Postoje mnoha Američanů se po konci studené války zcela proměnily
V poslední době jsem měl v Bostonu dvě schůzky. S přítelem, jehož znám už skoro třicet let, a s důstojníkem CIA. První se jmenuje Burt, druhý musí zůstat v anonymitě. Naše politické diskuse se ubíraly překvapivě odlišným směrem a myslím, že ilustrují tektonické posuny na americké politické scéně a v této společnosti vůbec.
Kamarád Burt.
Začnu Burtem. Potkali jsme se koncem sedmdesátých let ve škole v Bostonu a padli jsme si okamžitě do oka, protože jsme oba milovali cyklistiku. Ve všem ostatním, a hlavně kdykoli jsme se začali bavit o politice, jsme byli na opačném pólu. Burt zásadně a nábožensky vášnivě odmítal použití síly v mezinárodních vztazích a také nekouřil, nepil, byl vegetarián a na slunce chodil jenom s pokrývkou na hlavě a s dlouhými rukávy. Věřil v mírové soužití všech se všemi, založené na upřímně míněných dohodách. Cokoli, jen ne násilí, žádnou válku. Byl to člověk, který by na facku dokázal zareagovat nastavením druhé tváře.
Nikdo nebyl liberálnější než Burt. Byl hubený a pobledlý (živil se výhradně jogurty a zeleninou) a vždycky jsem ho považoval za prototyp amerického intelektuála a horoucího křesťana.
Z holubice jestřáb.
Kdykoli Burt projíždí Bostonem, zastaví se u nás doma. Sotva dosedl, pustili jsme se do politiky. Poslouchal jsem s otevřenou pusou. Burt je sice univerzitním profesorem, ale nyní má grant z Pentagonu, který mu nahradí plat. „Ty pracuješ pro Pentagon?“ divil jsem se. Burt je součástí týmu, který používá principu převzatého z teorie her (game theory) a studuje neuralgické sítě k odhalování a narušování kanálů, jimiž mezi sebou komunikují teroristé. Neprozradil žádné tajemství, když přiznal, že většina teroristických útoků po 11. září 2001 byla výsledkem činnosti malých izolovaných skupin, které žádné instrukce shora nedostávaly, takže jeho tým toho zatím moc nenarušil.
Brzy jsme s Burtem začali diskutovat o rozhodnutí prezidenta Bushe a jeho spolupracovníků napadnout Irák. A tady jsem zažil další překvapení. Z mého přítele je dnes jestřáb, který tvrdě podporuje americké vojenské angažmá na Blízkém východě. Když jsem začal polemizovat, mávl jen rukou. Řekl mi, že uvažuji stejně jako generálové, kteří se celý život připravovali na válku proti Varšavské smlouvě a po svém zjištění, že taková válka nikdy nebude, nejsou náhle ochotni použít sílu k řešení žádného mezinárodního konfliktu. Vyjadřoval se o nich ironicky jako o srabech s roztřesenými koleny.
Proměna Burta z apoštola lásky a nenásilí v advokáta síly mi vyrazila dech. On - humanista a křesťan - dnes obviňuje generály ze slabosti a pacifismu. To je obrat o 180 stupňů. Když jsem se ale nad tím zamyslel, došlo mi, že vlastně z mých známých, kteří dnes podporují americkou vojenskou intervenci v Iráku, téměř všichni byli v minulosti zastánci principu nenásilí v mezinárodních vztazích. A to tehdy sovětské rakety mířily na americká města a jejich divize stály těsně za železnou oponou. A dnes? Když se jim někdo jen trochu znelíbí - Husajn, zítra možná Sýrie a Írán -, mají jediné řešení: válku.
Podpora války v Iráku.
Všichni současní jestřábové však dříve pacifisty nebyli. Třeba Richard Perle, Paul Wolfowitz nebo Douglas Feith, architekti agrese proti Iráku, do této kategorie nepatřili nikdy. Jestliže ale vůči Sovětskému svazu zastávali politiku z pozice síly, až proti Husajnovi pomohli rozpoutat skutečnou válku. Ti tři nejsou zdaleka sami. Totéž platí pro řadu intelektuálů na obou stranách oceánu. Dříve nikdy nepatřili mezi válečníky, útok na Irák ale podporovali, seč jim síly stačily. Například Michael Ignatieff, David Remnick a Leon Wielseltier. Totéž lze spatřit v Evropě. Tam vojenské řešení irácké krize doslova vyžadovali například Adam Michnik a Václav Havel. Snad ještě nekompromisnější byli francouzský filozof André Glucksmann, spisovatel Pascale Bruckner a režisér Romain Goupil. Glucksmann dokonce přirovnal kritiky agrese proti Iráku v Paříži a Berlíně k intelektuálům, kteří začátkem padesátých let sedli na lep stalinistické mírové propagandě.
Snídaně se CIA.
Existuje ale i jiný svět. Když během mé snídaně s důstojníkem CIA v Bostonu došlo na politiku, nestačil jsem se divit. Zpravodajec se pustil do současné garnitury kolem Bílého domu s nevídanou vervou. Prohlásil, že tuto válku rozpoutali ideologové, kteří si ji naplánovali už před útoky 11. září 2001. Lhali o zbraních hromadného ničení a lehkovážně odmítli názory odborníků, že ke stabilizaci poválečného Iráku bude třeba mnohem větší počet vojáků, než kolik jich plánovali vyslat. Teď schovávají hlavu do písku a tvrdí, že všechno je na dobré cestě, přestože je zřejmé, že dokud bude v arabských zemích přítomen jediný americký voják, hrozba terorismu se bude spíše zvyšovat než snižovat.
Kritika jeho (politických) šéfů v CIA byla stejně nemilosrdná. Dlouhá léta řídil složité operace v Berlíně, ve Vídni a na řadě dalších exponovaných míst, aby se co nejvíce dobral pravdy o tehdejších nepřátelích svobodného světa a rozlišil závažné informace od nesmyslů, ideologické vaty nebo úmyslných dezinformací. Dnes ale před útokem na Irák v roce 2003 musel pasivně přihlížet tomu, jak jeho politicky dosazení nadřízení společně se zastánci vojenského řešení kolem Bílého domu překroutili zpravodajské analýzy, aby dosáhli svého cíle, tedy porážky Saddáma Husajna a současně posílení trvalé americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě.
Kritika generála Williama E. Odoma.
Podobné názory jsou běžné mezi profesionální americkou vojenskou elitou, která je téměř výlučně proti válce. Příkladem může být generál William E. Odom, který byl v letech 1977-1981 vojenským poradcem Bílého domu, pak nejvyšším armádním zpravodajským důstojníkem za prezidenta Reagana a nakonec sloužil jako ředitel Národní bezpečnostní agentury (1985-1988). Sovětský komunismus měl jen málo tak nekompromisních nepřátel. Nedávno ale Odom předpověděl, že americká invaze do Iráku „se ukáže tou největší strategickou katastrofou v amerických dějinách“. Situace má podle něj jediné řešení: odchod celé koalice z Iráku do tří až šesti měsíců. Co potom v zemi nastane, asi nebude pěkné, ale bude třeba se s tím smířit, protože alternativa neexistuje. K tomu je třeba podotknout, že kritizovat prezidenta je pro každého, byť penzionovaného amerického generála velmi citlivá záležitost, protože pán Bílého domu přece jenom stále zůstává vrchním velitelem. O to více je však třeba brát jeho ostrá kritická slova vůči Georgi W. Bushovi vážně. Zazněla totiž až po složitém vnitřním boji.
Demokrat proti republikánovi.
Burt se po konci studené války převtělil ze zastánce míru a diplomacie v jestřába, zatímco důstojník CIA a mnozí generálové prodělali opačnou proměnu. Tento paradox byl patrný i ve volební kampani do Kongresu, která právě teď v Americe proběhla. V důležitém státě Virginie proti sobě stáli republikánský senátor George Allen a jeho vyzývatel za Demokratickou stranu Jim Webb. Allen je hezoun, neustále se usmíval a svou mužnou tvrdost prokazoval hlavně tím, že nosil kovbojské boty a mával na shromážděních rančerským kloboukem. V armádě ale nikdy nesloužil. Jeho protivník Webb vystudoval prestižní Námořní akademii, stal se důstojníkem námořní pěchoty a sloužil ve Vietnamu. Získal tam téměř všechna vysoká vyznamenání: námořní kříž, stříbrnou hvězdu, dvě bronzové hvězdy a dvě fialová srdce za těžká zranění v boji. Během studené války, v roce 1984, byl Webb náměstkem ministra obrany a v roce 1987 ho prezident Reagan jmenoval ministrem námořnictva. V osmdesátých letech byl jedním z nejvlivnějších architektů posílení americké námořní strategie vůči Sovětskému svazu. O co se senátor Allen a jeho protivník Webb přeli? Kromě nepodstatných věcí v domácí politice jim šlo hlavně o Irák. Civilista Allen válku podporuje, ale Webb, voják jako řemen, je od začátku tvrdě proti ní.
Svět naruby.
Burt a mnozí jeho vrstevníci, kteří v minulosti toužili jen po míru, nikdy nenosili uniformu. Dnes podporují válku v Iráku jako jednu složku v časově a prostorově neomezené válce proti terorismu. A naopak, lidé, kteří dříve stáli v první linii studené války, militarismus prezidenta Bushe odmítají a stydí se za něj. Obávají se, že současný Bílý dům svým chováním od 11. září 2001 ohrozil samy základy americké zahraniční politiky a snížil morální prestiž Spojených států u mnoha milionů lidí. Není ten svět naruby?
