V červenci oslaví devadesátiny nejvlivnější ekonom minulého století
Profesionální dráha Miltona Friedmana byla poznamenána rozepřemi nad jeho četnými hospodářsko-politickými návrhy. A přesto je Friedman, který v červenci oslaví devadesátiny, stále více uznáván jako nejvlivnější ekonom dvacátého století, v jehož průběhu klidnými vodami ekonomické teorie zahýbali osobnosti, jako John Maynard Keynes, Paul A. Samuelson a další.
Friedman se nejvíce proslavil svou teorií monetarismu, podle níž je stabilní růst peněžní nabídky klíčovým faktorem ovlivňování inflace a recese. Ačkoli vztah mezi peněžní nabídkou a ekonomickou situací se často vyvíjel velmi odlišně, nebyl to nikdo méně významný než šéf Fedu Alan Greenspan, kdo naznačil, že Friedmanův důraz na stabilní monetární systém byl v uplynulých dvaceti letech pro centrální banky v Evropě i ve Spojených státech receptem na snižování inflace.
Před Friedmanem panoval mezi ekonomy tradiční názor, že inflace snižuje nezaměstnanost, protože ceny rostou rychleji než mzdy. Koncem šedesátých let však Friedman přišel s teorií, že dlouhodobá inflace nezaměstnanost trvale nesnižuje, neboť mzdy nakonec rostoucí ceny dohoní, jelikož inflační očekávání se zpřesňují. Od té doby se tato teze potvrdila již dvakrát - USA v sedmdesátých letech trápila vysoká nezaměstnanost navzdory rychlé inflaci, a naopak během let devadesátých byla nezaměstnanost nízká a inflace přitom zanedbatelná.
Některé Friedmanovy příspěvky k mikroekonomické politice byly plně realizovány. Například v době, kdy zasedal v komisi vedené Thomasem Gatesem, jež měla přehodnotit brannou povinnost po válce ve Vietnamu, přesvědčivě obhájil koncepci armády složené z dobrovolníků. Na nedávné slavnosti pořádané v Bílém domě u příležitosti jeho devadesátých narozenin jsem měl možnost podebatovat o několika jeho návrzích, které byly přijaty jen částečně a nadále vyvolávají živé diskuse.
Celých dvacet let předtím, než Chile zavedlo revoluční systém soukromého individuálního penzijního pojištění, kritizoval Friedman ve svém klasickém díle Kapitalismus a svoboda z roku 1962 převládající průběžně financované systémy sociálního zabezpečení. Nelíbilo se mu, že omezují možnost jednotlivce rozhodnout se, kolik a jakým způsobem si bude šetřit na důchod, a že program sociálního zabezpečení pro chudé seniory směšuje s povinným systémem, který se vztahuje na všechny penzisty. Kdyby byly jeho rady před dvaceti lety vyslyšeny, nehrozila by dnes v USA a dalších rozvinutých zemích krize financování sociálního systému v souvislosti se stárnutím obyvatelstva.
Ve stejné knize Friedman uvádí, že beze změny daňového základu by třiadvacetiprocentní plošná daň z příjmu vynesla státu stejné daňové příjmy jako systém odstupňovaných sazeb, které se v šedesátých letech pohybovaly mezi dvaceti a neuvěřitelnými 91 procenty. O několik let později šel ještě dál a prezentoval názor, že by plošná sazba mohla být snížena na šestnáct procent bez negativního dopadu na příjmy z daní, pokud by byly zrušeny zvláštní odčitatelné položky za hypoteční úroky, dobročinné příspěvky a podobně.
Později všechny státy postupně snížily nejvyšší sazby daně z častých 90 procent na 50 i méně. Svět se tak ocitl na půli cesty směrem k jeho systému plošné daně.
Na začátku padesátých let Friedman svými argumenty znovu rozvířil debatu o systému směnných kursů určovaných pouze vztahem mezi nabídkou a poptávkou po různých měnách. Pohyblivé kursy byly v odborných kruzích zavrhovány, protože během třicátých let byly nestabilní a poválečná brettonwoodská dohoda zavedla celosvětový systém domněle fixních kursů.
Spory ohledně pohyblivých kursů trvají stále. Přední američtí politici odsuzují ministra financí Paula H. O’Neilla za to, že odmítá usilovat o silný dolar. Na druhé straně by měl plnit přání exportérů a podporovat slabší měnu, aby jejich zboží bylo pro ostatní země levnější. Ministr O’Neill dělá dobře, když zůstává věrný svému přesvědčení, že o mezinárodní hodnotě dolaru rozhodne trh, a nikoliv vládní úředníci nebo podnikatelská sféra hájící skupinové zájmy.
Friedman je také velmi úzce spojován s mikroekonomickým programem kuponů na školní vzdělání. V padesátých letech poprvé navrhl, aby vláda poskytla rodičům školáků kupony na úhradu školného na soukromých nebo státních školách podle vlastního výběru za předpokladu, že tato zařízení plní školské normy. Věřil, že i chudí rodiče vyberou pro své ratolesti školy poskytující dobré vzdělání, pokud však dostanou skutečnou možnost volby.
Ačkoli zastánci myšlenky v bitvě na poli rozumu zvítězili, v praxi se proti kuponům úspěšně postavily odborové svazy učitelů a mnozí maloměšťáčtí rodiče, kteří se obávají, že díky tomuto systému začnou chudé děti navštěvovat školy na jejich společenské úrovni. O zákonnosti několika experimentů s kupony tak bude brzy rozhodovat nejvyšší soud USA.
Friedman se projevil jako velmi odvážný muž, jelikož si stál za svým, i když se jeho práce setkávala s nesouhlasem a často i nepřátelskými útoky na jeho osobu. Při pohledu na dnešní svět pro něj musí být zadostiučiněním, že se tolik přiblížil jeho vlastním představám. Velkému ekonomovi, který se dožívá devadesáti let, bychom měli všichni vzdát hold.
Gary S. Becker, laureát Nobelovy ceny za rok 1992, přednáší na univerzitě v Chicagu a je členem Hooverova institutu.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
Překlad: Šárka Piková
