tak se vždy dostaly do problémů, když se v úvěrovaném podniku změnilo vlastnictví. Často, když přišel nový vlastník, začal podnik vykrádat. I když možná proto, aby mohl splácet svůj privatizační úvěr. Potom však začaly problémy se splátkami běžných úvěrů.
Například v Živnostenské bance se na počátku roku zvýšil objem klasifikovaných úvěrů a postupně jsme ho snižovali. Když jsme se to snažili analyzovat a přijít na to, proč se z dobrého úvěru stal problematický, tak ve všech případech jsme narazili na změnu vlastnictví v úvěrovaném podniku.
EURO: Nedalo by se řešit odblokování bank rychleji, třeba daňovými novelami, které by umožnily snadnější tvorbu rezerv na vrub daní?
KUNERT: V této oblasti se dá udělat hodně. Dnes je možné vytvářet rezervy a opravné položky jen do dvou procent základu daně. Myslím si, že je to málo a stát by měl povolit vyšší tvorbu daňově uznatelných rezerv. Stát dnes tak sice vybírá od bank trochu více, ale do budoucna se mu to možná vymstí a bude muset na sanace bank vynaložit mnohem více.
Dnes existuje samostatný zákon o rezervách a oprávkách. Dal bych přednost tomu, kdyby výše uznatelných bankovních rezerv byla součástí schvalovaného státního rozpočtu. Mělo by se vycházet z názoru ČNB, jak a na co mají být rezervy a oprávky vytvářeny.
EURO: Banky tedy rozhodně v dohledné době nezmění svůj zdrženlivý přístup k úvěrování?
KUNERT: Existuje mylná představa, že banky nechtějí půjčovat. Ony chtějí půjčovat, protože jinak by neměly zisk. A banky zisk potřebují. Když se však dnes rozhlédnete kolem sebe, tak není komu půjčit, protože podniky jsou předlužené. První otázka je: kam se ty peníze ztratily? Měly něco vyprodukovat, ale nevyprodukovaly.
Patrně šly úplně někam jinam. Proč by banky měly půjčovat peníze podnikům, v nichž takhle mizí peníze? Druhým důvodem je fakt, že podniky většinou dost chabě prokazují, že mají dobrý produkt a jsou schopny ho prodat.
EURO: Je asi jasné, že ke změně ve vývoji ekonomiky dojde jen se změnou chování bank, tedy musí přitvrdit. Nemyslíte, že zde právě z toho, že se banky začnou chovat jako správci cizích peněz a budou tvrdě vyžadovat platební kázeň, byl v minulých letech strach?
KUNERT: Strach zde byl, a proto se s bankami nic v tomto směru nedělalo. Očistný proces jsme mohli dnes mít již za sebou a být někde jinde. Teď se tomuto procesu stejně nevyhneme. Svět ekonomiky není laskavý, ve stále ostřejší konkurenci přežívají ti nejsilnější, nejpružnější. Místo na slunci mají ti, kdo jsou schopni a ochotni se o sebe postarat. Vzniká otázka, kdo se chce o sebe postarat. Nynější majitelé podniků v České republice neriskovali své peníze. Proč by se o své podniky starali? Možná mají dost, budou si spokojeně užívat a o své podniky ani nebudou mít zájem. Zachránit firmy v potížích a pracovní příležitosti tedy nebude jednoduché.
EURO: Jestliže cesta vede přes bankroty a ty, protože vyžadují legislativní změny, nepřijdou brzy, nelze počítat ani se slibovaným počátkem ekonomického růstu.
KUNERT: Jsme v recesi a z ní se nám podaří vybřednout tak na konci roku 2000. Když to půjde dobře. Co se týče růstu, ten se možná dostaví, pokud vláda nastartuje slibované infrastrukturní projekty. Bude však minimální, protože ostatní sektory ekonomiky se budou teprve zvedat z prachu.
EURO: Představa vlády, že si půjčí dvě miliardy dolarů a napumpuje je do záchrany podniků před bankroty, je podle vás tedy jen prodlužování agonie.
KUNERT: Kdyby k tomu došlo, bylo by to špatné. Nechci tvrdit, že vláda by si neměla půjčovat. Nakonec Maďaři to udělali, oddlužili banky a nyní mají vystaráno. Řekli si, že banky budou efektivní, zlepší ekonomický systém, vrátí se to v daních a Maďarsko bude schopno tuto půjčku splatit. Vypadá to, že se Maďarům daří, protože se snižuje i zahraniční zadlužení jejich země.
Vždy je to však o tom, jak má vláda tvrdou ruku, jakého dosáhne politického konsenzu, jak dovede prosadit, co chce a zajistit, že peníze půjdou skutečně tam, kam chce.
Trochu se v našem případě bojím, aby se peníze nerozplynuly jinam. Musí se stanovit priority. Pak by se nemělo stát, že přijde ministr zdravotnictví či ministr školství nebo životního prostředí a řekne: já potřebuji tolik a chci z půjček také něco. Nejsem si jist, že vláda je schopna takovýmto sektoriálním tlakům čelit.
Ing. Jiří Kunert
se narodil v roce 1953. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance a úvěr. Po škole v letech 1976 až 1982 pracoval v ČSOB v foreing exchange a money market dealing. V roce 1979 byl na stáži v Royal Bank of Scotland Midland Bank. V roce 1982 nastoupil do pobočky Živnostenské banky v Londýně a o rok později se tam stal náměstkem. V letech 1986 až 1988 pracoval na ministerstvu financí, pak se vrátil do Živnostenské banky. V roce 1992 se stal předsedou představenstva. Je prezidentem Bankovní asociace, členem představenstev a dozorčích rad několika společností.
