MAAE potvrdila, že Írán vyvíjí jadernou zbraň. Evropa se hádá ohledně sankcí, Izrael však zvažuje vojenský útok
Nejdříve vzlétly izraelské stíhačky. Počátkem tohoto měsíce nacvičovaly nad italským ostrovem Sardinie útok na vzdálený cíl a také zásah letící raketové střely. O pár dnů později provedl Izrael test balistické rakety Jericho 3, která je s dosahem 4500 km schopná dopravit jadernou bojovou hlavici na libovolné místo na Blízkém východě. Zkoušce, i když jiného charakteru, byli vystaveni také obyvatelé Tel Avivu a přilehlých oblastí hlavního města. Jedno listopadové ráno je vzbudily hlasité sirény. Vyplašení lidé naskakovali do aut a spěchali do úkrytů. Později se ukázalo, že to byl cvičný poplach.
Kolik času zbývá
Možná šlo o shodu náhod a rutinní a dlouho plánované cvičné vojenské akce, jak uvádí představitelé izraelské armády. Nicméně domněnka, že tomu tak být nemuselo, je den ze dne silnější. Demonstrace síly Izraele a jeho připravenosti přišla totiž těsně před zveřejněním zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) o íránském jaderném programu. Agentura se sídlem ve Vídni 8. listopadu potvrdila, že Írán provádí testy s vysoce výbušným materiálem, což naznačuje, že pracuje na jaderné zbrani. K podezřelým činnostem Íránu řadí MAAE také tajné obstarávání komponentů a projektů atomových zbraní, vývoj jaderné hlavice a jejího umístění do raket Šaháb se středním doletem. Írán je právě kvůli nim schopen zasáhnout Izrael. A íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád o něm opakovaně prohlásil, že „by měl být vymazán z mapy světa“. Dokumenty zveřejněné MAAE rozvířily spekulace západních médií o tom, že si Izrael a také Spojené státy, největší kritik Teheránu, připravují půdu pro eventuální vzdušný útok na íránská jaderná zařízení. A to jak z politického, tak i vojenského hlediska. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu počátkem minulého týdne prohlásil, že „zpráva agentury obsahuje pouze údaje, které bylo možné prokázat“. Jinými slovy, že neodráží skutečný stav věcí, kterým je fakt, že Írán je mnohem blíže k sestrojení atomové bomby, než by se mohlo zdát. Podle Izraele zbývá devět až dvanáct měsíců na to, aby mohly být příslušné objekty zničeny a nukleární program Íránu včas zastaven. Američané se domnívají, že tamní režim dělí od dokončení 18 až 21 měsíců. Ať je to tak nebo tak, Izrael vydává signály, že nehodlá ztrácet čas. Existují obavy, že pokud se rozhodne, bude jednat rychle. V minulosti již dvakrát dokázal, že je podobných vojenských zásahů schopen. V roce 1981 vybombardoval jediný jaderný reaktor v Iráku a v roce 2007 podobným způsobem zlikvidoval jeden rozestavěný v Sýrii. Ani v jednom případě nebyly tamní ozbrojené složky schopny včas zareagovat.
Po odchodu Baradeje
Zpráva MAAE nepřinesla v zásadě nic, co by svět šokovalo. Na fakt, že Írán pracuje na vývoji jaderné zbraně, upozorňoval Izrael několik let a západní vojenské kruhy a jejich zpravodajské služby o tom také věděly. Změna však nastala v samotném postoji mezinárodní agentury. MAAE se po letech přidala k těm, kteří byli již dávno přesvědčeni, že Írán neříká pravdu, když tvrdí, že vyvíjí jaderný program k čistě mírovým účelům. Proč najednou agentura opustila defenzivní pozici a obecné fráze a poprvé po dlouhé době předložila skutečně propracovanou a podle odborníků objektivní zprávu? Jako nejpravděpodobnější se jeví změna v pozici generálního ředitele. Japonec Yukiya Amano nahradil Egypťana Muhammada El-Baradeje, který zastával tuto vysokou funkci mezi lety 1997 až 2009. A právě pod jeho velením MAAE rok co rok papouškovala, že „důkazy pro to, že Írán vyvíjí jadernou zbraň, neexistují“. V roce 2005 dostal El-Baradej společně se spolupracovníky z agentury za svoji práci dokonce Nobelovu cenu míru. „Nevěřím, že Írán doopravdy pracuje na výrobě jaderné zbraně… Ve skutečnosti je nebezpečí nukleárně vyzbrojeného Íránu zveličováno, a to od některých (států) účelově,“ uvedl loni v červenci v rozhovoru pro německý časopis Der Spiegel. Kvůli podobným výrokům si od izraelských sdělovacích prostředků vysloužil nálepky jako „egyptský klaun“ a „kolaborant“ íránského režimu. Izraelci se domnívají, že Baradej vlastně poskytl Íránu čas, který potřeboval na vývoj vlastní jaderné zbraně. Z Baradeje se mezitím stal politik. Do vlasti se vrátil počátkem roku, aby se připojil k revoluci v Egyptě, která vedla ke svržení prezidenta Husního Mubáraka. Svými protiizraelskými postoji se již netají. Letos na jaře v rozhovoru pro arabský deník al-Watan prohlásil, že v případě další izraelské operace v Gaze by „Egypt vyhlásil sionistickému režimu válku, otevřel hraniční přechod v Rafáhu a usiloval o spojenou arabskou obranu“. El-Baradej kandiduje na post nového prezidenta Egypta. Volby by se měly konat na jaře příštího roku.
Počítačové viry
Zatímco Netanjahu vnímá íránského prezidenta Ahmadínežáda jako novodobého Hitlera, jehož dokončená bomba by mohla způsobit nový holocaust, bývalý šéf Mossadu Meir Dagan je ve svých vyjádřeních zdrženlivější. Ve svém nedávném vystoupení v jednom telavivském klubu varoval před katastrofálními následky, jež by útok na Írán mohl Izraeli přinést. „Musíme myslet na to, co by následovalo den poté,“ uvedl. Dagan se obává, že útok by mohl zahájit regionální válku bez konce. Íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí již 10. listopadu v televizním vystoupení varoval Izrael a Spojené státy, že pokud na Írán zaútočí, bude jim odpovězeno „tvrdou železnou pěstí“. Za mnohem rozumnější považuje Dagan „vyčkat na změnu režimu v Teheránu a v mezidobí oddalovat dokončení jaderného programu Íránu“. Například pomocí viru Stuxnet, který byl pravděpodobně vyvinut v Izraeli a který byl ve hře již dříve. Virus je schopen napadnout provoz jaderné elektrárny v íránském Búšehru a způsobit jí velké problémy. Například tím, že bude měnit teploty hlášené čidly v chladicích blocích, aniž by operátoři něco tušili. To může mít za následek přehřátí jaderných reaktorů nebo přinejmenším jejich odstavení z provozu.
Dvě stovky za barel
Také přední izraelská investiční společnost Clal Finance se domnívá, že cena za vojenský útok na jaderná zařízení Íránu by byla pro Izrael a také pro zbytek světa příliš vysoká. „Prudký růst cen ropy, samotné výdaje na válku a zmařené globální obchody, to vše by stálo příliš mnoho, což by mělo světové mocnosti od podobných akcí odradit,“ uvedl Amir Kahanovich, hlavní ekonom největší izraelské makléřské firmy. „Pokud bude Írán zahnán do kouta, zahájí protiakce, a sice například zablokuje úžinu Hormuz, což může cenu ropy zvednout až na 250 dolarů za barel,“ uvádí se ve zprávě Clal Finance. Podobného katastrofického scénáře (i když s prognózou 200 dolarů za barel) se obává také Philips Verleger, nezávislý konzultant, který správně předpověděl růst cen ropy po invazi Iráku do Kuvajtu v srpnu 1990. Írán je dnes po Saúdské Arábii a Rusku třetím největším producentem ropy. V loňském roce ze své těžby v úrovni zhruba 4,3 milionu barelů denně, vyvezl více než polovinu, a to převážně do Japonska, Číny a Indie. Nezpochybnitelná je také jeho strategická poloha zahrnující zmiňovanou úžinu Hormuz, kudy se denně přepraví 15,5 milionu barelů, což představuje třetinu veškeré ropy přepravované po moři.
Pat v Radě bezpečnosti
Zpráva MAAE okamžitě postavila do světla reflektorů Rusko a Čínu. A to především kvůli jejich již tradiční opozici vůči zavedení tvrdších sankcí vůči Teheránu. Čína je navíc jedinou zemí, jejíž ekonomické vazby s problematickým Íránem nabraly na rozdíl od zbytku světa v posledních letech na intenzitě. V průběhu prvních devíti měsíců letošního roku exportoval Írán do Číny 20 milionů tun ropy, což byl nárůst o jednu třetinu ve srovnání s rokem 2010. Vzájemný obchod obou zemí vzrostl za to samé období o 58 procent na téměř 33 miliard dolarů. Peking roky udržoval intenzivní ekonomické vazby s Teheránem, ale dělal to tak, aby si nepopudil Západ. Reakce Pekingu k poslední zprávě MAAE byla opět opatrná a vyhýbavá. Bude zajímavé sledovat, jak se Čína, stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta, k celé záležitosti a k variantě zpřísnění sankcí vůči Íránu postaví. Americký prezident Barack Obama by rád získal podporu, společné stanovisko k íránskému jadernému programu od svého ruského protějšku Dmitrije Medveděva. Moskva, která Íránu pomáhala s dokončením jaderné elektrárny v Búšehru, má však za to, že se jedná o zinscenovanou kampaň Západu, jejímž smyslem má být zavedení nových sankcí vůči Íránu. A ty Rusko odmítá.
Sankce bez odezvy
Není pochyb o tom, že v případě dokončení jaderného programu Íránu jsou obavy zcela namístě. Po desetiletí používali jeho představitelé teror jako politický nástroj včetně podpory organizací Hamás a Hizballáh, které destabilizují Blízký výhod a roky vyhrožují Izraeli jeho likvidací. Kdyby měli nynější lídři z Teheránu k dispozici jadernou zbraň, jen stěží si lze představit v regionu nebezpečnější stát.
Írán si prozatím vždycky dělal, co chtěl. Kombinace cukru a biče, kterou vůči této zemi prosazovaly například Spojené státy, nikdy nefungovala. Nepomohlo, že byl izolován diplomaticky a čelil ekonomickým sankcím, ani nabídka, že v případě zastavení jaderného programu mohou být restrikce okamžitě zrušeny. Írán bohužel chápe jaderný program jako otázku národní hrdosti. Ani „citlivější“ přístup Evropy, která s tamním režimem ekonomicky více spolupracovala (v Německu působí například íránsko-německá obchodní komora), neměly na lživá tvrzení Teheránu o jeho jaderném programu vůbec vliv.
Země Evropské unie se v pohledu na případný vojenský zásah vůči Íránu neshodují. Německo jakékoli debaty o něčem takovém odmítá, připouští však eventualitu zpřísnění sankcí. Podobné stanovisko zastává také Francie. Británie se však domnívá, že by se mělo jednat o všech variantách. Ministři zahraničí zemí EU prozatím odložili rozhodnutí ohledně situace v Íránu a případném zavedení dalších sankcí na 1. prosince.
Izrael se cítí nejvíce ohrožen a dochází mu trpělivost. Zároveň si klade otázku, zda by zavedení nových ekonomických omezení vůči Íránu mělo na tamní režim vůbec nějaký dopad. Uvědomuje si, že čím blíže je Teherán k dokončení vlastní zbraně, tím méně možností tady zůstává.
Padesát let nejistoty
Jaderný program Íránu existuje přibližně padesát let. Na jeho počátku byl výzkumný reaktor zakoupený v roce 1959 v USA. Tehdy to vypadalo, že Írán usiluje pouze o nové energetické zdroje. Režim šáha Pahlavího chtěl do konce 20. století postavit 23 reaktorů.
Dnes, po změnách režimu, je situace zcela jiná. Letos v září připojil Írán po několika odkladech k rozvodné síti jadernou elektrárnu v Búšehru. Její výstavba začala v roce 1975 za přispění německé firmy Kraftwerk Union AG a francouzských vědců. Němci od projektu odstoupili v roce 1981, po zhoršení vztahů s Íránem v důsledku islámské revoluce. Reaktory byly tehdy dokončeny z 80 procent a během osmileté íránsko-irácké války byl komplex poškozen. V roce 1995 se dostavby ujalo Rusko, a to i přes protesty USA a dalších států. Moskva trvá na tom, že projekt v Búšehru je čistě civilní a že jaderné palivo pod dohledem MAAE nebude možné zneužít.
Kromě elektrárny však Írán provozuje i několik zařízení na obohacování uranu. Přibližně před dvěma lety oznámil zahájení vyššího obohacování uranu z původních 3,5 procenta obvyklých pro provoz jaderných elektráren na 20 procent. Důvodem byla tehdy podle Teheránu naléhavá potřeba zajistit produkci izotopů nezbytných pro víc než 850 tisíc íránských onkologických pacientů. Nyní Írán tvrdí, že se svého programu na výrobu paliva s dvacetiprocentním obohacením nevzdá, neboť potřebuje dostatek kazet pro „čtyři až pět“ nových výzkumných reaktorů, které hodlá postavit v nejbližších letech.
Západ se obává, že se Teherán přibližuje výrobě atomové bomby. Existují reálná podezření, že Írán bude schopen vytvořit až půl tuny obohaceného uranu ročně. Z takového množství lze sestavit 25 až 30 jednoduchých hlavic hirošimského typu. Írán je údajně schopen vyrábět i plutonium pro implozivní bomby a jeho balistické rakety středního doletu Šaháb 3 (vyrobené na základě severokorejské rakety Nodong-1) mají schopnost doletět s jadernou hlavicí 1300 až 2200 km.
