Zřejmě žádná advokátní kancelář nesehrála v našich dějinách důležitější roli než ta Přemysla Šámala. Vážený pražský advokát a pozdější Masarykův kancléř sídlil za první světové války v Hlávkově paláci ve Vodičkově ulici. S přáteli se scházel dole v přízemí v Akademické kavárně (dnes McDonald’s), ovšem ty skutečně důležité schůzky – během kterých se na dalším postupu domlouvali předáci Maffie – se konaly o dvě poschodí výše.
Odpoledne se maffisté po celé čtyři roky války scházeli u Šámalů v bytě, večer se přesunuli do sousední, mezitím uprázdněné kanceláře. Velkou výhodou bylo, že se odtud dalo, jak ve svých monumentálních Dějinách Maffie napsala historička Milada Paulová, uniknout po dvou schodištích.
„První, z bytu, vedlo do průchodu do ulice Vodičkovy, druhé, z kanceláří, do nádvoří Hlávkova paláce a odtud na dvě strany, do Vodičkovy ulice nebo Jungmannovy třídy. Nahoře v bytě bylo spojení do kanceláří.“ Utíkat od Šámala naštěstí nikdo nikdy nemusel.
Když Masaryk odjížděl v prosinci 1914 za hranice, pověřil Šámala, aby převzal „jeho“ realistickou stranu (Česká strana pokroková): „Předsednictvo strany musíte převzít Vy, a bude-li třeba – dát se zavřít!“ Brzy poté se v čele prvního odboje zformovala Maffie, v jejímž čele stáli mladočeši Karel Kramář a Alois Rašín, realista Šámal (krycí jméno Lomoz či Trkal), Edvard Beneš a sokolský starosta Josef Scheiner. Jenže brzy poté rakouská policie zatkla Kramáře, Rašína i Scheinera, a když v září 1915 odjel Beneš za Masarykem, zbyl z předsednictva jen Šámal. Zpočátku bylo hlavním úkolem maffistů získávat informace a posílat je zahraničnímu odboji, později bylo důležitější zákulisní působení na domácí politické scéně. Sám Šámal byl prý nejvíc hrdý na zorganizování Tříkrálové deklarace žádající autonomii pro Čechy a Slováky, kterou 6. ledna 1918 podepsali představitelé tuzemské politiky i kultury.
A pak tu samozřejmě byla starost o zatčené a jejich rodiny. Do vězení chodil za Alicí Masarykovou (dcerou budoucího prezidenta) i za Kramářem odsouzeným k smrti. To samé dělal pro Rašína, kterému se navíc staral o rodinu, a dokonce dočasně převzal jeho advokátní kancelář. „Pro mne styk s Rašínem za války přinesl to, co nepodařilo se nám oběma v mládí: skutečné, hluboké a krásné přátelství dvou dospělých mužů, jež svedla společná práce v dějinné chvíli těžce zkoušeného národa,“ vzpomínal později Šámal. On sám zatčení unikl a počínal si tak úspěšně, že jej dokonce rakouská tajná služba vedla v interních materiálech coby loajálního občana. Jeden z dalších maffistů František Bělehrádek to později připisoval hranému aktivismu neboli šíření „černožluté mlhy“. Sám o sobě například na veřejnosti halasně prohlašoval, že je royalistou a podporuje dynastii, kdežto o Šámalovi prý – hlavně před policejními úředníky – šířil, že „jest dobře zapsán u dvora, kde má i osobní známé“.
Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, zdálo se, že Šámala čeká skvělá politická kariéra. Nakonec to však – jak ještě uvidíme – dopadlo trochu jinak.
Když se roznemůže kůň
Přemysl Šámal se narodil 4.
října 1867 v Praze. Pocházel z dobře situované rodiny, a tak existenční problémy nikdy řešit nemusel. Otec byl vysokým úředníkem na pražské radnici, jeho strýc z matčiny strany Tomáš Černý pražským starostou a úspěšným advokátem, v jehož kanceláři na Václavském náměstí si Šámal přivydělával už na studiích. V dubnu 1891 se stal doktorem práv a po „odkroucení“ koncipientských let si roku 1898 založil vlastní advokátní kancelář. O rok později se spolu s novomanželkou (Annou Nekvasilovou, dcerou karlínského stavitele Václava Nekvasila) nastěhoval do – nám již známého – Hlávkova paláce a jeho sousedy se stali například spisovatel Julius Zeyer či profesor občanských práv na pražské univerzitě Antonín Randa.
Šámala ale vždy zajímalo veřejné dění, a tak si paralelně budoval druhou – politickou – kariéru. Už od studentských let obdivoval Masaryka, vstoupil do jeho realistické strany a roku 1908 byl zvolen pražským obecním starším (radním). Kromě toho byl svobodným zednářem, podílel se na chodu Muzea království českého, Ústřední matice školské (v letech 1902 až 1922 byl jejím místopředsedou) a mnoha dalších spolků. Detaily lze najít v letos vydaném sborníku – Přemysl Šámal, kancléř prezidentů. Ale zpět k advokacii. O tom, čím se Šámalova kancelář zabývala, si lze udělat jistou představu z dobových novin. Zčásti to byly „obyčejné“ kriminální i civilní případy. Podle deníku Čech dokázal například v září 1909 vysekat z vězení Arju Abramova Rožna z Podkarpatské Rusi, který byl obžalován z toho, že jistému velkoobchodníkovi „vytáhl“ ve vlaku z kapsy naditou prkenici. Agrárnický Venkov přinesl pro změnu obsáhlou zprávu o tom, jak Šámal úspěšně zastupoval statkáře Emila Ryšánka, na kterého podala žalobu rozezlená majitelka klisny Trabucos. Její kůň, který býval první hvězdou „na zdejších i cizích závodištích“, totiž při rekondičním pobytu v Ryšánkových stájích znenadání zcepeněl.
Hodně se psalo rovněž o případu mladočeského pražského radního Václava Březnovského, ve kterém Šámal nefiguroval jako advokát, ale coby žalovaný.
Důvodem byla korupce.
Březnovský se hned v několika případech nechal uplatit drobnými dárky a dotyčným za to dohazoval místa u pražských elektrických podniků. Když se to jeho politický konkurent Šámal dozvěděl, nenechal si to pro sebe a Březnovský na něj v roce 1911 podal žalobu pro urážku na cti. Korupce se sice před vynálezem odposlouchávacích zařízení prokazovala jen těžko, ovšem svědci před soudem místopřísežně potvrdili, že úplatky radnímu skutečně dali (číšník Šindler „krabici doutníků Regalitas“, holič Turek „voňavky a 50 korun“), a tak Březnovský žalobu raději neslavně stáhl.
Advokát vpravdě národní
Skutečnou proslulost, i když peněz nejspíš pomálu, vynesly Šámalovi „národní procesy“, ke kterým se dostával hlavně díky své angažovanosti ve školské matici. Úspěšně třeba zastupoval české rodiče ze sudetské obce Břežánky u Bíliny (v 70. letech byla srovnána se zemí kvůli těžbě hnědého uhlí) v jejich snahách o zřízení české školy.
Ujal se rovněž učitele Jana Nečáska z Moravského Krumlova, který si roku 1907 dle deníku Čas stěžoval úřadům na to, že české děti vyšlé z jím řízené „matiční dvojtřídky“, musely nastoupit do německé školy, „ačkoli ani slova německého neznají“.
Velkou pozornost věnovaly noviny procesu s portýrem české Besedy v Chebu Antonínem Cverenkem, který v květnu 1908 bránil, jak napsal Čas, svůj podnik „při násilném útoku Karlovarských Němců“ tak srdnatě, až zranil „skladníka Kaspra z Kysiblu do hlavy“. Což o to, měsíc žaláře za těžké ublížení na těle byl milosrdný, ovšem pro tehdejší českou společnost byla mnohem důležitější okolnost, že Cverenk uměl jen česky, soudci zas německy, a tak povolali tlumočníka a celé řízení vedli v němčině.
Šámal kvůli tomuto skandálnímu jednání odmítl pronést závěrečnou řeč a případ dotáhl až k vídeňskému Nejvyššímu soudu, který všechny stížnosti definitivně zamítl.
Z Šámala se stal advokát vpravdě národní, což ale nebylo úplně bez rizika. Když v roce 1913 v zájmu svého mandanta – České grafické akciové společnosti Unie – podal banální žalobu o 48 korun a 45 haléřů v němčině, s pochopením se úplně nesetkal, a jedny noviny dokonce psaly o „křiklavém případu“ či o kusu „pathologie českého života“.
Nehledě na tuto lapálii se Šámal těšil skvělé pověsti. Když v říjnu 1917 slavil padesátiny, tvrdil o něm časopis Zlatá Praha, že „náleží mezi nejpřednější naše národní pracovníky“, připomínal jeho práci pro školskou matici a dodával, že oslavenec „jest právním zástupcem akademie císaře Františka Josefa I. (šlo o ryze českou národní instituci založenou mecenášem Josefem Hlávkou – pozn. red.), téměř všech národních obranných jednot a různých lidumilných institucí, nečítaje za své právní práce institucím těmto nižádného honoráře“.
Hony, starožitnosti & moře
V práci toho Šámal stíhal spoustu a mimořádně aktivní byl i v soukromí. Měl rád život, účastnil se řady společenských akcí, a někdy je sám dokonce aktivně organizoval. Hlavně hony, kvůli kterým si nedaleko Lán pořídil loveckou chatu Adolfku. Po vzniku Československa s oblibou jezdil do Bedřichova, do tamního rekreačního objektu pro vysoké státní hodnostáře (chata Šámalka). Kromě toho rybařil a jezdil na koni.
Spisovatel, novinář a maffista Jan Hajšman po Šámalově smrti vzpomínal, jak ho poprvé potkal těsně „před Sarajevem“, když už od společných přátel věděl, že je „náramný přítel profesora Masaryka, vážený advokát, muž bohatý a na všecky strany nezávislý a čistých rukou“. Pyšnil se prý vysokou, statnou postavou, tehdy neobvyklým plnovousem a „denně před večerem“ sedával v Akademické kavárně „s výlučnou společností několika přátel: soudci, úředníci, advokáti, lidé stojící opodál politického ruchu“. Ostatně měl prý vždy blíž „ke kumštýřům než k politikům“ a jeho salon byl s vzácným vkusem „vybavený vybraným nábytkem, obrazy, sbírkami starožitností a uměleckých předmětů“.
A když už měl všeho dost, sebral se a odjel na jih. „Jezdil na Adrii, do Dalmácie, na Černou horu, poznal důkladně Záhřeb a Charvátsko, Lublaň a Slovince, konečně i Bělehrad. Jih, Jihoslované, to byla Šámalova láska.“
Kost pro psa
Vzhledem k Šámalovým zásluhám i zkušenostem z řízení Maffie se na konci října 1918 během ženevských rozhovorů mezi zástupci domácího a zahraničního odboje dohodlo, že se právě on stane prvním československým ministrem vnitra. Jenže když se vrátil domů, bylo vše jinak. Ministerstvo vnitra si přisvojil mocný šéf agrárníků Antonín Švehla, což Ferdinand Peroutka v Budování státu okomentoval slovy, že sice získal méně reprezentativní místo, aby mohl tiše držet „ruku na skutečné moci“.
Byla to lekce z reálné politiky a Šámal ještě 15 let poté, když mluvil s již zmíněnou historičkou Paulovou, cítil hořkost. Nejvíc mu vadilo, že někteří lidé, kteří se proti Rakousku obrátili až na poslední chvíli, se za jeho zády spojili a „za souhlasu dr.
Kramáře, o kterého jsme se v době jeho uvěznění tak starali, i za souhlasu dr. Rašína, jehož jsem byl substitutem, správcem jmění i osobním důvěrníkem rodiny, vypadla osoba moje při tvoření vlády úplně z kombinace“. Nakonec se ale funkce našla i pro Šámala, byť ne úplně chtěná. Nabídl mu ji Rašín: „Poslyš, nechtěl bys být pražským starostou? To byla ta kost, kterou hodili psovi. Bodlo to, v první chvíli – také jsem jen člověk.“
Stát se prvním československým starostou Prahy byl nepochybně čestný úkol, ale mělo to své mouchy. Poválečná bída byla příšerná a čtyři roky hladovějící a strádající Pražané čekali rychlá řešení, která jim starosta nemohl nabídnout. Vracející se vojáci neměli kde bydlet, prakticky každý den se demonstrovalo a ulicemi procházely hladové pochody.
Vše v té době bylo na příděl a součástí každodenního života Pražanů byly nekonečné fronty.
Co ale dělat, když se chléb a mouka nedaly koupit ani za lístky? O masu pak mohli lidé jen snít . „Hovězího masa jsme od Nového roku 1919 ani neviděli. V lednu a únoru jsme se živili masem koňským, ale v březnu už nebylo ani toho. Nejspíše se dostalo maso vepřové, ale ono bylo příliš drahé. V letních měsících byl hlavní naší potravinou hlávkový salát,“ popisoval tehdejší pražskou realitu spisovatel Josef Holeček.
Nijak nepřeháněl. Z Věstníku obecního hlavního města Prahy plyne, že například v dubnu 1919 připadalo v Praze na osobu pouhých 42 dekagramů masa.
Šámal ovšem paralelně pracoval pro prezidenta Masaryka a v únoru 1919 se stal jeho kancléřem.
Prahu ještě v červnu dovedl k prvním obecním volbám, uspěl v nich, ovšem v září 1919 se definitivně poroučel a od té doby už pracoval výhradně pro Masaryka.
Na Hradě
Šámalovo kancléřské období je poměrně dobře známé, takže jen velice stručně. Šlo sice jen o úřednickou, nikoli politickou funkci, ale vliv na chod první republiky měla Kancelář prezidenta republiky ohromný a do značné míry představovala protiváhu přebujelé moci stran. V polovině 20. let měla 200 zaměstnanců (od kancléře až po až po kočího) a na svou dobu velmi pěkný rozpočet – v roce 1922 to bylo 29,5 milionu korun. Šámal s Masarykem se přitom vůbec nežinýrovali nabírat do svých služeb „staré Rakušáky“ ověnčené šlechtickými tituly, jen když šlo o schopné a výkonné úředníky. Mladé generaci se to pochopitelně zajídalo, a například Masarykova archivářka Anna Gašparíková si soukromě postěžovala, že jde o „tajné stlpy reakcie, sabotujúce rozhodnutia slušných ministrov svojimi byrokratickými fígľami“.
Kromě oficiálních úkolů plnila kancelář celou řadu delikátních poslání. Ať už šlo o zákulisní jednání, finanční podporu (dnes by leckdo řekl podplácení) spřízněných novinářů či politiků a samozřejmě o sběr informací. Hradní informační služba – jejíž nitky se sbíhaly v rukou maffisty Šámala – byla podle historika Antonína Klimka stejně tak výkonná jako obávaná.
Dodejme, že minimálně dvakrát (1920 a 1925) Masaryk reálně zvažoval postavit Šámala do čela úřednické vlády. V obou případech však nakonec dostal přednost prezident země Moravskoslezské Jan Černý. Posledním Šámalovým úkolem pro Masaryka byla pomoc při Benešově prezidentské volbě v roce 1935. Právě Šámal tehdy zřejmě tajně vyjednával s komunisty, aby Benešovi dali své hlasy výměnou za amnestii pro jejich odsouzené předáky – v čele s Klementem Gottwaldem. Masaryk tedy odstoupil, ale Šámal sloužil dál v e stejné funkci Benešovi. Až do Mnichova.
Znovu v odboji
Konec Šámalova života byl truchlivý. Toho samého 30. listopadu 1938, kdy byl Hácha zvolen prezidentem, Šámal abdikoval a – jak se sám vyjádřil – odešel do „starého železa“. Dlouho mu to ale nevydrželo. Prakticky ihned po okupaci Československa se zapojil do odboje a našel si cestu ke skupině, kterou vedl někdejší Benešův osobní tajemník Prokop Drtina. Z ní v létě 1939 vznikla odbojová organizace Politické ústředí složená hlavně ze zástupců prvorepublikových politických stran a jedenasedmdesátiletý Šámal stanul v jejím čele.
Stejně jako v dobách Maffie bylo hlavním cílem posílat informace za hranice a působit na protektorátní politiky v čele s premiérem Aloisem Eliášem. Politické ústředí se však podílelo i na jiných akcích. Třeba na bojkotu tramvajové dopravy v den prvního výročí Mnichova či na demonstraci z 28. října 1939. Jenže gestapo bylo řádově výkonnější, a hlavně bezohlednější než bývalá rakouská tajná policie.
Když byl v listopadu zatčen spolupracovník Politického ústředí Ferdinand Richter a Němci u něj nalezli naivně ukryté zápisky ze schůzek vedení odbojové skupiny, bylo jen otázkou času, kdy gestapo udeří. Drtinovi se podařilo utéct přes Jugoslávii do Londýna, Šámal tuto cestu odmítl. „Ne! Nemožno! To je úplně nemožné,“ řekl údajně Hajšmanovi.
Na věčnost
Na Šámala došlo 26. ledna 1940. Následovaly nekonečné výslechy na Pankráci, bití a ponižování. „K výslechům do Pečkárny (sídlo gestapa – pozn.
red.) vozili Šámala skoro každého dne, někdy v noci, někdy dvakrát denně. Vězňové vídali, jak SS-pochopové starého muže bijí, spílají mu, aby běhal poklusem, za každou maličkost trestají, ponižují ho, jak s ním zacházejí jako se psem,“ napsal po válce Hajšman ve stručném Šámalově životopisu.
Na Pankráci se sice o tři roky minuli, ovšem ještě v roce 1943 šla prý „celami trestnice pověst o nemocném starci s černými brýlemi na očích, jak trpěl, jak ho týrali a jak statečně Šámal všecky útrapy snášel“.
O čtyři měsíce později jej gestapo převezlo do berlínské věznice Moabit a pokoušelo se zkonstruovat proces s „Politickým ústředím Šámalovy Maffie“. Jenže už bylo pozdě. Kvůli vězeňským útrapám a zanedbané lékařské péči u Šámala propukla ledvinová choroba a jeho stav se nestále zhoršoval. Německo tenkrát ještě neválčilo se Spojenými státy a utrápit Masarykova kancléře mohlo být pro jeho zahraniční politiku nepříjemné.
Na vysokou – půlmilionovou – kauci byl proto Šámal propuštěn a své poslední dny strávil v jistém soukromém berlínském sanatoriu. Zemřel 9. března 1941.
Tím ale tragédie neskončila; 5. června 1942 zatkli gestapáci Šámalova syna Jaromíra a ještě toho samého dne byl význačný český entomolog zastřelen. Když se šla jeho žena na Pečkárnu zeptat, co se s ním stalo, domů ji už nepustili a místo toho ji poslali do koncentračního tábora. Prošla Terezínem, Osvětimí, Ravensbrückem i Oranienburgem, ale válku přežila. Jejich dvě děti, devítiletý Jiří a pětiletá Alena, skončily nejprve v dětském koncentráku, ovšem coby rasově vyhovující byly později poslány na převýchovu. Naštěstí se jich ujali slušní a laskaví pěstouni – Weissovi z Weinheimu –, kteří respektovali jejich původ a hned po válce je vrátili domů. V celé té hrůze to byl aspoň malý kousek naděje.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
