V americkém Utahu je možné platit zlatými mincemi. Drahý kov chce jako alternativní měnu rehabilitovat také Evropská unie.
K pumpaři přichází muž a na stůl pokládá stříbrnou minci. Pokladník ji dává na váhu a hlásí: „Tak to máme dvacet gramů s ryzostí 925 karátů. Máte u mě ještě tři plné nádrže.“ Kde se takový příběh může odehrát? Pokud tipujete nějakou africkou zemi, kde hodnota peněz ztratila význam a prodejci raději podobně jako ve středověku okusují okraje mincí, aby zjistili jejich kvalitu, jste na omylu. Vytahovat z peněženky pamětní mince místo bankovek je od začátku června běžná praxe v americkém Utahu. Jako jediný stát Ameriky totiž přijal nový zákon o platidlech, který umožňuje zboží a služby vyvažovat federálními zlatými a stříbrnými mincemi. A to nikoli podle jejich vyražené nominální hodnoty, ale výhradně podle ceny kovu, který obsahují.
„Je to další bezpečnostní krok, který umožňuje naší ekonomice udržet se i v době, kdy hodnota dolaru nepřestává klesat,“ objasnil zákon jeho navrhovatel, republikánský senátor Brad Galvez. A za pravdu mu daly i konzervativní think-tanky, které často kritizují příliš benevolentní přístup americké centrální banky (Fed), která podle nich nechává dolar pomalu umírat. Mimo jiné tím, že za poslední tři roky přikázala natisknout bankovky v hodnotě dvou bilionů dolarů. Za pravdu kritikům dávají také průzkumy. Zatímco v roce 2003 označilo práci Fed za výbornou nebo dobrou 53 procent Američanů, předloni to byla jen necelá třetina z nich. „Jestliže jeden stát uzná zlato jako platidlo, pak tím povzbudí nejen lidi v ostatních státech, ale i v samotném Washingtonu,“ domnívá se Jeffrey Bell, ředitel organizace American Principles in Action, která se na utažském zákonu podílela.
Praktické dopady nové normy jsou zatím mizivé – zákon obchodníkům nijak nenařizuje mince z drahého kovu přijímat, a tak jde o dobrovolnou směnu, kdy se obě strany navíc musejí shodnout na hodnotě mincí. Mnohem více než výměna papírových bankovek za „tvrdou“ měnu Američany zajímá jiný dopad tahu utažských zákonodárců. Vzhledem k tomu, že zlato a stříbro jsou podle zákona platidla, neuplatňuje se na ně daň z kapitálového příjmu. Investování do drahých kovů tak bude přinejmenším v Utahu bez vedlejších nákladů. A brzy možná na celé čtvrtině území USA – obdobná předloha nabízející alternativu k bankovkám leží totiž na stole poslanců a senátorů v dalších třinácti státech.
Mormonská lobby
Není náhodou, že průkopníkem v návratu ke zlatu je právě jeden z etnicky „nejbělošštějších“ amerických států. Pocit výlučnosti, s nímž Utah v rámci USA vystupuje jako obránce starých, prověřených hodnot, proti nimž je papírový dolar příliš nestálou měnou, má historické souvislosti. Hlavní město Utahu, Salt Lake City, založil Brigham Young, druhý prezident Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a přivedl sem i na sto tisíc svých vyvolených mormonů. Starozákonní motiv není náhodný – kromě toho, že Young vzezřením odpovídal renesanční představě o Mojžíšovi a své město vybudoval uprostřed pouště, mormonská morálka je dodnes založena na pocitu, že ty správné hodnoty jsou neměnné. Dát přednost zlatu a stříbru před papírovou bankovkou a připravit se na to, že bude hůř, je tak plně v souladu s vírou mormonů, k níž se hlásí dvě třetiny obyvatelstva. A hodnotami se zlato opravdu pyšnit může. Křivka žlutého kovu stále stoupá a k zemi ji příliš nesrazila ani krize. Podle odhadů Goldman Sachs se cena zlata za další rok zhodnotí o bezmála deset procent. Analytici UBS zase předpovídají, že individuální poptávka po zlatě letos stoupne na dvacetileté maximum. A tak zatímco dolarové bankovky doma ve slamníku pomalu ztrácejí svou hodnotu, uložit si do sejfu zlaté a stříbrné mince znamená investovat do spoření s velmi solidním výnosem. Investice do zlata je o to zajímavější, že není nutné kupovat mince ani zlaté cihličky. Mimořádně výhodné jsou i cenné papíry přímo navázané na cenu zlata. Za deset let, co se tento finanční nástroj obchoduje na burze, dosáhla jeho celková hodnota přes 100 miliard dolarů. Polovinu z toho spravuje jedna jediná firma – americký SPDR Gold Trust, který aktuálně dosahuje meziročního zhodnocení ve výši 8,3 procenta a za poslední tři roky vydělal investorům pětinu vložené sumy.
Utažský zlatý padák
Není proto překvapivé, že se v době novodobé zlaté horečky po žlutém kovu rozhlížejí nejen jednotlivci a firmy, ale také státní pokladny. Utažští zákonodárci ještě během léta projednají jinou převratnou normu (Sound Money Act), která umožní vládě vybírat daně a poplatky rovnou ve zlatě a stříbře. Pojišťovací magnát Larry Hilton, který kampaň k zákonu financuje, návrat k výběru daní jak z dob Ameriky před vyhlášením samostatnosti propaguje jako „utažský zlatý padák“. „Bude to ta nejlepší věc, co se americkému dolaru přihodila od roku 1965,“ vysvětlil pěstěný padesátník časopisu The New American s tím, že právě od tohoto roku dolar neustále ztrácí na kupní síle. S programem, který by se dal shrnout do věty „více místního zlata, méně federálních bankovek“, vyráží na zteč o Bílý dům také další prominentní Utažan – zakladatel hnutí Tea Party Ron Paul. A nevede si špatně. Pětasedmdesátiletý politik, který na Kapitolu jako utažský poslanec sedí již osmnáctým rokem, podle loňské analýzy Rasmussen Report bude v roce 2012 republikánským vyzyvatelem Baracka Obamy. Evropa je k utažským plánům na zlatou renesanci prozatím skeptická. Deník Financial Times o průkopnické roli jednoho z nejkonzervativnějších států USA napsal, že jde o vnitroamerický boj s politikou Fed a sarkasticky připomněl, že v Salt Lake City jsou dodnes platné jiné obskurní zákony – třeba zákaz rybolovu při jízdě na koni.
Evropská novinka
Pro Evropský parlament není ale návrat ke zlatu zdaleka takovou utopií, jak ji představují britští novináři. Koncem května hospodářský a měnový výbor eurosněmovny schválil předlohu nového nařízení o infrastruktuře evropského trhu (EMIR), která umožní clearingovým společnostem používat pro zajištění úvěru zlato. Kopírují tím ostatně jen trend londýnské City. Například JP Morgan na novou legislativu nečeká a již od letošního února nabízí protistranám možnost zajistit krátkodobý úvěr prostřednictvím zlatého prutu v sejfu. Také americká elektronická burza IntercontinentalExchange přijímá zlato jako protihodnotu pro obchody s energiemi a některými finančními deriváty. Všechny tyto novinky mají jedno společné – zlato začíná být i v Evropě uznáváno jako regulérní měna. V době, kdy se eurozóna stále potýká s krizí životaschopnosti, ale i důvěry ve společnou evropskou měnu, to může být nadějná zpráva. O to více, že třeba předlužené Portugalsko, má ve svých sejfech 383 tun zlata, což je zhruba 19 miliard dolarů. Poté, co nová legislativa nejspíše ještě v červenci projde Evropským parlamentem, bude s ním moci Lisabon obchodovat, aniž by se ho fyzicky zbavoval. A kdo ví, dost možná, že za pár let místo eurem zaplatí i český turista za hotel na Krétě nějakým pěkným kouskem z numismatické sbírky nebo rovnou zubním zlatem po dědovi. V době „neviditelných“ peněz, které jsou kryté leda tak plastovou kartičkou s čipem, se to může zdát absurdní. Stejně jako nápady mormonské lobby v USA. Na takové argumenty má ale Larry Hilton pádnou odpověď: „Dejte nám pár let a uvidíme, kdo se bude smát naposled.“
Alternativní platidla
Digitální zlatá měna
Elektronické peníze kryté zlatem, stříbrem a platinou. Účet lze obsluhovat po internetu a převádět zlatou měnu jiným subjektům. Nejstarší instituce spravující „digizlato“ obchodují od roku 1999. Nepodléhají bankovnímu dozoru a počet klientů se odhaduje jen na stovky. Například švýcarský Pecunix měl před rokem v trezorech pouhých 73 kilogramů zlata.
Lokální peníze
Většinou jde o reklamní tah, který má turistům zatraktivnit určitý region. Je založen na směnárnách, kde lze za národní měnu dostat lokální bankovky, které mají povahu kuponů na nákup zboží a služeb. Takto úspěšně funguje třeba německý Urstromtaler, který ale není možné směnit zpět za euro. Nejúspěšnějším evropským projektem je zřejmě bavorský Chiemgauer, který akceptuje 600 obchodníků. V roce 2009 tvořil obrat této měny čtyři miliony eur.
Komunitní peníze
Systém směny služeb a protislužeb v uzavřených komunitách. Nejčastěji jde o hlídání dětí, doučování, servis počítačů, překlady nebo drobné řemeslné práce. V Česku v 90. letech na tomto principu fungovala agentura GAIA nebo brněnská Asociace Permakultura. Existují i mezinárodní účty, kde se komunitní služby přepočítávají pomocí hodinové mzdy v dané zemi. Největší je jihoafrický Community Exchange Server.
Pramen: New Economics Foundation
