místo podtitulku
„Je až neuvěřitelné, kolik fotbalových talentů dokážeme vyprodukovat,“ říká v rozhovoru pro EURO light Pan Slavia, kamarády zvaný též „Kukačka“. Ne všichni ale umějí naslouchat.
Majitel dvou restaurací Hattrick, zakladatel a majitel stejnojmenného fotbalového časopisu, tvář německé značky luxusní obuvi Lloyd, v současnosti hráčský agent společnosti International Sport Management Pavla Pasky. Bývalý kanonýr pražské Slavie, reprezentace a tří prvoligových německých klubů Pavel Kuka druhým rokem zakouší, jaké to je být manažerem.
S profesionální fotbalovou kariérou jste skončil před dvěma lety. Jak její ukončení vnímáte s odstupem?
Teď ho nesu dobře, ale tehdy jsem si ani neuvědomoval, jak byl ten konec složitý. Od nějakých šesti let jsem žil ve stereotypu, který se s věkovými kategoriemi víceméně nemění: v červnu a prosinci krátká dovolená a potom život bez víkendů a bez jakékoliv možnosti si kdykoliv kamkoliv odskočit, třeba s dětmi na lyže. To u fotbalu prostě nejde. A najednou jsem se ocitl doma, bez naplánovaného času.
Jak dlouho jste si zvykal?
Rok a myslím si, že si ještě stále zvykám, protože člověk se pořád učí něco nového. Nikdy jsme nebyli nuceni si uspořádat čas podle svého. V profesionálním fotbalu se o nás víceméně pořád někdo staral, takže jsme měli samozřejmě strašně jednoduchý život.
Již přes rok se v agentuře ISM staráte v roli hráčského agenta pro změnu vy o hráče.
Naším úkolem je zprostředkovávat našim klientům budoucnost, to znamená možnosti nových přestupů nebo změn profesionálních smluv a starat se jim o veškerý servis, aby se mohli věnovat jenom fotbalu a neměli myšlenky na nic jiného. Jde však nejen o to, najít pro hráče klub, který by o něj měl zájem, ale i takový, který by mu „pásnul“. Je třeba poznat hráčův charakter, jeho mentalitu a dokázat odhadnout, do které země by se hodil i fotbalově, nejen po ekonomické stránce, aby jeho kariéra během roku dvou naprosto nezkrachovala. To je jasně vidět u hráčů, kteří v minulosti odešli do zemí, jako je Turecko, kde se jejich nastartovaná kariéra najednou zastavila. To jsou citlivé věci, jež musíte promyslet. V tomto směru mohu čerpat ze svých zkušeností, což ale samozřejmě ještě stále není garance, že rozhodnu dobře.
Myslíte si, že je u nás dostatek mladých, kteří by mohli nahradit stárnoucí hvězdy portfolia vaší agentury, jako jsou Koller, Baroš nebo Rosický?
Je, ale není garance, že to do Kollerů, Barošů, Rosických nebo Poborských dokážou dotáhnout. V portfoliu máme třeba deset mladých velmi kvalitních hráčů. Díky výkonům a statistikám můžu například dneska říct, že mladý Blažek z Liberce (devatenáctiletý útočník Jan Blažek – poznámka redakce), když si to sám nezkazí, může mít před sebou obrovskou kariéru. O Tomáši Pikhartovi zase v Tottenhamu tvrdí, že tam čtyři pět let takový typ hráče hledali (letos osmnáctiletý útočník přešel do anglického klubu v červenci 2006 z pražské Slavie – poznámka redakce). Máme i patnáctileté kluky, o kterých můžeme tvrdit, že jsou na stejné úrovni, jako byl v jejich věku Tomáš Rosický. My je na cestě k úspěchu můžeme vést, ale je otázka, nakolik nám budou naslouchat, jestli budou ochotní pracovat. Naše slavné kluky fotbal v určité době hodně bolel, proto jsou teď nahoře, a ne každý je ochoten touto cestou jít. Generace hráčů se mění, mění se jejich přístupy a někdo ty možnosti prostě v hlavě nezvládne. Když podepíšete v devatenácti dvaceti letech milionovou smlouvu v zahraničí, přináší to strašné nebezpečí, že se vaše kariéra přestane vyvíjet.
Jak velkou moc zasáhnout do procesu zrání hráče máte?
Částečně jsem tuto otázku zodpověděl tím, jak moc hráči naslouchají. Je jednoduché jim sdělit své zkušenosti a poukázat na chyby, když je ale sami potom nevyhodnotí správně a budou si myslet něco jiného, žádnou šanci nemáte. Někdy je to otázka inteligence, nejenom hráčské, ale i lidské. Talentovaných hráčů, kteří umějí hrát fotbal, tady každý rok vyrůstají spousty, je neuvěřitelné, co dokážeme jako země vyprodukovat.
V čem je problém, že jich tolik nevystoupá až na vrchol?
Protože u nás pro profesionální fotbal není vytvořené takové prostředí jako ve vyspělejších zemích. Nemůžeme si dovolit jako v Německu nebo Anglii koupit do každého mužstva tři čtyři top evropské hráče. Od nich by toho mladí hráči měli možnost mnoho odkoukat, museli by se jim v trénincích vyrovnat, takže kvalita by šla automaticky rychle nahoru.
Jediný recept vidíte ve zlepšení ekonomických poměrů v českém fotbale?
Musíme samozřejmě zvýšit i jeho důvěryhodnost, která byla strašně poškozena. A budou to muset dělat i lidé, kteří jsou od fotbalu. Musíme dokázat skloubit třeba popularitu bývalých fotbalistů, kteří něco dokázali, vtáhnout je do fotbalu a zkombinovat s lidmi, kteří mají zase zkušenosti po ekonomické stránce. Jedno bez druhého nejde. Pořád se sice díváme na západ, ale pořád si to děláme jakoby po svém. Musíme taky vymyslet něco, čím se lidé přitáhnou do ochozů stadionů. Jestli je receptem play-off jako v hokeji, které určitě zvedá sledovanost… Dovedu si představit, že kdyby se finále poháru Sparta-Jablonec hrálo na doma-venku, určitě by na Spartu přišlo nějakých patnáct tisíc diváků a při výsledku 1:0 nebo 2:1 by v Jablonci bylo taky vyprodáno. Byla by to asi obrovská show. Bez peněz a atraktivních lidí, mám na mysli ony bývalé hráče, a bez špičkových manažerů, kteří fotbal dokážou přeměnit na divadlo, kde se potom peníze generují zpátky, ta šance ne zlepšení poměrů prostě není.
Obráceně to nejde? Nejprve fotbal zatraktivnit, aby přitáhl více investic?
Opakuji, že nejde hrát dobrý fotbal bez peněz. Jak říkám, každý, kdo dneska umí trošku stopnout balon nebo rychleji běhat, automaticky odchází.
Protože ho tu nikdo neudrží.
Vás taky nikdo neudrží, když zítra dostanete nabídku od zahraničního časopisu. Když místo dnešních dvaceti tisíc korun budete brát dvacet tisíc eur, budou vás zastavovat tak maximálně na hranicích. To má přirozenou logiku, tím spíše, že se dneska Evropa otvírá. Každý si vybírá a chce svůj život prožít co nejlíp, takže mít to těm klukům za zlé… Když srovnám finále českého a německého poháru, tak tady nikoho v žádném případě nemůžete udržet, to nejde.
Srovnáme-li český fotbal s německým i v přístupu hráčů a klubů k fanouškovi, určitě nalezneme rozdíly také v nátlaku na prezentaci hráčů, aby byli vidět a slyšet.
To je zase otázka peněz. Samozřejmě i dneska najdete lidi, kteří dělají spoustu věcí zadarmo, z lásky, ale devadesát pět procent všeho je o penězích. Když dáte profesionální smlouvy, tak potom můžete vyžadovat i profesionální přístup, a to ve všem.
Neměli by si ale sami hráči přece jen více uvědomovat, jakým způsobem se prezentují i mimo hřiště?
To není o hráčích! To je kultura fotbalu celkového, jak jsou kluby vedeny. Kluby mají právo hráče ne donutit, ale vést je k tomu, aby se chovali určitým způsobem, určitě na to mají páky. Jestliže k tomu hráči nejsou vedeni, tak za svou prezentaci nemůžou oni. To je tady neustále falešně předhazované. Když mám smlouvu, která hráče k něčemu nutí, a on za to dostává peníze, tak to po něm můžu vyžadovat, takhle to funguje i v zahraničí. Hráči tam také spoustu věcí nedělají z lásky. Také je nebaví sedět čtyři hodiny ve čtyřicetistupňovém vedru a podepisovat trička, papírky, které pak ti kluci za rohem třeba vyhodí. To nebaví nikoho, i když budete brát milionů, kolik chcete. Ale je to povinnost, která k tomu patří.
Staráte se i o to, aby byl o hráče zájem i ze strany sponzorů?
Určitě, to k tomu patří, ale otevřeně si musíme říct, že v českém fotbale tohle v podstatě neexistuje, a týká se to deseti, maximálně patnácti vybraných hráčů typu Rosického, Baroše, Kollera. Není to tak, že by nám každý den přistávaly na stole hromady nabídek na sponzoring.
Měl jsem na mysli, zda se snažíte oslovovat potenciální sponzory sami?
U nás se tím zabývají speciální agentury. My přijímáme nabídky a s hráči hodnotíme, zda jsou pro ně dobré, nebo nikoliv. Ne každá nabídka je pro hráče v danou chvíli zajímavá.
Má případná popularita hráče i mimo hřiště vliv na jeho cenu na trhu?
To určitě ne. Cenu hráče ovlivňuje především jeho sportovní kariéra a výkonnost, v jaké fázi se nachází jeho smlouva (po jejím skončení je jeho cena nulová) a také země, z níž přichází. Uprostřed kariéry se samozřejmě o hráči něco ví, znají se jeho plusy a minusy.
Když jste skončil s profesionálním fotbalem, určitě se výrazně změnila výše vašich příjmů. Jak jste se s tím srovnával?
Každý by určitě postrádal míru příjmů z profesionálního fotbalu v zahraničí, ale já měl ten postup pozvolný. Z vysokého příjmu (v sezoně 1997-1998 v Kaiserslauternu činil Kukův roční plat milion marek – poznámka redakce) jsem přešel na ten český (v roce 2001 odhadl deník Blesk Kukův příjem ve Slavii na tři miliony korun ročně – poznámka redakce) a pak po skončení na příjmy z podnikatelské činnosti, které jsou nižší. A za více práce. Pro mě je obrovská výzva dělat současnou práci tak dobře, abych si vydělal takové peníze, jako když jsem hrál fotbal, nebo ještě lepší. Momentálně ale nejsem schopen porovnat, jak velké peníze si v této branži člověk dokáže vydělat.
Vloni jste se stal tváří německého výrobce luxusní obuvi značky Lloyd. Byl jste i jejím výhradním dovozcem pro Českou republiku.
My jsme Lloydu během deseti let otevřeli na českém trhu prostor, vybudovali pro značku zavedené prodejní prostory. Firma si vše po oboustranné dohodě převzala pod sebe. Z časových důvodů a vůbec kvůli nové práci to pro mě byla tak trochu úleva. Dohodli jsme se, že budeme pokračovat ve spolupráci právě na bázi reprezentanta společnosti.
Cítil jste i tlak ze strany pana Pasky, abyste upustil od svých bývalých podnikatelských aktivit?
Nebyl tam ani takový tlak jako spíše nutnost, protože má současná práce opravdu nedává čas se ničemu jinému věnovat. Dřív bych tomu nikdy nevěřil a přiznám se, že dnes bych se asi musel všem manažerům a spol. omluvit za svůj pohled na jejich práci z pozice hráče.
A kdy se vrátíte do Slavie?
Současné zaměstnání v agentuře ISM pana Pavla Pasky mě zcela naplňuje a je pro mě zajímavé i do budoucnosti, takže tato otázka vůbec není aktuální. Ale moje momentální vztahy se Slavií jsou profesní a z mé strany dobré.
CV
Pan Slavia
Pavel Kuka se narodil 19. července 1968 v Praze. S fotbalem začal jako šestiletý v přípravce pražské Slavie. Vyučil se leteckým mechanikem, první fotbalovou ligu poprvé okusil na vojně v dresu Rudé hvězdy Cheb, kde se z obránce stal útočníkem. V letech 1989 až 1994 nastupoval za pražskou Slavii, poté vystřídal tři německá angažmá: 1994-1998 1. FC Kaiserslautern, 1998-1999 FC Norimberk a 1999-2000 VfB Stuttgart. Profesionální kariéru uzavřel na jaře 2005 opět v dresu Slavie. Pavel Kuka odehrál 88 mezistátních utkání, ve kterých vstřelil 29 branek, se 152 brankami je členem Klubu ligových kanonýrů. Největšími úspěchy jeho kariéry jsou stříbrná medaile z mistrovství Evropy EURO 1996 v Anglii a německý mistrovský titul v dresu Kaiserslauternu v roce 1998. V současnosti ve volném čase nastupuje za divizní Votice.
Po ukončení fotbalové kariéry se Pavel Kuka stal na půl roku generálním ředitelem tehdy prvoligové Marily Příbram. Na podzim 2005 neúspěšně kandidoval do výkonného výboru Českomoravského fotbalového svazu. V dubnu 2006 nastoupil do agentury ISM jako marketingový ředitel, záhy však přešel na post sportovního agenta.
Pavel Kuka je ženatý, s bývalou sportovní redaktorkou Renatou má sedmiletého Tomáše a pětiletou Anetu, z prvního manželství patnáctiletého syna Pavla.
